Naše rodina je z Liberce a po dvaceti letech života na hlavní třídě jsme zatoužili po chalupě za městem. Tehdy, v polovině 60. let, byly ještě v pohraničí k maní prázdné usedlosti po Němcích, většinou už v horším stavu.

NOVÁ CHALUPA

To nám ale nevadilo. Manžel pracoval jako truhlář, vyznal se i v elektrice, a tak jsme byli připravení leccos si opravit. Asi za dva měsíce shánění jsme narazili na domeček ve Stráních nad Chrastavou, který se nám okamžitě zalíbil. Nebyla tam sice voda, ale zase chaloupka nebyla na spadnutí, byla suchá a muž konstatoval, že i střecha včetně krovů je v dobrém stavu. Do 14 dnů byl dům náš.

Od předsedy MNV jsme věděli, že tu krátce po válce bydlela nějaká slovenská rodina, která se nejprve tvářila spokojeně, ale pak se znenadání rychle odstěhovala, takže dům opět spadl pod národní výbor.

Uklidili jsme největší nepořádek a zprovoznili sednici s kamny. Na zdi dosud visela zarámovaná fotografie německé rodiny s textem psaným švabachem. Hospodář, jeho žena v popředí a tři děti, dívka a dva chlapci. Na rubu bylo napsáno: Familie Maier. Obrázek jsme nechali viset, přišel nám docela stylový.

Jenže první noc v domku byla hrozná, zdály se mi těžké sny. V jednom se hospodáři z fotky zvětšila hlava a jeho oči se ke mně hrozivě blížily. Probudila jsem se úplně vyřízená. Manželovi se zdálo něco podobného. S tím rozdílem, že se hospodář dobýval do domu.

„To nic, holka," konejšil mě manžel u snídaně. „Ještě tu nejsme zvyklí."

A odešel tmelit okna. Jenže další noc se mi pan Maier zjevil znovu. Táhl mě za ruce ze světnice a něco německy huhlal.

Když se mi v chaloupce příští víkend zdálo o Maierovi opět, uvědomila jsem si, že to je vážné. Domeček máme pěkný, ale nebudu přece jezdit někam, kde nemůžu spát! Manžel pozval kamaráda proutkaře. Má velké zkušenosti s tajemnou energií, tak vedle místa pro studnu prohlédne i chalupu.

Kamarád nezaváhal ani na chvíli. Virgule ho dovedla k místu, kde visela zarámovaná fotka. "Pěkně negativní zóna, lidi," prohlásil. „A směřuje to dolů. Co je tam?" „No, sklep. My tam ale moc nechodíme."

SNY O MAJEROVI

Sešli jsme do sklepa. Nad podlahou z hlíny se virgule mohla zbláznit. Kamarád prohlásil, že ho bolí hlava a klidil se ven.

„Negativní zóna," divila jsem se. „Co s tím máme dělat? Víc větrat?' Kamarád nevěděl. Nabídku na přespání odmítl a prchl na vlak.

Tu noc se mi zdál opravdový horor. Maier mě zatáhl do sklepa, kýval v ruce petrolejkou a ukazoval na zem. Do toho mi zněl v uších dětský nářek. Probudila jsem se zpocená hrůzou.

Manžel na nic nečekal. Seběhl do sklepa s krumpáčem. Nekopal dlouho. Vylezl smrtelně bledý. „Aleno, ve sklepě je..." „Co tam je!?" „Ani se neptej, holka."

Běžel do vsi k telefonu. Bezpečnost přijela až za tři hodiny. Nedalo mi to, a i když jsem se klepala hrůzou, do sklepa jsem sešla. Ze zhruba půlmetrové jámy koukala zažloutlá lebka. Teprve předseda MNV mě za tři dny uvedl do obrazu.

TAM, VE SKLEPĚ

„Já jsem vám to nechtěl říkat," omlouval se. „Už proto, že jsem materialista a na duchy nevěřím. On ten Maier po válce strašně nechtěl odejít. Nash ho oběšeného v lese a jeho rodina, ta prostě zmizela. Tak jsme si řekli, že asi nečekali na odsun a utekli sami, jako spousta jinejch."

Manželka a děti tedy neutekly, postaral se o ně tatínek. Ve sklepě. Chalupu jsme prodali a našli si jinou. Bez duchů, mrtvol a strašidel. I když... jeden nikdy neví.