Záhady dnes - Amulet pro štěstí

Nikdy nevíme, co nám třeba pomůže v nebezpečí. Hlavní je víra, že vždy ve všem obstojíme a přežijeme to.

Začátkem předposledního válečného roku 1944 přišlo mému pražskému bratranci Vláďovi - ročník 1923 — předvolání na úřad. Nadšený z toho nebyl a jako každý doufal, že než si na něho vzpomenou, válka skončí. Prosel jakousi zdravotní prohlídkou, krátkým výcvikem, vyfasoval záhadnou uniformu a pak hned v únoru měl odjet s dalšími chlapci do německého Duisburgu, tedy průmyslového srdce Porýní.

Byl určen jako tzv. luftšucák do oddílů protiletecké obrany, a protože Spojenci se svými bombardéry Německo nešetřili, měli jsme o něj všichni velký strach. O strašných hrůzách bombardování se hojně psalo v protektorátním tisku. A tehdy jsem mu před odjezdem dala na cestu pro štěstí skleněné vajíčko, které jsem kdysi dostala od babičky. Praktických věcí dostal na cestu od příbuzných habaděj, svetr, nožík s vidličkou a podobně, ale já cítila, že mu musím dát něco, co mu dodá víru, že ho žádná ta bomba netrefí.

A za pár měsíců mi Vláďa v jednom dopise napsal, že za to vajíčko děkuje nejen on, ale všichni z jeho čety, jak tam jsou. Nijak mi to tehdy nevysvětlil a mně nezbylo než mu do toho nevyzpytatelného prostředí chcípajícího nacistického Německa držet jenom dál palce.

Přišel konec května 1945 a bratránek se u nás objevil rozesmátý - v americké uniformě, moc mu to slušelo. Na Rýně je osvobodili Američané a on, narozený v Liberci, uměl dobře německy a anglicky se učil od páté třídy, takže si ho najali jako tlumočníka. Přál si, abych mu skleněné vejce znovu očarovala, a přidal dramatickou historku.

On i ostatní měli jako luftšucáci za úkol při leteckém poplachu pomáhat lidem do krytu a po náletu jim zase pomáhat ven, zachraňovat raněné, hasit požáry a tak. S deseti dalšími chlapci měl svůj rajón u školy na duisburgském předměstí a bydleli v té škole.

Při jednom poplachu dva kluci už zavírali vchod do krytu, když si Vláda vzpomněl na vajíčko pro štěstí a vyrazil ven.

„Kam letíš, vole?" divili se kamarádi. „Chceš to schytat anglickou tisíciliberkou? Nebo cihlou do hlavy, blbče?"

Nedbal na jejich nadávání, vyběhl ven a běžel do tělocvičny, kde hoši bydleli - když se ozvala hrozná detonace. Kryt schytal přímý zásah, zabil jeho dva kamarády, vytloukl i všechna okna, zatímco Vláďu tlaková vlna odhodila na složené rezervní slamníky. Od té doby si Vláďa i zbylí kamarádi, než museli do akce, chodili na vajíčko sáhnout, aby přežili - a přežili. Prostě kouzelné vejce, ochranný amulet.

A Vláda ho chtěl zjara 1945 znovu „nabít" štěstím, protože ho posílali do pohraničí - a tam vládly divoké poměry. Ochotně jsem kouzlo prodloužila a vajíčko pomohlo, vrátil se celý, a to i o rok později, když ho jako studenta vojenské akademie poslali na Slovensko proti banderovcům.

Uniforma se mu líbila, a tak zůstal v armádě. Přežil i čistky 50. let, protože jazykově vybavených oficírů, kteří neměli mozek jako major Terazky, bylo velmi málo. Skleněné vajíčko měl uložené ve vitríně a jeho žena si mi stěžovala, že mu na něj nesmí nikdo sáhnout, dokonce ani utřít prach. Kdo to kdy viděl - být pověrčivý na pitomý kus barevného skla?

Když přišel rok 1968, byl už Vladimír plukovníkem a fandil obrodnému procesu, a proto ho velmi ranila invaze našich „rádobyspojenců", zejména prý těžce nesl, že nás okupují, byť velmi krátce, i východní Němci. Mě ten vpád zastihl na dovolené s přáteli v lesích u Karlových Varů, domů do Prahy jsme nemohli, nic nejezdilo, ani vlaky ani autobusy, a tak jsme si pobyt protáhli. Veškeré informace jsme měli jen z rádia a z improvizovaně vydávaných místních novin.

V pravé poledne jsem bloumala lesní mýtinou, slunce do lesního vlhka pražilo ostošest, když se na konci paseky objevila známá štíhlá postava v důstojnické uniformě.

„Ahoj, Vláďo!" zvolala jsem. „Co tomu všemu říkáš? To jsou lotři, vid? Měli jsme na ně střílet, na hajzlíky jedny, co?!"

Chtěla jsem se k bratranci rozběhnout. Vláďa stál, usmíval se a mával mi. Než jsem k němu dopádila, zmizel, úplně jako by se propadl do země.

Když jsem se za tři dny konečně dostala domů, čekala mě smutná zpráva. Maminka mi řekla, že se ve své kanceláři zastřelil. A v dlani levé ruky měl můj skleněný amulet. Jak vyplývalo z dopisu na rozloučenou, po hrůzách, co zažil za války, nepřenesl přes srdce „bratrskou" pomoc.

A moje vajíčko už mu nebylo nic, ale vůbec nic platné...

Podle: Dopis Jarmily H. z Liberce zpracoval J. Pinkava, Chvilka pro tebe č.18/2011