|
Tento
příběh mi vykládal můj známý, který
až dosud nevěřil na žádné nadpřirozené
síly. Loni 30. dubna, přesně v pět ráno,
mu zemřela po dlouhé a těžké nemoci
manželka. Byla pochována a muž žil dál
svým obvyklým životem. Věnoval se vnoučatům,
zahrádce, pejskovi. Pomalu zapomínal má
ránu osudu, jež mu vzala milovanou životni
družku.
Letos
ve výroční den smrtí své ženy můj
známý spal, když tu byl náhle vzbuzen
otevíráním venkovních dveří jejich
domku. Řekl si, že se vrací syn z večerní
směny. Podíval se ještě na budíka -
ukazoval pátou hodinu ranní. Cítil přitom
divný pocit, jako by nebyl v ložnici sám.
Ale přesto usnul.
Ráno
se zeptal snachy, proč se v noci syn vrátil
ze směny dřív. Snacha mu však řekla,
že její manžel ještě není doma! l
ona prý ale slyšela v pět ráno otevírání
domovních dveří. Myslela prý, že to
jde tchán věnčit psa.
Tchán
i snacha se chvíli dohadovali, kdo mohl
otevřít dveře domku. Oba slyšeli kroky
po celém domě. Jaké bylo jejich překvapení,
když zjistili, že domovní dveře jsou
zamčené!
Jesle
větší šok na ně čekal, když
vstoupili do ložnice zesnulé. Její
postel byla rozestlaná, polštář zmuchlán
a peřina přehozena pres pelest tak, jak
to žena zaživa dělávala. Nesnášela
spánek pod peřinou - přikrývala se vždycky
jen dekou.
„Ve
výroční den své smrtí mě žena přišla
navštívit, aby se mi připomněla,“ tvrdí
můj známý. „Jak by jinak bylo možné,
že ani náš pes neštěkal? Jistě
poznal svou bývalou paní."
Od
té záhadné návštěvy známý věří,
že něco jako posmrtný život je přece
jen možné...
|
