Před rokem jsem se zúčastnila podnikového školení v Brně. Při zpáteční cestě jsem se zastavila v nedaleké vesnici, kde kdysi žila moje babička. Bohužel, už patnáct let byla po smrti.

NA HŘBITOVĚ

Její domek jsme krátce poté, co zemřela, prodali cizím lidem, a tak jediným důvodem, proč jsem do vísky alespoň jednou do roka zajížděla, se stala návštěva hřbitova, kde byla babička pochovaná. Protože zrovna ten den byly Dušičky, libovala jsem si, že alespoň chytře spojím příjemné s užitečným. 

Jakmile jsem kousek za Brnem zahlédla známou směrovku, sjela jsem z dálnice a během několika minut byla na návsi. Jako obvykle jsem prošla vískou, zastavila se u babiččina bývalého domku a vydala se zpět k autu. Nastartovala jsem a odjela ke hřbitovu, který mě z dálky vítal záplavou mihotavých plamínků.

I já jsem na babiččině hrobě zapálila svíčky a na mramorovou desku položila malý věneček z borovicových šišek. Pak jsem ještě okamžik v tichosti rozjímala, než mě začaly zimou křehnout prsty. Bylo na čase se vrátit domů.

ŽENA V MLZE

Počasí bylo vskutku dušičkové: drobně mrholilo a šedivá obloha se začínala rychle šeřit. Sedla jsem do auta a vyjela z vesnice. Najednou se z mlhy před autem vyloupla postava staré ženy. „To je hrůza, copak lidi neumí chodit po krajnici?!" povzdychla jsem si. Zpomalila jsem, zatroubila, ale stařenka byla zjevně hluchá. Silnice se navíc stáčela do zatáčky, a protože jsem neviděla do protisměru, nemohla jsem ji objet. Nezbylo mi, než se ještě kousek loudat za ní.

VYŠÍVANÝ ŠÁTEK

Nervózně jsem hodila očima po hodinkách, bylo půl šesté. „Zbytečně jsem se zdržela," nadávala jsem si v duchu, „příště už žádná promenáda po vesnici!" Znovu jsem mrkla na postavu před autem a v tom ve mně doslova hrklo. „Kriste pane, vždyť ta ženská má na sobě stejné oblečení, jaké tenkrát nosila moje babička!" Poznala jsem i její fialový šátek s vyšívanými růžičkami.

Zadívala jsem se pozorněji a úplně se zpotila. Uvědomila jsem si, že nevidím nohy, postava jako by se před autem vznášela. Prudce jsem dupla na brzdu a vyskočila z auta. Marně jsem mžourala do šera před sebou. Po stařence se snad slehla zem. Byl to přelud? Těžko by ta stará paní skočila ze silnice - ostatně ani neměla kam.

Nasedla jsem zpátky do auta, otočila klíčkem, ale můj parťák na čtyřech kolech jen škytl. Znovu jsem nastartovala. Nic. Přitom nádrž jsem měla plnou, brala jsem benzín v Brně. Vystoupila jsem a doufala, že pojede někdo kolem a roztlačí mě. Jako naschvál nikde nikdo!

JEN O VLÁSEK

Stála jsem tam asi dvacet minut a mezitím se pokoušela několikrát, ale bez úspěchu nastartovat. „Naposledy to zkusím a jestli motor nenaskočí, budu muset pěšky do vsi pro pomoc," pokrčila jsem rezignovaně rameny. „No hurá!" zvolala jsem radostně a trochu nevěřícně — auto tentokrát ihned chytlo.

Za chvíli jsem najela na dálnici. Ani ne po kilometru jsem viděla policisty, jak odklánějí auta do vedlejšího pruhu. Stala se tam hromadná nehoda, jedna dokonce s následkem smrti. Ke srážce, jak jsem se později dozvěděla z novin, došlo krátce po půl šesté, tedy v době, kdy bych z odbočky najela na dálnici, nebýt toho půlhodinového zdržení.

Od té chvíle věřím, že před nebezpečím, možná i před smrtí, mě uchránila moje babička. Vždyť kdy jindy by se mohla její duše vrátit než v podvečer dušičkový. 

Podle Ivy T. z Jihlavy napsala J. Buršíková