Dodnes je mi líto, jak se k němu lidé chovali. Byl sice jiný než my, ale nic zlého si nezasloužil.

Právě před půlstoletím jsem coby sedmileté dítě zažila Vánoce, které ve mně dodnes vyvolávají směs vděčnosti, strachu i neukojené zvědavosti. Bydleli jsme skoro na samotě kousek nad vsí a v zimě jsme se k domu brodívali po louce sněhovými závějemi. Často jsme přitom vídávali hrbatého Josku.

OBECNÍ TULÁK

Byl to takový obecní tulák, malý, mentálně postižený chudák s velkým hrbem. Povídalo se, že mu je přes čtyřicet, chodil v hadrech, skoro nemluvil, děti se mu posmívaly a dospělí se ho štítili. V létě přespával ve skalách v lese, v zimě po stodolách a polorozpadlých kůlnách, odkud ho sedláci obvykle vyháněli. Přitom nikdy nikomu neublížil, když na něj někdo zakřičel, hned plaše utekl. A našel-li se ö přece jen nějaký dobrák, který mu dal kus žvance nebo staré oblečení, vděčně kýval hlavou ze strany na stranu.

V předvečer Štědrého dne jsem šla s babičkou cestou úvozem a Joska se belhal proti nám. „Josko, pojď sem, tady máš něco k jídlu," volala na něj babička a dala mu pár rohlíků a kus salámu z nákupu, který jsme nesly domů. "A zítra odpoledne si k nám přijď pro vánoční cukroví, ať máš něco na přilepšenou," řekla mu ještě babička. Joska kýval hlavou a snažil se nám něco říct, ale rozuměly jsme jen slůvko „prase".

Na druhý den jsme odpoledne strojili stromeček, když najednou koukáme, že máme zvenku na okně přilepený obrázek zlatého prasátka. Byl to dost neumělý Joskův výtvor vyrobený ze staniolu. Postižený mužík měl totiž od narození chromé, pokřivené ruce, ale dodnes si pamatuju, jak jeho snaha vehnala babičce slzy do očí. Hrbatého tuláka pozvala dovnitř, ale on se došoural jen do předsíně a dál se neodvážil.

TĚŽKÉ ASTMA

Babička vytáhla ze skříně starý chlebník, naplnila ho dobrotami, a ještě Joskovi přibalila nějaké obnošené oblečení. On se na mě upřeně koukal a všiml si, že sípavě dýchám. Měla jsem totiž těžké astma, které sílilo v okamžicích, kdy jsem byla něčím rozrušená. No, a moje dětské vzrušení před Štědrým večerem a příchodem Ježíška bylo samozřejmě hodně veliké.

„Dusí, holka dusí...," vypravil ze sebe Joska a položil mi špinavou ruku na krk. Přiznám se, že mi to nebylo příjemné, a taky ostatní se koukali ostražitě. Všichni jsme stáli bez hnutí a pak Joska tiše pronesl: „Už nedusí." Načež s chlebníkem a uzlíkem oblečení zmizel v šeru vánočního podvečera.

To bylo naposledy, kdy jsme ho viděli. Od té doby se už u nás ani nikde jinde ve vesnici neukázal. Přitom jsme ho s babičkou dlouho hledaly - chtěly jsme mu tolik poděkovat za to, že mi navždy zázračně vyléčil moje astma!