|
| Klub psychotroniky a UFO |
|
| Mladá Boleslav |
O bouřce, blesku, hromu, dešti a kroupách.
Z lidové tradice v okolí boleslavském. Sebral rolník Jan E. Konopas
Hrom se nazývá Boží posel a zabije jen toho, koho mu anděl okáže, neboť takový zabitý člověk je od Boha vyvolený a Božím poslem z toho hříšného světa vyrvaný a pak andělem zrovna do nebe uvedený, či jak jiní praví: že takový rovnýma nohama skočí do nebe. Jiní však vykládají, když hrom někoho zabije, že je to cosi zlého a ku potrestání člověka sesláno. Proto ve zlosti přejí: »Aby do tebe hrom uhodil, jak nejprve zahřmí!« Což bývá za nejhroznější kletbu považováno.
Když hřmí a blýská se, napomínají matky polekané dítky: »Vidíš, jak Pán Bůh hrozí! Kdo je zlý a neposlušný, toho ta hromová rána usmrtí neb zabije anebo mu stavení zapálí. Buďte vždycky hodné a poslušné dítky, aby taková náhlá rána ani mě ani vás nezabila, ani nám stavení neb příbytek nezapálila!«
Zkušení hospodáři říkají z jara: Kam se žene první bouřka, tam ostatní za ní táhnou. Kde prší ponejprv z jara, tam bude pršet často a poroste tráva. Hospodyním zase při bouřce zkyše a srazí se mléko.
Když z dálky hřmí a blýská se, říkávají světáci: »To svatý Petr s Adamem v ráji koulejí a v kuželky hrají.« K tomu ještě dokládají: Kuželky prý mají z té nejlepší štýrské ocele zhotoveny, koule pak z těch nejtvrdších a nejostřejších křesavých kamenů obroušené. Když pak vhodí kouli po prknech ke kuželkám nebo zpět, hřmí to. Když pleskne ta koule do ocelových kuželek, zablýská se. A když koule do kuželek vrazí, až je porazí, toť je, jako když křísne křesákem do ocele, toť jiskry neboli blesky rozlítnou se na vše strany, některé až na zem dolítnou a na zemi nějaký ten troud zapálí, nebo něco roztříští anebo někoho zabije. Také se říká rouhavě: Pánbu jede v kočáře, kola drnčí a od podkov koňských jiskří se a blýská.
V čas bouřky je Boží posel Anděli strážci nápomocen a bije ranou hromovou po zlém duchu, aby ho od člověka dále zahnal. Zlý duch kulem člověka obskakuje a ráně se vyhýbá. Jestli však hromová rána letí právě, když je zlý duch ve člověku schován, zabije jednou ranou oba dva. Protož při bouřce a blýskání zbožní lidé žehnají se svatým křížem a říkají: »Pánbůh s námi a zlé pryč!« Zlý duch se kříže bojí a utíká před ním, tudíž že do člověka křížem požehnaného nevnikne a tak že Boží posel člověka nezabije. V křesťanských příbytcích v čas bouřky rozsvítí hromničnou svíčku a modlí se »Zdrávas královno, matko milosrdenství —« neb některou jinou modlitbu.
Blýskání jest dvojí. Jedno blýskání jest široké a roztáhlé, jakoby veliká část oblohy ohněm se znímala a zase uhasínala. O takovémto blýskání, říká lid, to že se otvírá nebe a Pánbůh okazuje, jaká je v nebi sláva a jasnost i velebnost, že to smrtelný člověk ani svým zrakem postihnouti nemůže a snadno by z té jasnosti oslepnul. Druhé blýskání jest hadovité, neb jako ohnivý provaz vystřelené. Blesk se nahoře v oblaku zapálí a střelhbitě nahoru, na strany nebo dolů sletí. Je-li slabá rána, ještě na cestě uhasne. Největší a nejsilnější blesk však s velikým rachotem neb praskotem k zemi padá Na zem když dopadne, a postihne li nějakou hořlavou látku, tu často zapálí Někdy však také ne. Uhodilo do stodoly, v níž bylo mnoho slámy narovnáno, a nezapálilo. Podruhé udeřil do slaměné střechy a hořela hned.
Asi před 50 roky přišel jsem v Praze ke chrámu sv. Štěpána. U věže, kde sbíhal hromosvod do země, bylo dláždění vytrháno a vedle veliká hromada kamenů a vyházené země z jámy. Ptám se, co se to zde přihodilo? Při minulé bouřce prý uhodilo do té věže a blesk sjel po hromosvode dolů. Pod kovovým prutem hromosvodu byla do země díra, co by myš prolezla. Jistý učenec chtěje se dověděti, co by to asi bylo, co s bleskem dolů do země po hromosvodu sjelo, dal v zemi kopati a hledati. Dělníci vytrhali dláždění, vykopali do země hlubokou jámu, ale konce té dírky dohledati se nemohli, neboť byla velmi hluboká. Musili tedy pátrání v zemi nechati a tak hledanou »střelu hromovou« prý nenalezli. Podobně se stalo i na vesnicích, když do některého stromu uhodilo, že se stromu odlouplo to kůru a po stromě vydřelo to rýhu, jakoby ostrým nožem vyrýpal, která se táhla až mezi kořeny a tam v zemi jako myší díra končila. Když i tu kopali a hledali, co by to bylo, ve hloubce se jim díra zasypala zemí.
