Sedmnáctiletý Petr z Liberce si v létě roku 1980 přivydělával jako průvodce návštěvníků frýdlantského hradu a byl ubytován v hradní mládežnické ubytovně.

Jednoho červencového podvečera se vydal na oslavu narozenin svého kamaráda. Večírek se ovšem trochu protáhl, a tak se mladík vracel na ubikaci až kolem půlnoci. Rozhodl se zkrátit si cestu přes takzvaný „plácek princezen“.

Planina víl

Na malou pláň dorazil přesně o půlnoci. Potvrdilo mu to odbíjení hodin na hradní věži. V tom okamžiku se ale stalo něco nepochopitelného. V bledém svitu měsíce se na prostranství objevilo několik dívčích postav. Doslova to prý vypadalo, jako by vykrystalizovaly jen tak ze vzduchu.

Mladý student se nechápavě zastavil a vytřeštil oči. Luzné přeludy byly prý nepředstavitelně krásné a navíc úplně nahé. Chtěl k nim popojít blíže, avšak s hrůzou zjistil, že se nemůže vůbec hýbat.

„Věděl jsem přesně, co se děje, ale nemohl jsem pohnout ani prstem,“ vzpomínal později na svůj zážitek Petr. „Byl jsem zcela omámený a stál jsem tam jako přikovaný. Krásné dívky skotačily kolem mě a já jsem po nich čím dál víc toužil. Nakonec jedna přistoupila ke mně a lehce se mě dotkla. V tom okamžiku se mi podlomily nohy a já ztratil vědomí.“

Z mdloby se Petr probral teprve k ránu. Byl velmi slabý a sotva mohl chodit. Malátná ochablost úplně odezněla až po několika dnech. Co se mu však na malé planince přihodilo, to si vůbec nedokázal srovnat v hlavě. Pokud připustíme možnost, že si mladík celou historku nevymyslel, pak se musíme sami sebe zeptat, co vlastně spatřil? Byl to sen, anebo se snad stal svědkem působení neznámých sil?

Černé jezero

Když se ráno svěřil svým kamarádům, sklidil jen posměch. Místní starousedlíci kupodivu na jeho noční dobrodružství reagovali jinak. Vyprávěli, že tomuto místu se určitě ne náhodou říká „Feenebene“, tedy Planina víl. Podle nich měl prý mladík neuvěřitelné štěstí, že setkání s okouzlujícími přízraky přežil bez následků.

Stará paní, rodačka z Frýdlantu, si pak vzpomněla na podobnou událost, která se tu údajně přihodila ve dvacátých letech minulého století. Tehdy si prý jeden mládenec rovněž zkrátil cestu přes zakletý palouk. Ráno ho ale sloužící ze zámku nalezli na planince mrtvého.

Podobné místo se tu ale nachází ještě jedno. Těsně pod hradbami, asi padesát metrů od záhadné plošiny, bylo malé jezírko s neprůhlednou vodou. Dnes je už úplně zasypané, ale podle vyprávění místních starousedlíků se tu za nocí dělo něco zvláštního. Čas od času se prý černá hladina nepochopitelně rozvlnila, z hlubin se vyvalily obrovské bubliny a byl údajně slyšet čísi zoufalý nářek.

Ďáblova skála

Tím ale výčet místních anomálií zdaleka nekončí. Zhruba ve stejné vzdálenosti od Planiny víl, jen opačným směrem, se nalézá zajímavý skalní masiv. Jde o takzvanou Ďáblovou skálu.

Podle staré pověsti prý kdysi dávno jeden z pánů z Bibersteinu, tehdejších majitelů hradu, hrál karty se samotným Satanášem. Čert prohrál a ze vzteku udeřil do obřího masivu, až pukl. Současně prý pekelník vyslovil proroctví, že až se puklina rozšíří na velikost dospělého muže, nastane konec světa. Od těch dob se tady prý dějí moc podivné věci. Za tmavých nocí tu poletují světélka velikosti tenisového míčku a ze štěrbiny v kamenném bloku vystupuje bílý kouř. Existuje ale vůbec pro tyto úkazy nějaké vysvětlení?

Stanovisko biotronika

Zajímavou hypotézu vyslovil v polovině osmdesátých let minulého století pražský biotronik Václav Čapek. V doprovodu autora článku tehdy navštívil mystickou pláň a prozkoumal ji pomocí virgule.

Podle něho prý tvoří zasypané černé jezírko, vílí planina i Ďáblova skála tři negativní uzly zemské mřížky. Samotný hrad Frýdlant je vybudován na vrcholu bývalé sopky. Z temene kopce tryská obrovský proud zemské energie. Aby tato síla neohrožovala život obyvatel, dokázali prý dávní stavitelé odvést její negativní složku právě do těchto tří uzlových bodů.

Názor senzibila rozhodně stojí za úvahu. Avšak do té doby, než se potvrdí a nebo vyvrátí teorie pana Čapka, je možná lepší se zdejšímu „trojúhelníku“ raději vyhnout.

Ing. Vladimír Červinka