Stalo se to v době, kdy byla moje teta Anežka ještě mladá, neprovdaná. Žila v rodině svého bratra Vladimíra, který vlastnil menší zemědělskou usedlost. Její součástí byla obytná místnost, síň, chlév a stodoly.

VYTOUŽENÝ SYN

Strýček Vladimír byl tehdy už ženatý a měl malou dcerku. Toužil ale ještě po chlapci, který by po něm jednou převzal hospodářství. To se mu za nějaký čas skutečně splnilo. Jeho žena povila druhé dítě, syna Vládíka. Měl se čile k světu a všem dělal jenom radost.

Vládík rostl jako z vody, už uměl první slova - jako máma, táta. Jenže náhle, ze dne na den, ztratil svou obvyklou živost, byl unavený, nehrál si, jen stále kroutil hlavičkou. Jeho otec se s ním proto vydal k lékaři.

Doktor usoudil, že se jedná o zánět mozkových blan a nařídil příslušnou léčbu. Chlapcův zdravotní stav se ale nezlepšoval. Nešťastný otec ho proto odvezl do nemocnice. Vládíka si tam nechali a jeho tatínek za ním pravidelně jezdil. Obrat k lepšímu bohužel nenastal. Je třeba připomenout, že tehdy ještě nebyla antibiotika a lékařská věda zdaleka nebyla na takové úrovni jako dnes.

Vládík byl vyčerpaný od neustálého pláče, hlavičku měl rozedřenou od zdi, u které ležel, a vztahoval ručky k tátovi. Ten jen smutně přihlížel trápení svého vytouženého syna. Vzal si proto dítě zase domů.

NOVÁ DIAGNÓZA

Pravidelně k nim dojížděl na kontroly lékař. Tehdy zrovna opět malého Vládíka prohlížel, když chlapci začalo téct z ucha. V tu chvíli bylo jasné, o jakou diagnózu se jedná. Nešlo o zánět mozkových blan, ale o zánět středního ucha. Lékař byl zdrcený, věděl, že je zle a taky už pozdě. Sice okamžitě zahájil další léčbu, dělal, co se dalo, ale chlapcova budoucnost byla nejistá.

Jednou odpoledne seděla u Vládíkovy postýlky jeho babička a hlídala každý vnoučkův pohyb. Teta Anežka zatím obstarávala hospodářství.

TICHÝ ŠUM

Vešla právě do síně, kde si chtěla nabrat ze škopku otruby. Jak byla skloněná nad nádobou, měla najednou pocit, že v síni není sama. Ačkoli nikoho neslyšela přicházet, přísahala by, že tam s ní kdosi je. Rychle se narovnala a otočila, aby zjistila, kdo za ní stojí.

V místnosti ale nikdo nebyl. Chtěla pokračovat v práci, když uslyšela zvláštní šum, který stále sílil. Připadalo jí, že je celá síň čímsi naplněná - jako by kolem ní procházely neviditelné bytosti a mávaly křídly. Přitom nebyl žádný průvan a nic nenasvědčovalo přítomnosti někoho jiného kromě ní samotné. Jen ten nepochopitelný šustot.

Teta stála nerozhodně na místě, když tu se prudce otevřely dveře do světnice a do síně vyděšeně nahlédla babička. „Anežko, pojď sem rychle," vykřikla, „ten kluk umírá!" Teta pustila putnu a vběhla dovnitř. Stály bezmocně nad chlapcem, který právě dodýchal.

Bolest nad Vládíkovou smrtí byla obrovská, ale zvláštní událost, která jí předcházela, smutek rodiny trošku zmírnila.

Dala všem naději, že je o chlapcovu duši tam nahoře dobře postaráno.