Když jsem se ptal starších lidí, co by to tam asi mohlo býti v té dírce myší, kterou blesk pod hromosvodem učinil, odpověděli mi: Jestli hrom uhodí dvakrát za sebou, tedy první rána blesku zapálí, druhá rána zase to uhasí. Když Boží posel uhodí a má někoho zabit, vystřelí na něho bleskem hromovou kouličku, tak velikou asi, jako je lískový ořech, která člověka zabije a zůstane v zemi ležeti sedm roků, potom prý na zemi se zase objeví, jakoby vystouply, a když se potom na poli orá, nalézají se tyto hromové uhlazené kameny. A takový asi povětrný kámen že to může býti, jenž s bleskem dolů na zem padne až pod hromosvod, kdež ve hloubce zůstane.*) (Hromových kouliček a (kamenných mlatů předhistorických) klínů upotřebuji lidé k léčení, na př. kdo má ujímání v životě, nastrouhá si hromovou kouličku a vypije s vodou neb vínem. Kdo ji nabije do ručnice a střelí s ni, nechybí. Komu roste návní kost, zažehnávají mu ji a při tom vyrůstající bouli tlačí hromovým klínem, aby se ztlačila a nerostla. Hromový klín dávají též do vody do měděnce, kdež dobytku vodu k piti ohřívají, aby se tam klín omáčel, a dobytek aby po té vodě byl pěkný, nestonal a nenadmul je.)
U Trnové okopávali dělníci na poli cukrovku. Před bouřkou s pole utekli. — Zahřmělo a uhodilo do řepy. Když po dešti přišli, spatřili mezi řepou kolo opáleného listí od blesku a uprostřed kola hlubokou díru do země a vedle díry zem utlučenou a umlácenou, jakoby ji někdo u dupal.
Dešťové bouřlivé mraky přitáhnou se prý až z moře, kdež z vodní páry povstávají a pak je vítr „bouřliváč“ dále popohání.
Průtrž mračen bývá, když prý se dvě nebo tři bouřky dohromady srazí. Jednu bouřku žene vítr od západní strany, druhou bouřku od severu a třetí bouřka vystupuje od jihu a z každé bouřky hřmí, blýská se a prší a všickni tři vystupují nahoru, až se dohromady srazí. Nyní nechce jedna bouře ustoupit druhé, vítr od každé bouře chce hnali dál, druhý ho však pustiti nechce, zůstanou stát. Ze všech tří mraků hřímá, blýská se a prší, jen se leje, což trvá i celou hodinu, někdy i 2 hodiny. Až je Boží dopuštění. Konečně některá z těch bouřek ochabne, druhá pak zesílí a vítr její dostane volnější prostoru a žene všecku tu bouřlivou spoustu deště k jedné straně a tam teprv vodní lijáky dále táhnou.
O sněhu říkají lidé, že povstává také z mlhy a páry jen, kterážto pára v zimě ve studeném počasí zmrzne, nachytá se jedna na druhou a pak jako malé krásné hvězdičky padá dolů na zem. Padají-li velké kusy sněhu, jsou to od andělíčků sehnané a sražené hvězdičky dohromady v kupy.
Červánky. Nad oblaky jest prý studeno a mrazivo. Lid to pozoruje z hořeních bílých obláčků. Čím výše vystupují, tím se stávají menšími a tenčími, až jsou v hoření prostoře jako rozvětvené neb metlám a keřům podobné. Ba jsou tak utvořené, jako vidíme v zimě květy na zamrzlých oknech. Z toho lid soudí, že je nahoře také mrazivo a ty obláčky že tam zmrznou jako zde v zimě na oknech. Že jsou velmi vysoko nad šedými oblaky a mraky a ve výšce se bělají, je pozorovati na hodinu před východem slunce. Než slunce vyjde, svítí již na ně v té veliké výšce, a byvše bílé, zmrzlé, zčervenají a jsou z nich tak zvané červánky. Kdežto nižší oblaky, na které slunce ještě nerozsvítilo, jsou šedé, níže při zemi. Taktéž je viděti i večer po slánce západu. Slunce již za hory zašlo, na zem nesvítí, ale na oblaky, že jsou výše, ještě svítí. Když i na ty již přestane svítit, sešedivějí; ale hořejší rozvětvená perátka ještě se bělají a červenají, jsou ještě hodnou chvíli červánky, až je soumrak pak ztemní. Když pak tato zmrzlá perátka snesou se níže k zemi z hořeního mrazivého obzoru, roztávají tak jako zamrzlá okna a stávají se z těch větví a metel malé obláčky, tak zvané berušky, a když i ty se níže k zemi snesou a vlhkým vzduchem se rozmnoží, jsou pak z nich větší obláčky i oblaky, které se dále rozšiřují ve velké.
