Záhady dnes - Pán ze staré fotografie

Pohodový večer ve staré chalupě se rázem změnil v nerovný souboj s divokým živlem.

Bylo nevlídné a mrazivé jarní odpoledne, tabulky oken bičoval vytrvalý déšť a studený vichr si ledabyle pohrával s korunami stromů, jako by byly jen vystřižené z papírů. Kalendář sice ukazoval druhý jarní týden, ale bez roztopených kamen bychom se tenkrát asi neobešli. Alespoň jsme si to tehdy mysleli.

V naší světnici bylo příjemně teplo a útulno. V krbových kamnech dováděly plamínky a kolem stolu pro změnu děti, kterých se tu na babiččiných narozeninách sešlo šest, z toho tři moje. Tu chalupu jsme zdědili po našem strýčkovi, babiččině starším bratrovi. Sám děti neměl, ač je měl velmi rád, a tak nám o prázdninách věnoval všechen svůj volný čas a později též roubenou chalupu.

„Budeme si hrát na schovku," vybízel ostatní děti můj nejmladší synek, pětiletý Honzík. "A, babi, ty taky," dorážel na babičku. „Kdepak, Honzíčku, dneska už je moc pozdě. Běž si hrát s dětmi. My si tady zatím dohrajeme karty a pak půjdete všichni do hajan! Ale pohádka bude, neboj se," pronesla babička s úsměvem.

„Maminko, mami, nemůžeme najít Honzíka," přiřítila se ke mně o něco později osmiletá Adélka. „To už není žádná hra!" zlobila se. Blížila se desátá hodina a babička zavelela: „Tak, Honzíku, koukej vylézt, jinak nebude pohádka."

Vrzly schody a vynořil se náš klouček. „Kde jsi byl, prosím tě?" ptám se. „To je tajný," řekl s lišáckým pohledem. „Tak mi to povíš zítra. Teď všichni do koupelny - a už ať jste v postýlkách!" Babička přečetla slíbenou pohádku a my dospělí jsme pak ještě skoro do půlnoci seděli u velkého dubového stolu a povídali si.

Když odbila půlnoc, všichni už byli ve svých pokojích. Jen mně se spát nechtělo. Dívala jsem se zamyšleně do krbových kamen na hořící buková polena, když tu mě přepadl pocit úzkosti a pak mnou otřásl chlad. Musím zkontrolovat děti, blesklo mi hlavou. Vyběhla jsem po schodech a potichu otevírala dveře podkrovních pokojíčků. Všechny ratolesti klidně spaly, a tak se podivný pocit rozplynul. Šla jsem si tedy lehnout a během chvíle jsem usnula.

Probudil mě čpavý zápach. Otevřela jsem oči a viděla, jak škvírou pod dveřmi proniká do pokoje kouř. Zatřásla jsem prudce manželem. „Vstávej, vstávej, něco se děje," křičela jsem v panice, „Asi hoří!"

Vyskočila jsem ze své postele a prudce otevřela dveře, ale štiplavý oblak mě srazil na zem.

„Děti, musíme zachránit děti!" Myslela jsem si, že křičím, ale přes záchvat dusivého kašle jsem jen sípala. Slyšela jsem praskot hořícího dřeva, plameny se už plazily po schodišti. Vnímala jsem, jak si mě můj muž Pavel přehodil přes rameno a vynesl mě ven do sychravé noci.

„Děti, děti," šeptala jsem z posledních sil. „Jdu pro ně!" vykřikl a zabalen do deky zmizel v hořícím domě.

„Jdu s tebou," křičela jsem, ale někdo mě zezadu pevně držel. Můj švagr. „Volali jsme hasiče, budou tu každou chvíli. Dovnitř nemůžeš, nebyla bys tam nic platná!" Vedle švagra stála moje sestra a v náručí držela roční Jarušku.

Desetiletý Ivan, uklidňoval svého bratříčka Péťu. A babička konejšila mou Adélku. Ale kde je moje dvanáctiletá Kačenka? A Honzík?

Vrátil se mi hlas a já uslyšela svůj zoufalý křik. To už vyběhl z domu můj muž, deka na něm doutnala, ale Káču držel v náručí. Panebože, ona je mrtvá, napadlo mě v první chvíli, ale dcerka byla při vědomí, jen v šoku. Honzík však nikde.

„Kde máš Honzíka, kde je můj chlapeček?!" ječela jsem hystericky na svého manžela.

Vytrhla jsem se ze švagrova sevření a řítila jsem se k hořícímu domu. Plameny už zachvátily střechu, k zemi padaly kusy hořícího dřeva a žár už byl nesnesitelný. Nevnímala jsem ani sirény přijíždějících hasičů ani jejich volání: „Paní, dál nemůžete!" Silné paže jednoho z nich mě sevřely jako svěráky, když mě vlekl z dosahu ohně. Hasičské stříkačky dlouho marně zápasily s plameny, které se nemilosrdně zakusovaly do našeho domu. Vtom se zbortila střecha...

Zhroutila jsem se na kolena do studeného bláta a slyšela jen svůj zoufalý křik. Najednou jsem to uviděla. Blížila se ke mně malá postavička. Honzík! Nevěřila jsem vlastním očím, byla jsem přesvědčená, že mám halucinace. „Mami, proč tak hrozně křičíš?" zeptal se mě známý hlásek. Nebyl to přelud. Byl to opravdu náš Honzík - a živý, nepopálený, zdravý!

Po tvářích nám stékaly slzy radosti. Nezáleží mi na majetku, hlavně že jsme přežili! Jak se ale dostal náš malý Honzík z toho pekla ven? Vyprávěl nám velmi podivný příběh.

Když začalo hořet, utíkal jsem se schovat na naši půdu, do takové staré truhly, té tajné! A pak tam přišel ten pán. Podal mi ruku a řekl, ať se nebojím a jdu s ním, a já jsem šel a ani trochu jsem se nebál." Zírali jsme na něj. „Cože? Jaký pán?" zeptali jsme se všichni skoro současně.

„No, přece ten, co visí u babičky na zdi v tom zlatém rámečku," odpověděl nám klouček. Zůstali jsme stát v němém úžasu. V babiččině ložnici totiž visela černobílá fotografie jejího bratra Václava, všemi milovaného strýčka, který nám před lety věnoval chalupu a který měl tolik rád děti.

Chalupu jsme zase postavili, a ačkoliv ta fotografie strýce Václava shořela onu noc i s domem, budeme ho stále nosit ve svých srdcích.

Podle: Dopis Zdeny N. z Liberecka zpracovala D. Morenová, Chvilka pro tebe č. 37/2011