|
| Klub psychotroniky a UFO |
|
| Mladá Boleslav |
Pravěká astronomie a Benátecko
Návrh projektu pro muzeum v Benátkách nad Jizerou
Astronomie v pravěku až v časném středověku, ve střední a západní Evropě
Důkazem astronomicko-kalendářních znalostí jsou hroby a stavby z té které doby; v neolitické Evropě rondely, v době laténské svatyně Keltů, v době počátků křesťanství pohanské rotundy a kostely Panny Marie orientované k východu Slunce při vstupu do znamení Panny, obdoba Parthenónu na Athénské Akropoli (ESAC, 1994).
Klasickým a názorným příkladem je rondel nad obcí Byseň (okr. Slaný), orientovaný archaicky, tradičně, k východu Slunce o letním slunovratu, v době rondelu za Řípem - dominantou kotliny Čech, kultovní horou pět tisíc let před příchodem Slovanů (praotce Čecha). Při tom byla stavba rondelu záměrně umístěna tak, že Říp je v částečném zákrytu za blízkým Řípcem a lunární měsíc před slunovratem vychází Slunce v sedle Bezdězu a opět měsíc po slunovratu.
To umožňovalo přesnou předpověď letního slunovratu - začátku roku. Důkazem záměrného umístění rondelu je skutečnost, že Bezděz je vidět jen ze středu rondelu - poodstoupením ze středu se výhled naň ztrácí.
Rondel B je nejpozoruhodnější objev lunisolárního, věčně přesného kalendáře z 5. tisíciletí.
U rondelu mezi Těšeticemi a Kyjovicemi (okr. Znojmo), také z 5. tisíciletí, je daleký výhled jen úzce vymezeným východním směrem, mezi blízkým návrším, ke kterému směřovala delší osa rondelu s vchody odkloněnými o 82°, a mezi Děvínem 95° od severu. Umístění tohoto TK- rondelu bylo také záměrné, ale tak, aby se Slunce vracelo za půl roku 365/2 dnů nad údolí Dyje za svahem mezi návrším a Děvínem, na vzdálený obzor odkloněný o 88,5° (82+95)/2=88,5).
Takový opětovný jarní a podzimní slunovrat, mezi zimním a letním slunovratem, jsem nazval neolitická rovnodennost a definoval deklinací Slunce +3/4°, při níž je azimut východu Slunce na dané zeměpisné šířce rondelu 88,8° a návraty Slunce jsou posunuty o necelé dva dny od rovnodenností astronomických k letnímu slunovratu. Astronomickou rovnodennost při nulové deklinaci Slunce na nebeském rovníku ovšem tehdy neznali (viz dodatek Gnómon). Znali jen přibližnou délku roku podle návratů Slunce nad Děvín za 203+162=365 dnů. Letní slunovrat byl za 203/2 dnů a zimní za 162/2 dnů po východu Slunce nad Děvínem, v předjaří 12. března, a pak 1. října.
Teprve objev gnómonu umožnil určit astronomickou rovnodennost podle přímé dráhy-stopy stínu vrcholu gnómonu v den, kdy je Slunce na nebeském rovníku při nulové deklinaci. Jedině tak bylo možno zjistit, že mezi jarní a podzimní rovnodenností není půl roku 365/2, ale 186 dnů (aniž by si tehdy uvědomili, že je to důkaz nekruhové-eliptické dráhy Země kolem Slunce). Tento způsob určování rovnodennosti znala Evropa v době antické a převzala jej od kultur blízkého východu. Později byl gnómon nahrazen promítaným obrazem Slunce na podlaze temného chrámu. Způsob znala antická Byzanc a byl použit i ve Florencii při reformě juliánského kalendáře, jako tehdy nejpřesnější a nejjednodušší způsob určení rovnodennosti. Podle mého názoru znal tento způsob již starověký Egypt i učenliví Keltové - důkazem je jejich kalendář a orientace svatyň ke Slunci 40 dnů po podzimní rovnodennosti, začátek roku Keltů - samain a s letním půlrokem začínajícím 40 dnů po jarní rovnodennosti - beltine. Mezi beltine a samainem je 186 dnů (30.IV.- 2.XI.), jako mezi jarní a podzimní rovnodenností. Znalosti astronomie - postavení Slunce na obzoru, souvisejí se znalostmi orientace v prostoru - určování světových stran a orientací hrobů v Z-V směru. W. Schlosser, expert na pravěkou astronomii na universitě v Bochumi, dospěl k názoru, že Z-V směr hrobů byl již před víc jak šesti tisíci lety určován gnómonem s indickým kruhem, neboť prý neexistoval jiný triviální způsob. Tento názor nesdílím a naznačil jsem tři jiné možnosti použitím trasírek:
