Pak jsem na pracovním webu narazila na inzerát jedné pražské stavební firmy, což by znamenalo buď přesídlit, nebo dojíždět, ale za dobré peníze, šlo o práci na stavebních konstrukcích, přesně můj obor, a tak jsem odepsala a pozvání k pohovoru přišlo skoro obratem. Udělalo to na mě dobrý dojeni, ale jak se termín blížil, propadala jsem chmurám. Zase to bude jako vždycky, několik desítek uchazečů najedno jediné volné místo. Ach jo.

Takže když jsem v šest ráno jela v kostýmku a s kufříkem autobusem do Prahy, neměla jsem zrovna pozitivní pocity. Na Florenci jsem přestoupila na tramvaj číslo 8 a nervózně se rozhlížela kolem sebe. A kdo taky nepřistoupil? Můj pan profesor z fakulty, zrovna ten, který mě měl rád.
„Je, jejda! Dobrý den," vyjekla jsem překvapeně.

„No ne, jste to vy? Dobrý den! Jakpak se vede?" Ano, to byl celý pan docent, optimistický jako vždy. Na rozdíl ode mě. Objasnila jsem mu, že se jedu ucházet o prácí a jsem celá rozklepaná.

„Vy?" podivil se akademik. „Vždyť jste byla premiantka! Vy je oslníte, že budou potřebovat sluneční brejle!"

„No, nevím," řekla jsem schlíple. „Oslňujících uchazečů tam bude hafo, co mám zkušenosti, nejmíň dvacet!"

„Musíte jim ukázat, co umíte! Musí vidět, že umíte, co ostatní neumějí," radil. „Mám to! Dneska ti mladí potřebují na výpočty kompjútry, bez počítače si nevrznou. A vy jste přece uměla spočítat konstrukci pěkně postaru, jen podle tabulek, klasicky, že ano?"

„To sice umím, ale myslíte, že je tohle bude zajímat?"

„To nevím," připustil pedagog. „Ale všestrannost je výhoda, dejte na mě."

Tak nebo tak, setkání s panem profesorem mi zlepšilo náladu. Vzpružena jsem absolvovala pohovor s ředitelem a personalistou. Samozřejmě jsem prezentovala znalost konstrukčních programů a sebevědomě podotkla, že bych řemeslo zvládla i bez nich, jen s tužkou a rýsovacím prknem. Pánové se po sobě podívali, usmáli se a neřekli nic.

Za čtrnáct dnů se mi ozvali z personálního. Místo jsem dostala. Jdu balit! A najmu si v Praze garsonku, tak!

Rozradostněná jsem telefonovala na fakultu, abych poděkovala svému oblíbenému pedagogovi za radu. Na druhém konci drátu se ozvalo polknutí a hlas sekretářky katedry: „Vy to nevíte? Pana docenta porazilo už před půl rokem auto. Ano, je to tak. Kousek od fakulty, když šel na tramvaj. Ano, hrozné. Je mi líto."

Ještě jsme se chvíli dohadovaly, ale nebylo pochyb. Můj dobrý pan docent nežije. Koho jsem to tehdy v té osmičce cestou na pohovor potkala?