Pod ochranou Muhu

Liberec byl a je městem výjimečným. Nejen kvůli zeměpisné poloze, ale také pro jeho neodmyslitelnou sudetskou minulosti ho vnímáme jako město pro Čechy přece jen poněkud cizí a zcela jistě tajemné, chráněné okolními horami, zvláště pak nepřehlédnutelným Ještědem.

Proto je pozoruhodné, že k městu samotnému se váže jen velmi malý množství pověstí, bájí a zkazek. I když jeho historie začíná docela dobrodružně. Liberec totiž začínal jako lesní útulek (herberk) pro obchodní karavany. Kolem útulku vznikla osada, dnešní Liberec. A loupežníci přepadávající bohaté kupce měli po živobytí. V jednom historicky nedoloženém masakru je potom zlikvidovala místní šlechta, ale pobití loupežníci ani jejich někdejší oběti zde kupodivu nestraší. Liberec si potom právem vysloužil i svůj původní německý název – Reichenberg, tedy Bohatý kopec. Průmyslem podložený rozmach města dobře dokumentuje výstavná novorenesanční radnice i s nádhernými okny, věnovanými místními bohatými občany a spolky.

Tu strašidelnou historii Liberce si však můžeme připomenout hned po příjezdu na autobusové nádraží. Stojí totiž v bezprostřední blízkosti bývalého popraviště, tradičního Šibeničního vrchu – Šibeňáku (dnes Monstranční vrch). Vedla na něj cesta (dnes ulice Na Perštýně), lemovaná těmi nejbídnějšími domky a nejhoršími putykami v celém městě. (Však se to tu dodnes jmenuje třeba na Na bídě nebo U sirotčince.) Bylo to prostředí, které duším popravených naprosto vyhovovalo a místní obyvatelstvo mělo pro strach uděláno. A tak se prý mrtví veselili a tancovali s živými v dojemné symbióze až do té doby, než šibenici nahradil kostel a krematorium, křivolaké uličky moderní zástavba a bídné chatrče autobusové nádraží. V místní tradici pokračuje jen nepříliš přitažlivý stánek s občerstvením a několika štamgasty podivného vzhledu…

Druhá místní pověst se váže k osobě Christiana Platze z Ehrenthalu (1663-1722), kdysi poddaného, potom panského správce a nakonec rytíře. S nevolníky zacházel tak krutě, že jeho pověst dodnes nevybledla. Vypráví se, že ani po smrti nenašla jeho duše klidu. Hned po pohřbu začala hlomozit v kostele sv. Kříže v Liberci, kde byl „starý Platz“ pochován, a dodnes pravidelně vyráží na obhlídky panství. Za bouřlivého počasí se říká, že za trest řeže kameny, konkrétně na cestě k poutnímu místu Hejnice.

Z novější doby pochází ani ne tak pověst, jako spíše kratochvilná historka, o mlsném hradlaři, dědovi Möllerovi. Sloužil u dráhy na hradle ve Smržovce, pocházel ovšem z Liberce a nekriticky na něm lpěl. Stejně jako na všem libereckém, zvláště pak libereckých špekáčcích, nejlepších na světě. V devatenáctém století se ovšem vyráběla uzenina dnes již nevídaná, buřtíky pro psy, samozřejmě jen ty zámožnější. A na věnec právě takových buřtů se děda Möller omylem vrhl, aniž mu kdo stačil cokoliv vysvětlit. A přestože byl na liberecké špekáčky odborník, rozdíl kupodivu k pobavení celé hospody nepoznal! Prostě i ty psí buřtíky pro něj ty byly nejlepší na světě - stačilo, že jsou z Liberce.

Z hlediska skladby místních pověstí je Liberec a Liberecko ovšem unikátem. Najdeme tu totiž „všechno“ a látka je to tak bohatá a barvitá, že hned v prvním knihkupectví v Liberci vám hbitě nabídnou hned čtyři (!) sbírky „starých pověstí libereckých“. Vyskytuje se v nich na prvním místě drak, který měl mít sluj nad Libercem na Dračím vrchu, tradičně zabitý místním chasníkem. Zdejší kraj má i svého ochránce, ducha Ještědu (Jeschengeist) ne nepodobného Krakonošovi, samozřejmě také skřítky, plivníky, vodníky, víly, čerty, templáře a skryté poklady. Silným motivem je několik podob pověstí o divoké honbě a bezhlavém jezdci a komplet pověstí navázaných na místní výrazné přírodní památky, zvláště pak různé kameny a stromy. Nechybí ovšem ani takové motivy, jako je příběh o Hadí královně, zakopaných zvonech nebo strašidelném běloušovi. Průsak nordické mytické látky reprezentuje Sigfried Drakobijce a krásná Isolda a historické kořeny má soubor příběhu o místním „Faustovi“, doktoru Kittelovi. Pozoruhodným odkazem tohoto kraje je také tzv. Smržovský žaltář, čili Trojnásobné pekelné zaříkání, čarodějná kniha, která nedávno dokonce vyšla ve velmi kvalitním reprintu doplněném překladem.

Největšího zastánce však má Liberecko a Jizerské hory patrně ve Vladimírovi Hulpachovi. V jeho knize Báje a pověsti z Čech a Moravy – Liberecko se dokonce objevuje v jiných pramenech nevídaný bájný ochránce Jizerských hor duch Muhu. Podle V. Hulpacha tohoto ducha stvořili Krakonoš s Rampušákem, ochráncem Orlických hor. Muhu je stvořen z mlhy, nosí modrý kabátec, na hlavě dubové listí a jeho ruce a nohy připomínají sukovité větve a pařezy. Muhu je v podání V. Hulpacha takovým ohroženým živočišným druhem – lidé zničili Jizerské hory natolik, že Muhu uvažuje o emigraci někam do Skandinávie. V. Hulpach ho však ústy Krakonoše a Rampušáka vyzývají, aby ještě chvíli zkusil vydržet. Možná by také mohl požádat o dočasný azyl ve vzorně udržované liberecké zoo – s kriticky ohroženými čínskými nahury a takíny i s dalšími obyvateli by si určitě rozuměl.

Jitka Lenková