V časopise Fantastická fakta č. 4/2002 vypráví bývalá archivářka o záhadných úkazech, které sama zažila.

V zámku byl umístěn do roku 1998 rodinný archiv Valdštejnů, ve kterém paní Prusková pracovala 28 let jako archivářka. 

Za dobu jejího působení v archivu se zde stalo několik nevysvětlitelných událostí. 

"Někdy v 70. letech minulého století se však stalo něco, při čem mi šel mráz po zádech. Byl 25. únor. Rok není podstatný, ani si ho nepamatuji, ale datum je důležité, jak vyplyne z dalšího vyprávění. Kolem čtvrté hodiny odpolední se venku v houstnoucím šeru strhla vánice. V dlouhých chodbách s cihlovými podlahami kvílela meluzína, kterou ještě násobila ozvěna z kleneb. Už to by bylo pro cizího člověka strašidelné, ale já jsem na to byla zvyklá, i když jsem tenkrát byla v celém zámku sama. Tehdy ještě v prostorách přízemí, kde byl umístěn depozitář archivu, nebylo elektrické osvětlení. Krev mi ale málem ztuhla v žilách, když jsem při kontrolním procházení archivem v souběžné chodbě uslyšela kroky. Těžké, dunivé, jako v okovaných botách a - blížily se ke mně. Zastavila jsem se a čekala, co se bude dít. Kroky, s jedním zastavením a „zašoupáním botama", jako kdyby se někdo rozhlížel, došly na konec chodby, otočily se a vracely se zpět. Tehdy jsem měla pocit, že slyším i těžké oddychování. Nic jsem neviděla, protože v chodbě bylo šero a nahlédnout do vedlejší chodby bylo nad moje síly. Ale viděla bych vůbec něco? Když jsem se vzpamatovala, horečně jsem přemýšlela, co to mohlo být, kdo si přišel prohlédnout zámek? A pak to přišlo. V ten den, před mnoha lety, byl zavražděn Albrecht z Valdštejna. Jeho ostatky dodnes spočívají v kapli poblíž zámku...

Druhá příhoda, ne tak dramatická, která mi utkvěla v mysli, se stala asi o 10 let později. Badatelnu archivu jsem chtěla vylepšit velkými obrazy předků Valdštejnů. Povolala jsem si na pomoc své syny, kteří vyvrtali díry pro hmoždinky a zatloukli velké skoby. Aby rozmístění obrazů bylo estetické, do čela místnosti jsem umístila obraz větší, s portrétem jedné příslušnice tohoto rodu z 18. století. Menší obraz, na kterém byl v životní velikosti František z Valdštejna, který v mnichovo-hradišťském zámku zemřel roku 1722, synové zavěsili na boční stěnu vedle velkých kachlových kamen.

Z estetického hlediska bylo vše v pořádku. Jaké však bylo moje zděšení, když jsem ráno vstoupila do místnosti a velký těžký obraz s Františkem Josefem stál nerozbitý na zemi pod skobou, opřený o zeď. Nic nebylo porušeno. Ani železný kroužek, který byl zašroubovaný do masivního dřevěného rámu, ani skoba. Mám na to jediné vysvětlení. Hraběti se prostě nelíbilo, že visel u kamen! A tak jsme obrazy vyměnili. V jednu chvíli se mi zdálo, jako by se na mě pan hrabě usmál."

Podle: Prusková, H.: „Duchové" na zámku v Mnichově Hradišti. FF 4/2002

Klub psychotroniky a UFO - Mladá Boleslav, 2006