1) ve směru středu hvězdné oblohy
2) ve směru východů Slunce o slunovratech a nebo
3) ve směru východů a západů Slunce o rovnodennosti
Neolitický rondel Krpy v porovnání s rondelem v Bysni a TK-rondelem
Rondelová archeologie nemá počátek nad Isarem (1919- Kothingeichendorf), ale v Pojizeří (Woldřich, 1885) u obce Krpy. Revizní průzkum tohoto rondelu magnetickými sondami potvrdil původní nevěrohodné Woldřichovy údaje: průměr 55 až 58 m, jednoduchý mělký a úzký příkop i polohu - pár desítek metrů od bývalého JZD na západ, jen 218 m n.m., 160 m od rozcestí k železniční stanici Kropáčova Vrutice. Rondel u Krp nebyl vidět z vlaku, jak napsal Waldhauser, ani se nenacházel na Žákovci, ale v poloze Pod Žákovcem, s omezeným výhledem jen do údolí Košáteckého potoka, odkloněného proti proudu o cca 88°, tzn., že Slunce vycházelo nad údolím o neolitické rovnodennosti, což naznačuje záměrné umístění K-rondelu, obdobně jako u TK-rondelu. K-rondel byl východně od sídliště s tzv. maculemi - pozůstatky po zásobních a odpadních jamách. Podrobnosti uvádí Marek a Gojda ve sborníku z Liblic.
U TK- rondelu je a bylo Slunce nad Děvínem 12. března - na sv. Řehoře, se známou pranostikou vztahující se k orbě. U K-rondelu je Slunce začátkem března Na Černavě. Rondel Krpy měl zhruba stejnou velikost jako TK-rondel, ale mělký a úzký příkop šířky nepřesahující příliš přes jeden metr. Sondy naznačují zploštění jako u TK-rondelu, důkaz slunečního kultu. Malé zploštění u obou nebylo pozorovatelné ani z návrší - bylo poselstvím božskému Slunci a nikoli pozemšťanům - „dítkám Matky Země”.
Na devastovaném okolí JZD, znečištěném železným odpadem nebyl geofyzikálně-magnetický výzkum uspokojivý, také pro metrovou vzdálenost sond a zhruba stejnou šíři příkopu. Příznačné je, že K-rondel nebyl založen na Žákovci s dalekým výhledem na východ i na sever - Bezděz je vzdálen 24 km. Ani B-rondel nebyl na návrší 304m, odkud je Říp zcela zakrytý Řípcem. Ani TK-rondel nebyl na blízkém návrší 285m s širokým rozhledem. Ve všech třech případech a nejenom v těchto, byl rondel založen na JV svahu, blízko sídliště s jámami pro zásoby, případně hroby (u B-rondelu); u K-rondelu jako u TK-rondelu s výhledem na východ Slunce o neolitické rovnodennosti.
Hroby skrčenců v Brodcích nad Jizerou a jinde
Nejstarší hroby skrčenců v Evropě, z dob před rondely, jsou orientovány ve směru Z-V a jsou důkazem znalosti světových stran. Podle W. Schlossera vykazují Z-V orientaci se statistickou chybou jen ±3°, přičemž podle něj lze sever určit podle nejkratšího poledního stínu jen s přesností ±5°. To podle něj dokazuje, že již tehdy byl v Evropě znám gnómon s indickým kruhem!
Dosud určovali archeologové orientaci hrobů jenom malou šipkou (bez udání zda je to magnetický či zeměpisný sever - poledník), v lepším případě odhadem na šestnáctiny kruhu, tedy s přesností jen ±11°(360/16=22,5°). Pokud se nebude určovat orientace hrobů přesněji, nelze dělat závěry o používání indického kruhu v Evropě již v neolitu.
Významným pokrokem by byl návrh E. Procházky určovat orientaci hrobů závěsným hornickým kompasem. Výpočet je náročný a je třeba korekce podle místní současné magnetické deklinace. Navrhuji jednodušší způsob podle okamžitého postavení Slunce ve směru hrobu nebo ve směru kolmém a běžný výpočet používaný v astronomii horizontu, s použitím dat ve Hvězdářské ročence.
