|
Nikdy nevíme, co nám třeba
pomůže v nebezpečí. Hlavní je víra, že vždy ve všem
obstojíme a přežijeme to.
Začátkem předposledního
válečného roku 1944 přišlo mému pražskému bratranci Vláďovi
- ročník 1923 — předvolání na úřad. Nadšený z toho nebyl a
jako každý doufal, že než si na něho vzpomenou, válka
skončí. Prosel jakousi zdravotní prohlídkou, krátkým
výcvikem, vyfasoval záhadnou uniformu a pak hned v únoru měl
odjet s dalšími chlapci do německého Duisburgu, tedy
průmyslového srdce Porýní.
Byl určen jako tzv. luftšucák
do oddílů protiletecké obrany, a protože Spojenci se svými
bombardéry Německo nešetřili, měli jsme o něj všichni velký
strach. O strašných hrůzách bombardování se hojně psalo v
protektorátním tisku. A tehdy jsem mu před odjezdem dala na
cestu pro štěstí skleněné vajíčko, které jsem kdysi dostala
od babičky. Praktických věcí dostal na cestu od příbuzných
habaděj, svetr, nožík s vidličkou a podobně, ale já cítila,
že mu musím dát něco, co mu dodá víru, že ho žádná ta bomba
netrefí.
A za pár měsíců mi Vláďa v
jednom dopise napsal, že za to vajíčko děkuje nejen on, ale
všichni z jeho čety, jak tam jsou. Nijak mi to tehdy
nevysvětlil a mně nezbylo než mu do toho nevyzpytatelného
prostředí chcípajícího nacistického Německa držet jenom dál
palce.
Přišel konec května 1945 a
bratránek se u nás objevil rozesmátý - v americké uniformě,
moc mu to slušelo. Na Rýně je osvobodili Američané a on,
narozený v Liberci, uměl dobře německy a anglicky se učil od
páté třídy, takže si ho najali jako tlumočníka. Přál si,
abych mu skleněné vejce znovu očarovala, a přidal
dramatickou historku.
On i ostatní měli jako
luftšucáci za úkol při leteckém poplachu pomáhat lidem do
krytu a po náletu jim zase pomáhat ven, zachraňovat raněné,
hasit požáry a tak. S deseti dalšími chlapci měl svůj rajón
u školy na duisburgském předměstí a bydleli v té škole.
Při jednom poplachu dva kluci
už zavírali vchod do krytu, když si Vláda vzpomněl na
vajíčko pro štěstí a vyrazil ven.
„Kam letíš, vole?"
divili se kamarádi. „Chceš to schytat anglickou
tisíciliberkou? Nebo cihlou do hlavy, blbče?"
Nedbal na jejich nadávání,
vyběhl ven a běžel do tělocvičny, kde hoši bydleli - když se
ozvala hrozná detonace. Kryt schytal přímý zásah, zabil jeho
dva kamarády, vytloukl i všechna okna, zatímco Vláďu tlaková
vlna odhodila na složené rezervní slamníky. Od té doby si
Vláďa i zbylí kamarádi, než museli do akce, chodili na
vajíčko sáhnout, aby přežili - a přežili. Prostě kouzelné
vejce, ochranný amulet.
A Vláda ho chtěl zjara 1945
znovu „nabít" štěstím, protože ho posílali do pohraničí - a
tam vládly divoké poměry. Ochotně jsem kouzlo prodloužila a
vajíčko pomohlo, vrátil se celý, a to i o rok později, když
ho jako studenta vojenské akademie poslali na Slovensko
proti banderovcům.
Uniforma se mu líbila, a tak
zůstal v armádě. Přežil i čistky 50. let, protože jazykově
vybavených oficírů, kteří neměli mozek jako major Terazky,
bylo velmi málo. Skleněné vajíčko měl uložené ve vitríně a
jeho žena si mi stěžovala, že mu na něj nesmí nikdo sáhnout,
dokonce ani utřít prach. Kdo to kdy viděl - být pověrčivý na
pitomý kus barevného skla?
Když přišel rok 1968, byl už
Vladimír plukovníkem a fandil obrodnému procesu, a proto ho
velmi ranila invaze našich „rádobyspojenců", zejména prý
těžce nesl, že nás okupují, byť velmi krátce, i východní
Němci. Mě ten vpád zastihl na dovolené s přáteli v lesích u
Karlových Varů, domů do Prahy jsme nemohli, nic nejezdilo,
ani vlaky ani autobusy, a tak jsme si pobyt protáhli.
Veškeré informace jsme měli jen z rádia a z improvizovaně
vydávaných místních novin.
V pravé poledne jsem bloumala
lesní mýtinou, slunce do lesního vlhka pražilo ostošest,
když se na konci paseky objevila známá štíhlá postava v
důstojnické uniformě.
„Ahoj, Vláďo!" zvolala
jsem. „Co tomu všemu říkáš? To jsou lotři, vid? Měli jsme
na ně střílet, na hajzlíky jedny, co?!"
Chtěla jsem se k bratranci
rozběhnout. Vláďa stál, usmíval se a mával mi. Než jsem k
němu dopádila, zmizel, úplně jako by se propadl do země.
Když jsem se za tři dny
konečně dostala domů, čekala mě smutná zpráva. Maminka mi
řekla, že se ve své kanceláři zastřelil. A v dlani levé ruky
měl můj skleněný amulet. Jak vyplývalo z dopisu na
rozloučenou, po hrůzách, co zažil za války, nepřenesl přes
srdce „bratrskou" pomoc.
A moje vajíčko už mu nebylo
nic, ale vůbec nic platné... |