Soňa a její manžel se stali svědky podivných, těžko vysvětlitelných úkazů. Kdyby to nezažili na vlastní kůži, asi by tomu všemu těžko věřili.

Společně s manželem Pavlem moc rádi cestujeme. Do přírody, ale hlavně za památkami. Před nedávným časem jsme opět jeli na výlet a navštívili tajuplné podzemí, které se nachází pod jedním českým městem. Jednalo se o spleť podzemních chodeb z 12. až 13. století, dlouhých několik desítek kilometrů. Do některých vedly východy ze sklepů měšťanských domů, v dnešní době ale už byly zazděné.

ÚZKÉ CHODBY

Prohlídka se sympatickou průvodkyní vedla asi dvou a půl kilometrovou trasou. Chodby byly většinou natolik úzké, že návštěvníci museli jít po jednom za sebou. Protože můj muž byl zrovna několik týdnů po operaci nohy a chodil dost pomalu, šli jsme ve výpravě jako poslední.

LIDSKÝ DECH

„Běž raději přede mnou," nabádala jsem Pavla. „Jo, tak ty mě chceš mít na očích, co?!" smál se můj muž. Pomalu jsme kráčeli spoře osvětlenými uličkami. Po chvilce jsem prohodila k manželovi: „Tak nejsme poslední, za námi ještě někdo jde." Slyšela jsem, jak mi za zády někdo dýchá, ale neotáčela jsem se, proč taky.

ASI OPOZDILEC

Průvodkyně počkala, až všichni přejdou první úsek prohlídky, a chtěla v chodbě za námi zhasnout. „Tam ještě někdo jde, zřejmě nějaký opozdilec, tak ať ho nenecháte ve tmě," upozornila jsem ji. „To je v pořádku, jste poslední," odpověděla k mému překvapení průvodkyně a zhasla.

Šli jsme dál až k místu, kde se staré chodby křížily. Tam se celá naše skupina zastavila a poslouchali jsme výklad. Pavel se ke mně naklonil a potichu se zeptal: „Slyšíš to taky? Někdo tady strašně těžce dýchá. Ale tak divně, jestli mi rozumíš, jak to myslím. Jako kdyby tu bylo někde víc lidí."

ŠEPOT MRTVÝCH

Za chvilku jsme opět pokračovali v cestě. Tentokrát šel jako poslední manžel. Pořád slyšel jako z dálky nějaké hlasy, ale vůbec nerozuměl, co říkaly. Otočil se a nikoho neviděl. „To je vážně divné," pošeptal, „radši se o tom ale nebudeme zmiňovat, ještě by si o nás pomysleli, že jsme utekli z blázince."

Pavel se ještě jednou otočil dozadu a najednou se mu zdálo, že se nedaleko od něj mihla lidská postava. V úzké chodbě se však neměla kam ukrýt a ať se díval, jak se díval, náhle tam nebyla. Průvodkyně opět počkala, až ji doženou všichni návštěvníci, a zase se chystala zhasnout.

Tentokrát se ozval můj muž: „Mladá paní, za námi skutečně ještě někdo jde." Jenže ona stále tvrdila, že ne, prý jsme ten den navíc už poslední skupina, po nás už se bude zavírat. Mysleli jsme si s manželem svoje, ale rozhodli jsme se, že už se o to zkrátka nebudeme starat.

BLUDNĚ DUŠE

Konečně jsme přišli k východu a průvodkyně se s námi loučila. „Kdo měl pocit, že mu někdo dýchal na záda, že slyšel hlasy nebo dokonce kohosi viděl, neměl žádné vidiny. Nechtěla jsem vás v průběhu prohlídky děsit. To se tady totiž děje běžně a my pro tyto jevy nemáme žádné logické vysvětlení Jedno ano, ale patří spíš k tajemným záhadám. Ve středověku vtrhli do našeho města cizí žoldnéři. Obyvatelé se schovali do podzemí, ale vojáci jejich úkryt objevili a všechny vyvraždili Nezachránil se prý vůbec nikdo. Hodně lidí později tvrdilo a tvrdí stále, že tady straší."

Mrkla jsem po očku na ostatní návštěvníky. Taky oni se tvářili dost vyjeveně. Otřásla jsem se hrůzou. Možná ti nebozí vyvraždění lidé skutečně nenašli klid ani po své smrti a jejich duchové bloudí až do dnešní doby v podzemí.