U hrobů únětické kultury v Brodcích a také na pohřebišti únětické kultury v Těšeticích - Vinohradech, byla orientace takřka S-J, s odchylkou nejčastěji k východu Slunce začátkem listopadu a kolem 10. února, keltský imbolc, při téže deklinaci Slunce -14,5°, jako samain, neboť každé orientaci - deklinaci Slunce - odpovídají dvě data v kalendáři. U jednoho z hrobů v Brodcích byla kůzlečí či jehněčí lopatka, naznačující jarní termín (imbolc je dobou laktace). Teprve osvojení přesného způsobu určování orientace hrobů (nejenom únětických) umožní doložit znalost kalendáře například u Keltů a Protokeltů, případně potvrdit domněnku, že pohřbený byl tváří obrácen k Slunci na obzoru. Určování orientace hrobů podle postavení Slunce ve směru hrobu či ve směru kolmém, je nejpřesnější jak u hrobů tak staveb, např. kostelů nebo jejich základů. Z astronomického pohledu a také z pohledu tehdejších hrobařů či zakladatelů kostelů, není správné určovat jejich orientaci - odklonění od severu buzolou, ale podle Slunce na obzoru v určitou kalendářní dobu, tedy při určité deklinaci Slunce, nezávislé na zeměpisné šířce, převýšení obzoru a refrakci. Jedině tak lze porovnávat orientaci hrobů (staveb) z různých zeměpisných šířek a při různě převýšeném obzoru.
Jeskyně Dobšín v údolí Plakánku a jiné podzemní svatyně
Je známo mnoho podzemních svatyní-hrobek, s podzemní chodbou ve skále, pod mohylou, v přírodní jeskyni ap. V Abúsíru je dle M. Vernera délka chodby 65 m orientovaná k Slunci o rovnodennosti; pod mohylou New Grange je chodba 24 m , dle M. Brennana orientována v době založení mohyly k Slunci na obzoru o zimním slunovratu. Slunce vychází stále a všude na zeměpisném východě jen o rovnodennosti. O slunovratech vycházelo a zapadalo v dávných dobách blíže k pólům, v závislosti na deklinaci Slunce, zeměpisné šířce a době založení.
Dle J. Waldhausera je kámen v přírodní jeskyni u Dobšína (okr. Mladá Boleslav) umístěn snad záměrně v místě kultu, kam zasvitne (a zasvitlo i v době Keltů) zapadající Slunce o rovnodennosti. Vyhodnotil jsem jeho dvě pozorování a zjistil, že Slunce zasvitlo na kámen při deklinaci Slunce -30´ a +21´, tedy -1/2° a +1/3°. Při malé šířce vchodu do jeskyně a malé vzdálenosti kamene od vchodu je pravděpodobné, že Slunce zasvitne na kámen i při deklinaci ±1° až ±2°, tedy několik dnů okolo rovnodenností, kdy je jednodenní změna deklinace Slunce na jaře +23,7´, na podzim o málo menší a záporná. Je pravděpodobné, že kámen a obětiště (?) bylo záměrně umístěno tak, aby na ně svítilo zapadající Slunce o rovnodennosti, podle níž byl načasován kalendář Keltů. Má-li se zjistit, jakým způsobem určovali Keltové den rovnodennosti, musí se zjistit poloha, čas a směr vůči zapadajícímu Slunci, tedy umístění kamene ve světlém pruhu, při určité okamžité deklinaci zapadajícího Slunce. Byl-li kámen uprostřed pruhu při nulové deklinaci, bude to další důkaz používání gnómonu a určování rovnodennosti podle přímé stopy stínu vrcholu gnómonu.
Prvým důkazem by mohl být východ Slunce nad sopečným kuželovitým kopcem Veliš při pohledu ze svatyně Keltů u Markvartic, přesně na východ od Mladé Boleslavi. O rovnodennosti, při nulové deklinaci vychází Slunce obdivuhodně přesně na levém úpatí Veliše, jen při pohledu z valu délky 100 m nad obětištěm, kde našel J.Waldhauser zbytky votivně spalovaného prosa. Je vysoce nepravděpodobné, že by si Keltové nevšimli nádherného východu Slunce o rovnodennosti nad Veliší. Je také pravděpodobné, že obětiště založili v JV koutu svatyně, odkud Slunce pozorovali. Val měl délku téměř sto metrů a osa valu směřovala tradičně k východu Slunce začátkem roku Keltů - 113° od severu.
