Před časem jsme se s mým přítelem Honzou a s partou přátel rozhodli, že strávíme víkend na chalupě Honzových rodičů.

JE TO JEN HRA!

Do krkonošské vísky jsme přijeli v pátek po osmé večer. Vybalili jsme věci a pak zašli do místní hospody na guláš. Když jsme v půl jedenácté dorazili do chalupy, odzátkovali jsme lahve vína, pustili muziku a plánovali, co všechno druhý den podnikneme.

Po chvíli Honza dostal nápad. „Noc je ještě mladá, víte, co budeme dělat? My, přátelé, budeme vyvolávat duchy!" Všichni už jsme měli „špičku" a Honzův nápad jsme přijali s velkým halasem. Jen Zdeněk, nejstarší z nás, byl proti. „Hele, radši se na to vykašlete. Duchy můžou vyvolávat jenom lidi, který těmhle věcem věří a hlavně jim rozumí! Mohlo by se vám to vymstít. Sám jsem zažil..." Všichni jsme se na Zdendu sesypali a se smíchem mu zacpávali pusu. „Tady máš panáka a přestaň kazit zábavu!"

Než jsme si sedli k velkému kulatému stolu, Honza zapálil svíčky, ztlumil hudbu a otevřel dveře do zahrady. Byla jasná, klidná a teplá noc. Nakonec doprostřed stolu položil starou, odřenou knihu a zažloutlý svitek papíru, na kterém byly podivné čáry. „Babička často pořádala různý seance a tohle měla pokaždý na stole. Tak uvidíme, jestli to nějakýho dušíka přiláká i k nám," zasmál se Honza a my s ním.

DUCHU, JSI TU?

Jak jsme znali z filmů, dali jsme ruce na stůl, roztáhli prsty a malíčky se dotýkali jeden druhého. Honza promluvil rádoby vážným, hlubokým hlasem: „Vyzýváme tě, duchu, který jsi poblíž, abys přišel mezi nás a pokecal si s náma. Flašku nenos, pití je tu dost." Náramně jsme se bavili a stěží zadržovali smích. Jenže pak se to stalo!

Z ničeho nic se zvedl obrovský vítr, který uhasil všechny naše svíčky, přehrávač přestal hrát a po celé chalupě se rozléhaly rány okenic. Polekaně jsem chytla Honzu za ruku. „Klídek, jen se blíží bouřka. Pojďte, musíme zavřít okna. A ty, Zdeňku, zapal znovu svíčky a mrkni na pojistky."

V momentě, kdy jsme vstali od stolu, se ozvala příšerná rána a ohlušující řinčení skla. Tentokrát se vyděsil i Honza. „Sakra, to byla rachá, jako kdyby sem spadnul meteorit. Vypadá to, že to bouchlo v kuchyni." Nikdo z nás, dokonce ani Honza, se strachy nepohnul. První se vzpamatoval Zdeněk. „Pojistky jsou v pořádku, tak to bude přehrávačem. Asi šňůra. Mrknu na to." Od cédéčka jsme všichni stáli nejmíň pět metrů, a přesto najednou samo od sebe začalo hrát. V mžiku se uklidnil vichr a kolem nás se rozhostilo hrůzu nahánějící ticho.

Honza hned rozsvítil, a když opatrné nakoukl do kuchyně, překvapeně vydechl: „Ježíši, jak se tohle mohlo stát? Tu polici by nevyrvali ani čtyři silný chlapi. Taková spoušť!" Na zemi ležela bytelná, asi dva metry vysoká konstrukce z dubového dřeva, ve které byly čtyři regály. Původně na nich bylo vystavené nádobí a sklo po Honzově babičce.

TO JE SPOUŠŤ!

Nikdo z nás nechápal, jaká síla mohla polici, do zdi připevněnou šesti silnými, dlouhými šrouby, vytrhnout ze zdi. „Já vám říkal, ať se na to vyvolávání duchů vykašlete. Něco podobnýho jsem zažil před pár lety a už bych si nedovolil z toho dělat srandu. Pojďte, uklidíme ten čurbes, ON už je pryč." Tu noc nikdo z nás nespal a na záchod, který byl na konci chodby, jsme chodili jedině ve dvojicích.

Když jsme druhý den zjistili, že u sousedů se žádná vichřice nepřehnala, ani nikomu v okolí nevypadl proud, sbalili jsme věci a nehledě na to, že byla teprve sobota a počasí bylo výstavní, jsme po obědě odjeli domů. Nikdo z nás už neměl odvahu v chalupě strávit další noc.