Spadlý obraz jako předtucha

Rozhodla jsem se napsat vám příběh, který se udál v naší rodině. Stal se v roce 1947 nebo 48, buď v prosinci nebo v lednu, přesně si již nepamatuji, vím jen, že dost sněžilo. Byli jsme tři sourozenci. S mladším jsem byla doma, starší studoval na vysoké škole a při čistkách byl ve druhé etapě vyhozen ze školy. Napsal nám, že nemůže najít zaměstnání, a proto odjíždí na Slovensko, do Ilavy, kde prý naše propuštěné studenty zaměstnávají, a až bude mít stálé bydliště, že napíše.

Seděli jsme jednou u večeře. Náhle jsem vyskočila a utíkala ke dveřím. Na dotaz rodičů, co se mi stalo, říkám, vždyť někdo zvonil. Venku sněžilo, ale přede dveřmi nikdo nebyl. Druhý den se opakovalo totéž, jen s tím rozdílem, že zvonění slyšel i můj bratr a opět nic. Třetí den se zvonění opakovalo, ale to jsme již slyšeli všichni. Venku zase nikdo nebyl, a když jsme se vrátili do pokoje a usedli ke stolu, spadl nám ze stěny obraz. Nerozbil se, skoba i závěsné ouško normálně držely. Byli jsme z toho všichni zaražení, jen maminka řekla, že se Zdeňkovi muselo něco stát. K tomu chci podotknout, že jsme bydleli v domě, před kterým byla oplocená předzahrádka, takže kdo k nám chtěl jít, musel otevřít nejprve branku, udělat několik kroků a překonat ještě čtyři schody k hlavnímu vchodu, kde teprve mohl zvonit.

Protože bratr ze Slovenska dlouho nepsal, nechal otec po něm pátrat. Bratr byl oficiálně považován za nezvěstného. Po oné události jsme byli všichni neklidní, ale za krátkou dobu jsme dostali dopis ze Slovenska, v němž byl přepašovaný dopis od bratra z Rakouska. Psal nám, abychom se nestrachovali, že je v pořádku, a až bude vhodná doba, že se ozve. V dopise též napsal, kdy utíkali přes hranice. Bylo to přesně v den, kdy jsme slyšeli zvonění všichni a kdy nám spadl obraz. Dva dny před tím čekali na vhodnou dobu. Oficiálně nám napsal až v roce 1952, a to z Austrálie, kde v roce 1964 také zemřel.

V.D., Jihlava