V sobotu ráno jsem nachystala svačinu, do batohů jsme si sbalili jen to nejnutnější na přespání a s dopoledním sluncem nad hlavou vyjeli směr Jirkova chalupa.

Měli jsme za sebou už hezký kus cesty, když jsme po lesní cestě přijeli na rozcestí, kde stálo torzo kapličky a kousek od ní tři kamenné kříže.

Olda zastavil, seskočil z kola a bezradně se podrbal na hlavě. „Zděni, tak teď nevím - říkal Jirka vlevo, nebo doprava?" Pokrčila jsem rameny, že netuším, ale že bychom si tady mohli odpočinout. „Koukni na tu kapličku. Škoda že ji nechali zpustnout, určitě byla moc hezká," litovala jsem.

HROBOVÉ TICHO

U kaple stál starý dub a pod ním lavička. Ideální místo na svačinku, navíc s krásným výhledem do krajiny. Vyndala jsem z batohu housky a nabídla manželovi.

Když jsme dojedli, ozvala jsem se: „Je tu sice hezky, ale je to takové zvláštní místo, nemyslíš? Ani ptáčka není slyšet, a to jsme na kraji lesa." „Hmm, to hrobové ticho je fakt až nepříjemné," přitakal Olda. „Zavolám Jirkovi, kudy máme dál jet, a vyrazíme." Manžel vzal do ruky mobil, jenže zjistil, že nemá signál.

„Půjč mi svůj telefon," poprosil mě. Jako z udělání jsem neměla signál ani já, přitom mám jiného operátora než Olda.

NEKLID V DUŠI

„Propána, tady je to snad zakleté," procedil Olda mezi zuby. „Vylezu kousek výš do kopce, snad se mi podaří Jirkovi dovolat," dodal ještě a zmizel mezi stromy.

Seděla jsem zatím na lavičce a se zavřenýma očima odpočívala, když jsem náhle pocítila podivný neklid. Přišlo mi, že mě někdo sleduje. Otevřela jsem oči a pořádně ve mně hrklo. Blížil se ke mně nějaký muž. V ruce svíral velký kůl a zlověstně se mračil.

RYCHLE PRYČ

„Je to dobrý, Zdeni, už vím!" ozvalo se za mnou. S úlevou jsem obrátila hlavu směrem ? manželovi. Když jsem se pak podívala zpátky, ten divný chlap byl pryč. Hned jsem se Oldovi svěřila s nepříjemným zážitkem, ale on nikoho neviděl. Přesto jsme radši rychle skočili na kola a šlápli do pedálů, jen abychom už byli pryč.

LAPKOVÉ A VRAZI

K Jirkovi na chalupu jsme už trefili bez problémů. Nedalo nám to a zeptali jsme se ho, jestli neví něco bližšího o kapli a křížích na rozcestí.

Tak jsme se dozvěděli, že tomu místu se odjakživa říká formanské rozcestí. Někdy před třemi sty lety tam místní lapka přepadával formanské vozy a pocestné. Při jedné potyčce, kdy formani své zboží bránili, lapka a jeho kumpáni zabili dva muže a ženu. Než byli za trest oběšei na velikém dubu, museli na místě postavit tři kamenné kříže.

„Později lidi z vesnic u rozcestí postavili kapličku, aby svatí ochránili formany i pocestné při jejich cestách. Vesničané se tomu místu ale vyhýbali jako čert kříži. Mnozí říkali, že tam prý straší," skončil vyprávění Jirka. A já si s mrazením v zádech pomyslela, že nejspíš měli pravdu.