Četnými důkazy znalosti určování rovnodennosti podle přímé stopy stínu vrcholu gnómonu jsou svatyně Keltů v Čechách natočené k Slunci (východu nebo západu) 40 dnů po podzimní rovnodennosti, t.j. 2. XI. - samain, pozůstatkem jsou dušičky a prapůvodem byl snad kult nejvyšších božstev starověkého Egypta Isis a Osiris (R.Hošek). Podle M.Vernera se v Abúsíru (arabská zkomolenina svatyně Osirida) nestrefili, neboť Slunce svítí do 65 m dlouhé chodby na čtyři božstva jeden den po jarní rovnodennosti ( jak uvedl v závěrečném 15. dílu televizního seriálu - 1998). Podle mého názoru by to ale mohlo být důkazem, že chodbu orientovali k Slunci o neolitické rovnodennosti a nikoli gnómonem podle přímé stopy stínu vrcholu gnómonu-obelisku, způsob, který poznali snad až v době zakládání pyramid a vztyčování obelisků.
U mohyl s chodbou orientovanou k východu M.Brennan nemůže počítat se znalostí rovnodennosti 21. března podle gregoriánského kalendáře a u mohyly New Grange nepočítá s tehdejší deklinací Slunce, vyšší než v době současné (tehdy +24,05° a nyní +23,44°), což poněkud zpochybňuje počítadlo času. Jedenáct rytin v chodbě a 22 obrazců v sále; Slunce svítí do sálu 22 dnů a jedenáctý den po prvém zasvitnutí Slunce do sálu je ovšem zimní slunovrat. Ale v době založení mohyly vycházelo Slunce o 1,283° (t.j. 2,4 průměru slunečního kotouče) jižněji.
Orientace slovanských hrobů, rotund a kostelů
Slovanské hroby byly původně v době pokřesťanštění orientovány podle křesťanského ritu ve směru Z-V s tváří k vycházejícímu Slunci o rovnodennosti. Veliké množství velkomoravských hrobů je odkloněno v průměru o 92,5°. Toto prokazatelné odklonění od zeměpisného východu nebylo dosud objasněno. Zjistil jsem že mohlo být dáno tehdejším zpožděním juliánského kalendáře.
Ve XII. století se u nás začal s oblibou používat kompas. Tehdy nebyla ještě známa magnetická deklinace. Našel jsem jediný údaj Dittricha, že roku 1115 byla odchylka -15°. Porovnal jsem údaje magnetické deklinace vzorků lávy z Etny po roce 1000, s údaji po roce 1540 pro Londýn a Paříž i s údaji pro Prahu po roce 1830 a zjistil zajímavou podobnost zejména pro Prahu a Etnu na 15. poledníku. Za 780 let po roce 1540 se magnetická deklinace změnila v Londýně z +11°na -24°! Nyní je blízká nule. Hroby a kostely jsou zpravidla orientovány shodně. U kostela ve Zdětíně jsem zjistil podle postavení Slunce, že byl zřejmě orientován podle kompasu s tehdejší magnetickou deklinací -6°.
Rotundy ve středních Čechách (i tři pražské), byly orientovány podle K. Gutha pohansky. Uvedl jsem, že byly natočeny ke Slunci při vstupu do znamení Býka, 31 dnů po jarní rovnodennosti. Četné kostely Panny Marie, zejména Nanebevzetí, jsou orientovány k Slunci při vstupu do znamení Panny; Slunce vstupuje do obou kalendářních znamení při téže deklinaci +11,47°, za 125 dnů; uprostřed je letní slunovrat. Nejzajímavější jsou rotundy umístěné tak, že při této deklinaci +11,47° vychází Slunce nad vrcholem legendární hory: u předrománské rotundy v Lukově nad Řípem a u románské rotundy v Libouni nad Blaníkem. I nejstarší hroby na Budči byly orientovány pohansky podle zaniklého kostela, ale pozdější již k zeměpisnému východu s rukama křesťansky zkříženýma. Základy kostela Panny Marie byly tu datovány podle denáru z Řezna. Zajímavá je orientace kostela k Slunci v den patrona u baziliky sv. Jiří z roku 920 k Slunci v den sv. Jiří. Architekt J. Jedlička po dva roky fotografoval a filmoval tuto baziliku o letním slunovratu neboť prý je konstruována k Slunci o slunovratu. Zmýlil se téměř o 20° (film a katalog výstavy v Tereziánském křídle Pražského hradu z r. 1997)
Slovanská pohřebiště na Benátecku
Podle sdělení J.Waldhausera byla u slovanských hrobů u Chotětova, jižně
od vsi při silnici na Hřivno a jižně od křížku u Chrástavského dvora,
změřena orientace dvou hrobů kompasem. Osa hrobů s pohřbenými v natažené
