Pravidelně každou neděli pozdě večer cestujeme s kamarádkou Monikou na vysokoškolskou kolej. Musíme jet autobusovou linkou, která objíždí spoustu vesnic. Vhodnější spojení totiž do Prahy nemáme. Ale utíká nám to, protože po víkendu stráveném u rodičů si sdělujeme všechny novinky, které se v našem malém městě udály.

Nedávno ale naši drbárnu narušil nevítaný spolucestující - takový postarší chlapík to byl. Pořád mi zezadu něco povídal a chtěl, abych se s ním dala do hovoru. Mě to ale otravovalo, a tak jsem ho napomenula, aby na mě nemluvil. On to pak zkoušel i na Moniku, jenže ta dělala, že ho nevidí.

„No, vyprávěj už přece, jak to bylo," dotírala Monika a já jí ani nestačila vytknout, proč tomu chlápkovi taky něco neřekne a proč se mě nezastane. Pokračovala jsem tedy v líčení průběhu plesu, na kterém jsem předchozí noc byla, když se zezadu ozvalo: „Řekni řidiči, ať hned zastaví, musím vystoupit!" Byl to zase ten chlap.

„A proč si o to neřeknete sám? Co mi je do vás? A netykejte mi!" opáčila jsem drze.

Vzápětí jsem si ale vyslechla napomenutí od Moniky, které mě šokovalo: „Co je, prosím tě, s kým to pořád mluvíš? Tys na tom plese zblbla nebo co?"

Doufala jsem, že si jen dělá legraci, ale vtom už mi zase ten člověk promlouval do ucha: „Tak jdi, ať zastavíme!"

Celá zmatená jsem se poslušně zvedla a zamířila k řidiči. Věděla jsem, že by mi nedal pokoj. Prostě - kdo ustoupí, ten vyhraje, pomyslela jsem si. Řidič nadšený nebyl, ale za ten rok, co s kamarádkou pravidelně jezdíme, nás už znal, vždycky se na nás přátelsky usmíval, a tak mi vyhověl. Po chvilce zastavil u krajnice a otevřel dveře. Muž zezadu tiše vystoupil a nakonec mi docela mile zamával na rozloučenou.

„Tak co bude, myslel jsem, že vy nebo někdo jiný potřebuje vystoupit?!" zeptal se mě dost netrpělivě řidič.

„No, vždyť už vystoupil, právě teď! Copak jste ho neviděl?" divila jsem se. Řidič zavrtěl hlavou a naštvaně zavřel dveře. Tentokrát se na mě vůbec neusmál.

A korunu všemu nasadila Monika: „Cos tam, prosím tě, dělala, co tě to draplo? Ty ses dneska fakt divná." Asi po pěti nebo šesti minutách jízdy jsme znovu stavěli. Teď ovšem u velmi těžké nehody, která se musela stát před malou chvílí. V příkopu ležel kamion, který zřejmě naboural a převrátil několik osobních aut. Sanitky ani policie u nehody ještě nebyly.

„Probůh, to jsme měli štěstí, kdybysme nestavěli, určitě bysme se do ty bouračky taky zapletli," vydechla ustrašeně Monika a já si uvědomila, že má pravdu. A přemýšlela jsem, co se to vlastně stalo. Potom jsem šla za řidičem a začala se ho vyptávat na toho zvláštního muže, který mě po celou cestu nepříjemně otravoval.

„Ne, žádného jsem neviděl, nikdo takový tady nebyl!" odpověděl řidič a gestem ruky mi naznačil, abych ho už laskavě nechala být.

„Ale on nám možná zachránil život!" vyhrkla jsem. Řidič hned zpozorněl: „No, a jak teda vypadal?"
Když jsem toho neznámého muže popsala, včetně jeho oblečení a kšiltovky s takovým zvláštním znakem, šofér se očividně zarazil.

„Ale to musel být Tonda!" překvapeně vydechl. „Jenomže ten je už rok po smrti, umřel na infarkt. Jezdil tuhle trasu přede mnou a byl to můj nejlepší kamarád..."

Když náš autobus dorazil do Prahy, dojatý řidič mě pozval ke stánku na kafe a tam jsme spolu znovu důkladně probírali, co se to vlastně během jízdy přihodilo. A došli jsme k jedinému vysvětlení -totiž že Tonda přišel svému kamarádovi zachránit život!