Kroupy. Má-li býti krupobití, vystupují z dálky šedé celistvé oblaky jako kry ledové, a ty se táhnou výš a výše, až do onoho mrazivého prostoru nad oblaky, kdež dešťové kapky zmrzají a dolů na zem jako ledové kroupy padají. Čím prý je ledový oblak výše, tím jsou i kroupy větší. Lidé také se domnívají, že se táhnou yzhůru dva veliké ledové oblaky a při nich a mezi nimi množství menších ledových kusů. Co se těch malých ledáků mezi ty velké připlete a přimíchá, ty že bývají od těch velkých jako mezi dvěma mlýnskými kameny rozdrhnuty a rozdrobeny a tato ledová drobotína že potom dolů na zem jako kroupy padá.
Jindy žili také lidé, kteří krupobití zažehnávali a mračna vodili z polí na lesy, aby úrodě polní neuškodily. Také zvonívali proti mračnům, aby se roztrhaly. Lid nyní věří, když vojsko přitáhne »do manebru« a tam se střílí a bouchá z ručnic i z děl, povětří prý se tím otřese, páry a mlhy se tím rozmnoží, že potom následuje deštivé počasí
Ve vsi Březovicích blíže Bezdězu býval před lety chalupník, který prý mračna zažehnával a kroupy na lesy vodíval. Když se bouřlivý mrak objevoval, vyšel chalupník na pole, smekl klobouk, postavil se proti mračnům, dělal kříže, modlil se, rukou žehnal mraky a kroupy, i také proti nim zvoníval malým zvonkem, jako mají v kostelích u oltáře ministranti. Lidé před bouřkou utíkající s pole domů, viděli ho tam i slyšeli jeho zvonění. Jestli na něho někdo promluvil, ani neodpověděl a pozorně své zažehnáyání odříkával. Nebo kdyby prý v tom jen jediné slovíčko pochybil, kroupy by se na něho sesypaly a utloukly ho. Mraky i kroupy po jeho zažehnání a zaklínání táhly jinam. Tak bývala obec Březovice v okresu bělském po mnohá léta od krupobití zachráněna, dokud žil. Jednoho roku trpěl tento zaklinač však nedostatek, neb neměl již obilí, ani mouky na chléb. Tu mu napadlo, aby šel k některému sedlákovi pro trochu obilí, když jim jindy pomohl od krupobití a obilí jim zachránil na poli, že spokojeně sklízeli, aby mu také něco z toho Božího požehnání udělili a jemu z nouze pomohli. Vzal tedy pytel a šel k Plundrom do největšího statku, který nejvíce polí měl, a prosil sedláka: »Dej mi trochu žita, mně se nedostává letos obilí do mlejna, abych si ho semlel a měl pak mouku na chleba « Sedlák se pousmál: »Zač ti mám žito dát? Vždyť já ti nejsem dlužen!« Tu mu teprv zažehnavač vypravoval, jak ode všech polí u Březovic kroupy zahání. Sedlák naměřil mu půl korce žita a pak to v hospodě vypravoval.
Po smrti tohoto zažehnavače dostalo se mi do rukou ono zažehnávání, kteréž říkával: Zakljnánj powětřj.
Toto zaklínání s velikou důvěrností a vroucností stoje říkej, a kdekoliv kříž zde nalezneš, pokaždé svatým křížem mračna žehnej. — Zaklínám vás, všecka škodlivá mračna, bouřlivé povětří, hromobití, skrze Všemohoucnost Boha Otce, skrze moc Syna Božího a skrze sílu Boha Ducha svatého; abyste ihned od vaší bouřky přestaly a lidem více neškodily. Podobně též vás zaklínám skrze hřeby a kopí, které nohy, ruce i bok Pána Ježíše Krista na kříži veskrze probodaly a jeho předrahou krví požehnány a posvěceny byly, abyste žádného krupobití a hromobití ze sebe nevydávaly, žádným našim rolím vinohradům, zahradám, štěpnicím, stromům, lesům, domům, stodolám a lomu všemu, co k užitku nám slouží, žádné škody neučinily. Při tom také zaklínám vás, pekelní duchové, skrze Nejsvětější jméno Pána našeho Ježíše Krista a skrie moc jeho svatého kříže, jehožto znamení k zastrašení vás, proti vám činím ý, abyste žádné moci v oblacích nebeských neměly, ani v pozdvižení větrův, ani v hřímání, ani v hromobití a krupobití, a to ani skrze vás, ani skrze vaše tovaryše neb čarodějníky neb čarodějnice: To pak vám přikazuji jako oud svaté katolické církve, jejížto hlava Pán Ježíš Kristus všecknu moc nad vámi, pekelní duchové, má; a jí též tu moc nad vámi dáti ráčil. Totéž né ve jménu mém, ale ve jménu všech pobožných církevních kněží a služebníkův Božích vám poroučím. Jakož i také ve jménu svatých a světic Božích Ve jménu a v moci Nejsvětější a neposkvrněné rodičky Boží Marie Panny a jejího syna Pána Ježíše Krista. A nade všecko jiné ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen«
Podle: Český lid XII.