poloze s rukama podél těla (nebyly tedy křesťansky zkříženy), směřovala
osa kostry s tváří k východu Slunce při azimutu = odklonu směru od severu
, neuvedl zda od magnetického či zeměpisného, ale podle odklonění severu k
západu, jde snad o sever magnetický se zanedbatelnou magnetickou deklinací,
ve směru odkloněném o Av = 100,5° od severu. Pro zeměpisnou šířku Chotětova
B = 50°20´ je deklinace Slunce D dána vztahem
sin D = cos A . cos B
Za předpokladu, že azimut východu Slunce Av je vyjádřen odkloněním osy od severu čili od poledníku, byla osa pohřebného v době pohřbu natočena k Slunci při deklinaci Slunce D = -6,68° = -6°40´48´´. Takovou deklinaci mělo a má Slunce jak 3./4. III., tak opět 10./11. X. neboť každému směru, každé deklinaci Slunce, odpovídají dvě data v kalendáři. Je pozoruhodné, že tento slovanský hrob u Chotětova, měl stejnou orientaci jako jeden ze dvou únětických hrobů ve zmíněných Brodcích nad Jizerou. Hroby u Zdětína na konci vsi u posledního domu při silnici na Chotětov, byly odkloněny údajně o 45°ve směru JZ - SV, tedy o 45°od magnetického severu, jak naznačuje odklonění severu doleva, k západu - při neuvedené západní deklinaci. Zde nelze vůbec uvažovat o orientaci tváří k vycházejícímu Slunci, neboť Slunce vycházelo nejseverněji o letním slunovratu ve směru 51°od zeměpisného severu, o zimním ve směru 128°48´. Pro dobu Přemyslovců byl pro letní slunovrat sin D = 0,4 a Av = 51°12´. U slovanských hrobů, zejména z doby velkomoravské je odklonění větší jak 90°.
Co je to gnómon, jak se určovaly světové strany a den rovnodennosti ve starověku
Gnómon je řecké slovo a znamená něco jako ten který ví. V podstatě je to svislá tyč, u níž se sledoval průběh stínu jejího vrcholu, na obr. vyznačený body. Stopy stínů jsou hyperboly, nejprohnutější o slunovratech: o letním je Slunce +23,44°nad nebeským rovníkem, o zimním -23,44°pod ním. O rovnodennostech je Slunce na nebeském rovníku a stopa je rovná jako šňůra. Světové strany se určovaly tak, že se kolem gnómonu vyznačil indický kruh. Spojnice dvou průsečíků hyperboly a kruhu, o letním slunovratu body W - E, vyznačuje západovýchodní směr. Severojižní směr N - S se vytýčil pomocí dvou oblouků kružnice téhož poloměru.
Délka poledního stínu metrového gnómonu je o letním slunovratu jen 0,5m. Je závislá na zeměpisné šířce a deklinaci Slunce, na 50° zeměpisné šířky tg (50° - 23,44°) o letním slunovratu. O rovnodennostech je délka poledního stínu tg 50° = 1,192 m. V údolí Pádu na 45° jen 1 m, v Římě 8/9 m (dle Plinia st.).
Jednodenní změna délky poledního stínu je největší o rovnodennostech. U metrového gnómonu o 15 mm za 24 hodin. O slunovratech je neměřitelná.
Tento způsob určování rovnodennosti znalo antické Řecko a sluneční hodiny a sluneční kalendář nazývali pelekine, t.j. vlaštovčí ocas. Zvěrokruh znali Babyloňané, ale nevíme, zda věděli, že mezi jarní a podzimní rovnodenností je 186 dnů t.j. šest vstupů do šesti znamení po 31 dnech. Určování rovnodennosti podle přímé stopy stínu vrcholu bambusové hole neznali v Číně 1100 let před n.l., neboť tehdy určovali zeměpisnou šířku sice podle délky poledního stínu o rovnodennosti, ale tuto vypočítávali z délek poledních stínů o slunovratech.
| Ing. Zdeněk Ministr (1926-2004) byl průkopníkem archeoastronomie v ČR. Profesně se věnoval metalurgii a průmyslové technologii. V oblasti kalendářní astronomie byl samoukem, získal si však pozornost a uznání českých i světových odborných kruhů. Byl zakládajícím členem Československé archeoastronautické asociace (ČsAAA), stal se členem Klubu přátel NTM a Evropské společnosti pro astronomii v kultuře (SEAC). Byl aktivním účastníkem i spoluorganizátorem tématicky zaměřených mezinárodních konferencí. Je autorem většího počtu archeoastronomických studií, publikovaných ve sbornících z konferencí, v odborných časopisech i regionálním tisku. Posmrtně vydaná kniha "Géniové dávnověku" je završením a syntézou jeho vědeckého úsilí. |  |