Tento příběh se stal před deseti lety. Bylo to koncem září a já se chtěla ještě jednou podívat do lesa, kam jsme jezdívali na houby. Muž se cítil unavený, ale věděl, jak ráda tam chodím. Tomu lesu se říká U Kříže. Nevěděla jsem, proč. Muž zastavil u lesa, zůstal v autě, že si zatím odpočine. Prošla jsem světlým statným borovým lesem a vracela se zpět pěšinou mezi pasekou. Na jejím konci mě cosi zastavilo, nemohla jsem se hnout z místa.

Najednou jsem se ocitla v jiném lese. Dívala jsem se před sebe a viděla jsem vyrovnané řady vysokých stromů. Ke konci se svažoval les dolů, kde bylo děsivé černo. Pak jsem se podívala doleva, uviděla suchou trávu paseky pod pěšinou a rozběhla se k autu. Stály tam dva smrčky a já chtěla mezi nimi projít. Najednou jsem se zapletla do jejich větví a probrala se, až když jsem ucítila drápání jehličí.

Vyskočila jsem a utíkala zpátky na konec paseky, na cestu, co vedla k silnici. Doběhla jsem na silnici. Na druhé straně hned u silnice je asi pět smrků a uprostřed stojí statný, světlý, vysoký dřevěný kříž. S úžasem a s pokorou jsem na něj hleděla. Chtěla jsem utíkat, ale nohy mi ztěžkly, šla jsem jako ve snu a došla k autu. Když jsem otevřela dveře auta, jako by ta tíha ze mě spadla a já stačila říct, že jsem zabloudila a musela to celé obejít. Muž se probral z dřímoty, nastartoval a bez řeči jsme dojeli domů. Můj muž přesně za půl roku zemřel. Mělo to snad být varování blízké smrti?

Asi před třemi měsíci, jsem v polospánku celou událost v lese znovu viděla. Začala jsem se ptát, proč tam ten vysoký kříž stojí. Dozvěděla jsem se, že v šestnáctém století se tam odehrála veliká bitva, že tam válčil Žižka s elitním vojskem křižáků, že jich tam spousta padla. A jelikož zahynuli násilnou smrtí, že se povraždili navzájem, jejich energie tam zůstává navždy. Po té příhodě jsem přišla o největší potěšení chodit do lesa na houby.

 Z dopisu čtenářky Miluše V. od Litoměřic