Tajemství Sionu

Dlouhá léta byla poslední husitská bašta, hrad Jana Roháče z Dubé, Sión, zahalena rouškou tajemství s velmi rozkvetlou legendou.

Na začátku dosavadního pojetí událostí u Siónu byl Eneáš Silvius Piccolomini (1405-1464), na tehdejší dobu bezesporu vzdělaný diplomat. Tento muž se později stal papežem se jménem Pius II. (1458-1464). Snad proto se jeho práce z roku 1458 „Historia Bohemica“ stala základem legendy o poslední, téměř nedobytné husitské tvrzi.

Než dáme slovo faktům, nalistujeme si v Silviově knize 52. kapitolu, která líčí události bitvy u Siónu:

„... Prvé nežli císař (Zikmund) do Čech přijel, nějaký Jan Roháč, stavu ovšem rytířského a rodu poctivého, ale mysli zlé a nešlechetné, vystavěl sobě hrad v lesích na vrchu vysokém nedaleko Hory Kutné a nazval jej horou Sión, pravě, že svým časem z místa toho pravda vyjde a národ český ve svobodu uvede. Když jiní páni a rytíři do Jihlavy jeli ku přijetí do země císaře Sigmunda, on doma zůstav, okolním sousedům na škodu zájmy dělal, a z nabádání některých pánův, jimž se zdál pokoj škodlivý, užitečná válka, i o císaře se pokusil, stáda volův a vína, kteráž mu z Uher hnána a vezena byla, zajímaje a přejímaje; cesty také činil nebezpečné, ano, i dvořanům královým neodpustil.

Císař proti němu s vojskem Hynce Ptáčka poslal, aby zkrotil jeho všetečnost. Obležen byl na svém hradě měsíce a vší silou I moci dobýván...“

Potom Silvius Piccolomini barvitě rozepisuje, že pevnost Siónu nemohly zdolat ani vojenské síly celé zemské hotovosti, kterou Zikmund narychlo svolal. Veden buď svou fantazií, nebo určitým úmyslem píše na stránkách svého díla:

„... Přistoupiti blíže ke zdem bránil přikop hluboký, v němžto, ačkoli nebylo vody, však pracné a nebezpečné bylo vojákům do něho se pustiti, a zase nahoru na valy, kteříž byly okolo zdí, vylézti pro množství hrubé střelby, kteráž s hradu šla. Štolami tedy podzemními přistup sobě ku příkopům dělali, zanechavše před příkopem něco málo země ku podobenství dveří, aby lest jejich poznána býti nemohla. To způsobivše, čekali na vítr, kterýžby z ležení na hrad vál; ten, když se prudký zdvihl (dne 6. září), vojáci, uzavše na se odění, do štol vešli; zatím jiní střelbu k zámku spustili a všechna děla najednou zapálili (vystřelili z děl), aby dým od prachu a ohně na hrad obrátil. V tom onino štolu prorazivše do příkopu vskočili, a přistavivše žebříky na valy, outokem jej zlézti usilovali…“

Takto napsaná „pravda" měla být vštípena do myslí lidu na věčnou paměť.

Ta skutečná fakta, získaná na podkladě vědeckých poznatků, se dostávají teprve nyní, po pěti stech letech, na světlo veřejnosti. Byla získána jako předmět doličný přímo z trosek hradu Siónu zásluhou Vojenského muzea v Praze. Vedoucí celého výzkumu, historička Eva Janská, začala před pěti lety s průzkumem Siónu doslova kámen po kameni.

Ještě před samotným archeologickým výzkumem bylo zjevných hned několik nesrovnalostí v dochovaných písemnostech. Vedle kroniky, kterou napsal z let 1419 až 1443 katolík, protihusitsky zaměřený Zikmundův voják, Bartošek z Drahenic, je zajímavá latinsky psaná báseň neznámého autora, která hovoří o životě „jednoho lupiče českého jménem Roháč". Někteří z historiků o ní usuzují, že ji psal účastník bojů o Sión. Její autor mj. mluví v závěru básně o odsouzení Jana Roháče takto:

„... který, ač mohl být ctěn (byl přece panského rodu), přece zvolil raději osud císařovo nepřítele ...“

Rovněž nelze přehlédnout soubor drobných kronikářských zápisů od F. Palackého, nazvaný „Staré letopisy české". Je známo, že tyto texty, přestože vznikly daleko později, byly převzaty ze starších českých kronik od Vavřince z Březové, Pulky aj. Dovídáme se tu o událostech v Hradci Králové na jaře roku 1437, kdy se ve městě trvale zmocnila vlády strana reakce a kdy byli opět povoláni měšťané dříve z města vyhnaní. V závěru se praví:

„...Ale kněz Martin Prostředek, sebrav lidi vyhnané, i jel s nimi na Sión ku panu Roháčovi. Neb pan Roháč ciesaře za pána přijati nechtěl ani naň hleděti. I válel s těmi se všemi, ktož sú ciesaře za pána jměli..."

Zde se tedy nehovoří o Janu Roháčovi jako o obyčejném lapkovi (ač poctivého rytířského rodu byl), ale o odpůrci císaře Zikmunda, který odmítl císaře v Jihlavě přivítat a navíc bojoval i proti těm, kteří cizáckého císaře, nepřítele Čech, uznávali.

Vedle některých shodných údajů je však v písemnostech i mnoho nesrovnalostí, zejména ve vztahu k Silviově „Historii Čech“. Kupodivu ani voják Bartošek se nezmiňuje o „velké bitvě" o Sión.

