|
Děda
mého otce byl panským nadlesním a
otce bral již odmala do svého revíru,
aby jej učil milovat přírodu a rozumět
zvířatům. I můj otec zdědil lásku
k přírodě. Naše houbařské výlety,
se kterými jsme spolu začali brzy po válce,
trvaly několik desítek let. Po tátově
předčasné smrti jsem se rozhodl navštívit
známá místa sám.
Procházka
lesem
Byl
konec září, venku se ochladilo. Jen málokterý
houbař se v tak sychravém počasí vydává
do lesa. Vál silný studený vítr,
mlha se snášela k zemi a občas
sprchlo.
Celý
promoklý a prokřehlý jsem se a
rozhodl po asi dvouhodinové procházce
projít ještě zbývající cíp
"našeho" lesa a vrátit se k
tetě do vesnice, abych se ohřál a osušil.
Houby stejně nerostly. Zuby mi
drkotaly, v holínkách čvachtala voda,
když tu jsem dostal nápad. "Dojdu
až k našemu dubu a schovám se pod
jeho obrovskou korunou," povídám si v duchu. Velmi starý strom je
dominantou lesa snad více než čtyři
sta let.
Ke
svému cíli jsem však nedošel.
Cesta
do ráje
Prodírám
se nízkým mokrým mlázím a těším
se, že brzy budu před nečasem ochráněn
širokou korunou starého dubu. Vtom se
přede mnou objevila rozsáhlá kulatá
kamenná prohlubeň, v jejímž středu
ležel obrovský balvan. Kolem něj stálo
ve stejných vzdálenostech sedm modřínů.
Bezhlesně jsem hleděl na podivné a
tajemné místo - objevilo se nečekaně
v lese, který jsem přece tak dobře
znal! Sestoupil jsem na dno prohlubně a
usedl na onen balvan. Prostupoval mnou
podivný povznášející pocit, cítil
jsem se nádherně. Už mi nebyla zima,
protože kámen vydával jakési hřejivé
teplo. Vítr ustal, přestalo i pršet,
vysvitlo slunce a nastal prapodivný
klid.
Nemám
tušení, jak dlouho jsem uprostřed
toho zvláštního útvaru seděl, vím
jen, že jsem nechtěl z tak krásného
místa odejít.
Návrat
do reality
Čas
však neúprosně plynul a já se musel
vrátit. Jen jsem vyšel z kamenného
kruhu zpět do lesa, zafoukal silný
studený vítr, začalo pršet a opět
se vracela lezavá zima.
Po
několika krocích jsem se rozhodl na
ono záhadné místo vrátit, ale už
jsem ho nenašel. Zmizelo. Ve vesnici
jsem pak tetě strýci vyprávěl o záhadě,
která se mi přihodila. S jistotou oba
svorně tvrdili, že takové místo v
lese není. Ale teta po krátkém zaváhání
a přemýšlení začala vyprávět:
"Víš, odmalička jsi chodil do
lesa a táta tě vždy chránil před možným
nebezpečím. Teď, když je mrtev, se
asi jeho duch vrátil do míst, která
za života tolik miloval. Možná, že
tu kamennou prohlubeň vytvořil právě
on, aby tě ochránil před nepříznivým
počasím a snad i nějakým ohrožením."
Dnes
už tetiným slovům věřím. Kdysi
jsem totiž prodělal několik zápalů
plic a jakékoli jen další nachlazení
by mohlo mé zdraví velmi oslabit. Od
své tajemné návštěvy lesa mě ale
žádná závažnější choroba
"neskolila."
|
