|
Pohodový večer ve staré chalupě
se rázem změnil v nerovný souboj s divokým živlem.
Bylo nevlídné a mrazivé jarní
odpoledne, tabulky oken bičoval vytrvalý déšť a studený
vichr si ledabyle pohrával s korunami stromů, jako by byly
jen vystřižené z papírů. Kalendář sice ukazoval druhý jarní
týden, ale bez roztopených kamen bychom se tenkrát asi
neobešli. Alespoň jsme si to tehdy mysleli.
V naší světnici bylo příjemně
teplo a útulno. V krbových kamnech dováděly plamínky a kolem
stolu pro změnu děti, kterých se tu na babiččiných
narozeninách sešlo šest, z toho tři moje. Tu chalupu jsme
zdědili po našem strýčkovi, babiččině starším bratrovi. Sám
děti neměl, ač je měl velmi rád, a tak nám o prázdninách
věnoval všechen svůj volný čas a později též roubenou
chalupu.
„Budeme si hrát na schovku,"
vybízel ostatní děti můj nejmladší synek, pětiletý Honzík.
"A, babi, ty taky," dorážel na babičku. „Kdepak,
Honzíčku, dneska už je moc pozdě. Běž si hrát s dětmi. My si
tady zatím dohrajeme karty a pak půjdete všichni do hajan!
Ale pohádka bude, neboj se," pronesla babička s úsměvem.
„Maminko, mami, nemůžeme
najít Honzíka," přiřítila se ke mně o něco později
osmiletá Adélka. „To už není žádná hra!" zlobila se.
Blížila se desátá hodina a babička zavelela: „Tak,
Honzíku, koukej vylézt, jinak nebude pohádka."
Vrzly schody a vynořil se náš
klouček. „Kde jsi byl, prosím tě?" ptám se. „To je
tajný," řekl s lišáckým pohledem. „Tak mi to povíš
zítra. Teď všichni do koupelny - a už ať jste v postýlkách!"
Babička přečetla slíbenou pohádku a my dospělí jsme pak
ještě skoro do půlnoci seděli u velkého dubového stolu a
povídali si.
Když odbila půlnoc, všichni
už byli ve svých pokojích. Jen mně se spát nechtělo. Dívala
jsem se zamyšleně do krbových kamen na hořící buková polena,
když tu mě přepadl pocit úzkosti a pak mnou otřásl chlad.
Musím zkontrolovat děti, blesklo mi hlavou. Vyběhla jsem po
schodech a potichu otevírala dveře podkrovních pokojíčků.
Všechny ratolesti klidně spaly, a tak se podivný pocit
rozplynul. Šla jsem si tedy lehnout a během chvíle jsem
usnula.
Probudil mě čpavý zápach.
Otevřela jsem oči a viděla, jak škvírou pod dveřmi proniká
do pokoje kouř. Zatřásla jsem prudce manželem. „Vstávej,
vstávej, něco se děje," křičela jsem v panice, „Asi
hoří!"
Vyskočila jsem ze své postele
a prudce otevřela dveře, ale štiplavý oblak mě srazil na
zem.
„Děti, musíme zachránit
děti!" Myslela jsem si, že křičím, ale přes záchvat
dusivého kašle jsem jen sípala. Slyšela jsem praskot
hořícího dřeva, plameny se už plazily po schodišti. Vnímala
jsem, jak si mě můj muž Pavel přehodil přes rameno a vynesl
mě ven do sychravé noci.
„Děti, děti," šeptala
jsem z posledních sil. „Jdu pro ně!" vykřikl a
zabalen do deky zmizel v hořícím domě.
„Jdu s tebou," křičela
jsem, ale někdo mě zezadu pevně držel. Můj švagr. „Volali
jsme hasiče, budou tu každou chvíli. Dovnitř nemůžeš, nebyla
bys tam nic platná!" Vedle švagra stála moje sestra a v
náručí držela roční Jarušku.
Desetiletý Ivan, uklidňoval
svého bratříčka Péťu. A babička konejšila mou Adélku. Ale
kde je moje dvanáctiletá Kačenka? A Honzík?
Vrátil se mi hlas a já
uslyšela svůj zoufalý křik. To už vyběhl z domu můj muž,
deka na něm doutnala, ale Káču držel v náručí. Panebože, ona
je mrtvá, napadlo mě v první chvíli, ale dcerka byla při
vědomí, jen v šoku. Honzík však nikde.
„Kde máš Honzíka, kde je
můj chlapeček?!" ječela jsem hystericky na svého
manžela.
Vytrhla jsem se ze švagrova
sevření a řítila jsem se k hořícímu domu. Plameny už
zachvátily střechu, k zemi padaly kusy hořícího dřeva a žár
už byl nesnesitelný. Nevnímala jsem ani sirény
přijíždějících hasičů ani jejich volání: „Paní, dál
nemůžete!" Silné paže jednoho z nich mě sevřely jako
svěráky, když mě vlekl z dosahu ohně. Hasičské stříkačky
dlouho marně zápasily s plameny, které se nemilosrdně
zakusovaly do našeho domu. Vtom se zbortila střecha...
Zhroutila jsem se na kolena
do studeného bláta a slyšela jen svůj zoufalý křik. Najednou
jsem to uviděla. Blížila se ke mně malá postavička. Honzík!
Nevěřila jsem vlastním očím, byla jsem přesvědčená, že mám
halucinace. „Mami, proč tak hrozně křičíš?" zeptal se
mě známý hlásek. Nebyl to přelud. Byl to opravdu náš Honzík
- a živý, nepopálený, zdravý!
Po tvářích nám stékaly slzy
radosti. Nezáleží mi na majetku, hlavně že jsme přežili! Jak
se ale dostal náš malý Honzík z toho pekla ven? Vyprávěl nám
velmi podivný příběh.
„Když začalo hořet, utíkal
jsem se schovat na naši půdu, do takové staré truhly, té
tajné! A pak tam přišel ten pán. Podal mi ruku a řekl, ať se
nebojím a jdu s ním, a já jsem šel a ani trochu jsem se
nebál." Zírali jsme na něj. „Cože? Jaký pán?"
zeptali jsme se všichni skoro současně.
„No, přece ten, co visí u
babičky na zdi v tom zlatém rámečku," odpověděl nám
klouček. Zůstali jsme stát v němém úžasu. V babiččině
ložnici totiž visela černobílá fotografie jejího bratra
Václava, všemi milovaného strýčka, který nám před lety
věnoval chalupu a který měl tolik rád děti.
Chalupu jsme zase postavili,
a ačkoliv ta fotografie strýce Václava shořela onu noc i s
domem, budeme ho stále nosit ve svých srdcích. |