Odpovědi přinesl archeologický průzkum v letech 1962 - 1965. Podle vedoucí archeologického výzkumu E. Jánské, nebyl hrad Sión stavěn speciálně k boji. Ani co do volby místa v terénu nelze označit tuto pevnost jako strategický bod, ze kterého by bylo možno vojensky ovládat celý kraj. Jeho opevnění zdaleka nemohlo být táborem, který by mohl sloužit jako základna a útočiště velkých vojenských sil ve válce.

Hned první archeologické sondy potvrdily, že tento nevelký hrad nebyl stavěn k boji. Teprve později byly v několika jeho místech narychlo zesíleny zdi. Jak je tedy možné, že se zde, řečeno slovy Silvia Piccolominiho, odehrávaly těžké a dlouhé boje? Trvalo skutečně zemské hotovosti čtyři měsíce, než hrad dobyla? Jak to, že katolický politik líčí ve svém díle úpornost bojů o Sión a naproti němu katolický voják Bartošek o těchto „bojích" nehovoří...? Čtyři měsíce byl prý obléhán Sión — ačkoli jeho obhájci neměli ve své tvrzi studny a pro vodu museli chodit k prameni mimo pevnost. Takové otázky se začaly objevovat po prvním období výzkumu.

Obléhání tedy nebylo nijak vážné. Úmyslem pána z Pirkštejna bylo ze soukromých politických důvodů protahovat pobyt před Sionem do poslední možné chvíle a posádce, která uvnitř hradu nedisponovala vlastní studní, zřejmě nebránil v zásobování ani v čerpání vody z blízké Vrchlice.

Při archeologických pracích bylo zde nalezeno značné množství kamenných „nábojů" do praků, dále kamenných koulí určených ke střelbě z palných zbraní různých ráží — od 850 mm v průměru až po kovové kulky s průměrem 20 mm — a navíc značné množství železných hrotů šípů atd. A ani tato, slovy dneška, materiální převaha k dobytí toho nevelkého hradu nestačila a podle slov církevního hodnostáře Piccolominiho muselo být k dobytí Siónu použito lsti v podobě podzemní štoly.

Ale pečlivý archeologický výzkum žádné pozůstatky po štole nenašel. Že by se nezachovala — zejména když dobytý hrad byl ihned rozbořen? To není pravděpodobné! Navíc odborníci na středověké války dokumentují, že pod takovou dělostřeleckou palbou — podle nálezů válečného materiálu, zejména střeliva, které dopadlo na hrad — by pevnost musela být okamžitě zničena. A přitom počet kamenných koulí odpovídá palbě jen několika dnů.

Vrstva hlíny po vrstvě z těchto památných míst přinášela našim specialistům další a další otázky a problémy. Nevelká rozloha Siónu nedovolovala velké zásoby potravin, střeliva ani značnou posádku. Styk obhájců hradu s okolím nebyl při jeho poloze bez vědomí obléhatele možný. Při vší úctě k posledním z věrných husitských bojovníků víme, že bez vody, potravin a dostatku střeliva nelze ani s těmi nejryzejšími morálními vlastnostmi odolávat po více než čtvrt roku císařské přesile.

Ale tady vyvstává další otázka: Proč na dobytí záhadného hradu Sión nestačilo vojsko zemské hotovosti, ale císař Zikmund musel navíc povolat uherské vojsko, vedené Michalem Országhem?

Období, kdy se o hrad Sión bojovalo, nese stopy nespokojenosti panstva s císařem Zikmundem. Zemská hotovost, vyhlášená tehdy proti Siónu, neměla plnou podporu sněmu a navíc se scházela velmi liknavě. Sión již není v těch dobách jen místem s malou skupinkou lidí bojujících osamoceně. V jeho boji proti Zikmundovi se mu dostává stále širší podpory. Vždyť i kronikář Silvius Piccolomini prozrazuje, že „z nabádání některých pánův" Jan Roháč proti císaři bojoval. Tedy ne jen chrabrost posádky Siónu, ale i vnitřní situace v Čechách měla vliv na vyčkávací postoj jeho obléhatelů, kterým velel pan Ptáček. A teprve tehdy, kdy se pan Ptáček dovídá, že císař povolal k Siónu uherské vojsko, toto poslední místo válečného odporu proti Zikmudovi za několik dní dobývá. Zikmund tedy ještě stačil zlikvidovat odbojný hrad Sión, ale otevřený odpor v Čechách vůči své osobě již zlikvidovat nemohl a krátce nato z Čech utíká.

Výzkum odhalil nepravdy pozdějšího náměstka Kristova, Pia II., který ve snaze oslavit aktivního spolubojovníka církve, císaře Zikmunda, uzavřel svým dílem „Historia Bohemica“ nadlouho cestu k pravdivému výkladu našich dějin. Tento vzdělaný politik už tehdy pochopil, jak žalostným Zikmundovým vítězstvím je dobytí Roháčova Siónu.

Proto se musel uchýlit ke lžím. Udělal z věrného husitského bojovníka obyčejného lapku a škůdce země. Proto také, podnícen fantazií, ovíjí hrad Sión rouškou tajemství, hovoří o jeho nedobytnosti apod., aby uměle povýšil význam tohoto vítězství.

Odkazy

(1)    Pius. II. Wikipedie. Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pius_II.

(2)    Sión. Wikipedie. Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sion_%28hrad%29

(3)    Obléhání hradu Sión. Wikipedie. Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Obl%C3%A9h%C3%A1n%C3%AD_hradu_Sion