|
Paní
Petra z Mostu popisuje svůj zážitek těmito
slovy:
"Stalo
se to v lednu 1998. Spala jsem ve svém
pokoji sama. Nemohla jsem usnout, protože
mně bylo velké horko, i když byla venku
zima. Nebylo to topením, to bylo staženo
na minimum. Nejprve jsem došla k oknu,
abych je trochu otevřela, protože se
pocit horka stupňoval.
Teplotu
jsem ale neměla, tohle bylo něco jiného.
Vrátila jsem se do postele a lehla si
tak, abych se opírala chodidly o zeď,
která mě chladila. Náhle jsem začala
,brnět'. Začalo to od hlavy a
postupovalo to přes celé tělo až k nohám.
Brněly mě i rty. Tento pocit brnění
jsem nikdy nezažila a nemůžu ho k ničemu
známému přirovnat. Začala mě jímat
ohromná hrůza. Zvláštní je, že jsem
neměla strach, že se mi něco stane, ale
z toho, že tu mám dceru. Vůbec nevím,
proč jsem začala myslet na ni. První myšlenka
byla, že nikam nechci, že mně hlídá
dceru moje matka. Dodnes jsem nepřišla
na to, proč jsem náhle myslela na dceru
a na to, že někam mám jít, když jsem
o ničem takovém předtím vůbec nepřemýšlela.
To mě děsilo. Pak se však něco stalo.
Chtěla jsem se pohnout a něco udělat,
ale nešlo to. Nemohla jsem se vůbec hýbat.
Nechápu to. Nemohla jsem se ani otočit
na posteli, nemohla jsem nic. Jen jsem
odevzdaně ležela, tak jak jsem byla opřená
nohama o zeď. Něco mě zcela znehybnilo.
Nejhorší na tom bylo, že jsem nemohla křičet,
nebyla jsem schopná vydat ani hlásku.
Jen v duchu jsem se ptala sama sebe, co se
to se mnou proboha děje. Jasně jsem cítila,
že to je dílem nějaké síly, nebo
prostě někoho, kdo nepatří do našeho
světa. Nebylo to brnění, jako když si
přeležíte ruku, jak se mi pak snažil
namluvit lékař. Já se nemohla hýbat,
nemohla jsem mluvit ani křičet a takové
brnění jsem nikdy nezažila. Totiž
vlivem toho brnění jsem se nemohla hýbat.
Nedokážu vůbec určit, jak dlouho tento
stav znehybnění trval. Mohla to být
hodina, nebo pět minut, ale také tři
hodiny. Vím pouze, že za nějakou dobu
tento pocit paralyzování začal
polevovat. Od nohou jsem pociťovala odlehčení,
které pozvolna pokračovalo směrem k
hlavě. Bylo to v jisté chvíli i komické,
protože jsem začala hýbat nohama, ale
celé tělo jsem měla ještě zcela
ochrnuté. Připadala jsem si jako mrzák.
Musím ještě podotknout, že po celou
dobu paralyzování jsem cítila výrazně
čísi přítomnost v pokoji. Bylo to,
jako by mi za zády někdo stál, a já se
nemohla otočit, abych se podívala, kdo
to je."
|
