Nepatřím mezi skřivany, a tak jsem i tento sychravý podzimní večer šla spát až po půlnoci. Manžel už dávno oddychoval a já se tiše kradla pod peřinu. Zavřela jsem oči v očekávání klidného spaní, zatímco dešťové kapky tiše narážely do skleněných tabulek oken.

Patřím k lidem, kteří nemají s usínáním potíže, ani sny mě nikdy neobtěžovaly - pokud jsem nějaký měla, do rána jsem na něj většinou zapomněla. Déšť mě pomalu ukolébával a já neměla ani nejmenší tušení, že mému hlubokému spánku bude už brzy konec.

Ležela jsem ve své posteli a uslyšela jsem známý hlas: „Alenko, je mi strašná zima!"

Otevřela jsem oči a nevěřícně zírala do tmy. Nade mnou se skláněla moje už deset let mrtvá tchyně a upřeně se na mě dívala bledýma, průsvitnýma očima, jaké mívají staří lidé. Stála jakoby v mlze, která pomalu prýštila spárami oken do ložnice. „Je mi strašná zima," opakovala několikrát.

Také jsem pocítila náhlý chlad - a v tom okamžiku jsem se vzbudila. Déšť pomalu ustával a já se z toho podivného snu nemohla vzpamatovat. Znovu jsem usnula až nad ránem a do té doby jsem přemýšlela, co mělo tohle zjevení znamenat.

Druhý den jsem si připadala jako zmlácený pes, ale práce a rodina mě natolik zaměstnaly, že jsem podivný sen pustila z hlavy. Večer jsem pak spěchala do postele podstatně dřív, než u mě bylo zvykem, abych dospala ty ztracené hodiny.

Nevím přesně, jak dlouho jsem spala, když se ten hlas ozval znovu - a s ještě větší naléhavostí. Manželova maminka stála vedle mé postele a prosila: „Alenko, je mi veliká zima, pusť mě, prosím, k sobě ohřát."

Hrůzou jsem se probudila do deštivé noci a do rána už neusnula. Den jsem prožila jako v mrákotách a večer uléhala s obavami, se kterými jsem se ovšem nikomu nechtěla svěřit. Nemohla jsem usnout, snad ze strachu, ale když mě nakonec spánek přemohl, probudil mě až nemilosrdný budík.

Naštěstí se tedy nic podivného nestalo. I několik dalších dnů, večerů a nocí proběhlo zcela obyčejně a já se snažila natrvalo vystrnadit myšlenky na ty nedávné noční návštěvy. Nejspíš by se mi to i podařilo, kdyby se za pár dnů, zase během deštivé noci, sen znovu neopakoval.

Liják bubnoval na okna, do kterýh neúprosně narážel mrazivý vítr, a já znovu uslyšela ten známý hlas svým lůžkem spatřila postavu mužovy maminky. "Alenko, přece mě tu nenecháš?! Prosím, pusť mě k sobě, ať se zahřeju!"

Naléhavost jejího tón ještě intenzivnější. Po noci jsem seděla v kuchyni, třásla jsem se zimou, kouřila jednu cigaretu za druhou a přemýšlela, jestli nemám zajít ? psychiatrovi.

V práci se mnou nebyla řeč a moji kolegové jen nevěřícně vrtěli hlavou. Z jejich komunikativní spolupracovnice byla náhle zádumčivá a zamlklá osoba, která se stranila společnosti a vyhýbala se tázavým pohledům.

„Je u vás doma vše v pořádku?" osmělila se zeptat moje kolegyně Marcela, se kterou jsme si byly nejbližší. Zamumlala jsem, že samozřejmě ano, ale neznělo to zrovna přesvědčivě. Co jsem jí ale měla říct?! Že mě chodí v noci strašit moje mrtvá tchyně? Asi by si myslela, že jsem blázen, a nebyla by daleko od pravdy. To raději přežiju šuškandu o tom, že se možná budu rozvádět nebo že je moje patnáctiletá dcera nejspíš těhotná anebo že můj muž zřejmě propadl hazardu.

Domů jsem se vracela s obavami, co přinese následující noc.

Venku opět pršelo a já uléhala s jasnou předtuchou další noční hrůzy, která se taky do posledního puntíku naplnila. Upřené modré oči a vyčítavý hlas mě opět vyrvaly ze spánku. Celý den jsem pak slyšela tchynina slova: "Alenko, copak ty nevíš, jak strašlivá je mi zima?!"

Přemýšlela jsem horečnatě, proč zrovna mně se poslední dobou zdá o mužově mamince, a marně pátrala ve vzpomínkách, jestli jsem jí snad někdy nevědomky neublížila nebo neukřivdila. Na nic jsem nepřišla, vždyť jsme si vždycky skvěle rozuměly. Když ještě byla při síle, pomáhala mi s dětmi, později, když těžce onemocněla,jsem sejí snažila život co nejvíc usnadnit.

Vzpomínala jsem na její poslední dny, kdy jsem ji držela za ruku a ona se na mě usmívala. Byla tak statečná! Musela mít velké bolesti, ale před námi se snažila nedat nic najevo. Hrála jsem s ní tu hru a navenek jsme se před dětmi i manželem tvářily, že situace není zdaleka tak vážná. Jednou se mi má tchyně zadívala do očí a řekla: „Ty jediná, Alenko, přesně víš, jak se doopravdy cítím." Krátce nato zemřela.

Až teď, při vzpomínání, jsem si uvědomila, že už uběhlo pár měsíců od doby, kdy jsme byli naposledy mamince na hrobě. Trochu jsem se zastyděla, a přestože se už blížily Dušičky, rozhodla jsem se na nic nečekat a dojet tam.

Byl to opět ten nevlídný podzimní den, kdy z mraků barvy olova padal už od rána nepřetržitý a studený déšť a vítr rozhoupával skoro holé koruny stromů. Pěšinkou mezi náhrobky jsem došla až k naší hrobce. A zůstala jsem stát jako u vytržení! Těžká kamenná deska rodinné hrobky byla o kousek posunutá a studená dešťová voda pomalu stékala vzniklým otvorem do útrob hrobu...

Ještě ten den sehnal manžel na moje naléhání několik kamarádů, aby hned usadili desku tak, jak měla být. Můj muž vlastně dodnes neví, proč jsem tak úporně a neoblomně trvala na tom, aby se kámen vrátil na své místo okamžitě. Zato já vím jedno - prosící tchyně už za mnou ve snu nikdy nepřišla.