Moje teta koupila kdysi chaloupku v Jablonném v Podještědí. Její nadšení nemírnilo ani to, že byla v dezolátním stavu, ba naopak, energie jí neutuchala ani ve chvíli, kdy jí dírou ve střeše teklo na hlavu.

JE TU DÍTĚ

Sehnala si partu řemeslníků z Děčína, kteří se pustili do nejnutnějších úprav, aby se v domku dalo bydlet aspoň o víkendech. Vždyť se blížilo léto a s ním houbařská sezona!

Děčín není za rohem, a tak řemeslníci v chalupě i přespávali. Bohužel se ukázalo, že se tu nevyspí právě do růžova. Po třech dnech jeden prohlásil, že děkuje za noclehy, ale bude raději dojíždět. „Copak?" divila se tetička. „Je vám tu zima? No, já vím, není tu koupelna ani televize, ale..."

„O to nejde, madam," ujistil ji dělník. „Já už spal leckde. Jenže tohle je poprvé, co se mi někde zjevovalo strašidlo."

„Jak, prosím?" tetička si dělníka prohlížela, ale v jeho tváři neobjevila ani náznak humoru.

MÁTE BOTIČKY ?

„No, strašidlo," trval na svém pracant. „Zjevuje se nám tady malá holka. Nejdřív je slyšet pláč, takový jako vzlyky, a pak se objeví. Má nohy do krve rozedřený a chce po nás botičky. Na tohle já nemám nervy!"

Bylo to tak. Jeho kolegové vydrželi další dvě noci a pak raději odjížděli na noc rovněž. Tetička jim nakonec sehnala levný podnájem v městečku v údolí.

Přišel slavný den, kdy se nastěhovala do opravené chalupy a měla tam poprvé přespat. S kamarádkou strávily večer při víně a svíčkách, vzpomínaly na mládí a nadšeně se ("já první!") osprchovaly v nové koupelně. S půlnocí spokojeně usnuly.

Tetu probudil dětský pláč. Pak uslyšela nešťastné: „Mutti! Mutti!"

Posadila se vyděšeně na posteli. Ze tmy se vynořila úžasně plastická postava osmileté holčičky v kabátku. Na její nohy byl hrozný pohled. Byly červené, napuchlé, z chodidel tekla krev.

„Maminka mi zapomněla vzít botičky," řekla teskně holčička. „Nemáte, prosím, nějaké?' Teta neodpověděla, jen lapala po vzduchu. Holčička smutně pokrčila rameny a rozplynula se.

Kamarádka druhý den odjela, prý tohle nemá zapotřebí. Tetička byla celý den jako zkoprnělá. Řemeslníci měli pravdu. Jenže co teď? Takhle se tu přece nedá bydlet! S holčičkou v baráku pozbývá rekreace veškerý půvab, stranou jde i houbaření.

Tetu napadla spásná myšlenka. Koupí botičky. Ale kde? Byla neděle. Vyrazila do Liberce. Kousek od nádraží narazila na tržnici, pilní Vietnamci tam naštěstí prodávali i ve svátek. Jak velkou nohu může mít osmiletá holčička? Teta pro sichr koupila velikosti 32, 33 a 34, asi aby duch měl na výběr a nic ho netlačilo.

VYBER SI DOLE

Šla si lehnout plná napětí. Nemohla usnout. Když konečně zabrala, vzbudilo ji cinkání hrnečků na polici. Pak konečně uslyšela pláč. Holčička se zjevila jako předtím v rohu místnosti. Po tváři se jí koulely slzy.

„Botičky!" žadonila dál. „Strašně mě bolí nohy. Je mráz! Prosím, botičky!" „Máš je dole v kuchyni, dítě," vyrazila ze sebe teta. „Vyber si! A odleť za maminkou!"

DUCH ODEŠEL

Dívenka zmizela jak na povel. Teta nazítří pohřešila i koupenou dětskou obuv velikosti 39 a ohromně se jí ulevilo, protože holčička se přestala zjevovat.

Teta dávala ducha do souvislosti s vyhnáním Němců po válce, ale nikdy nepátrala v historii, kdo v chalupě za války bydlel. Pro ni bylo rozhodující, že má klid v baráčku. A že jedna dětská duše doznala konečně po desítkách let pokoje.