Regina cítila exotické opojení. Stačilo rozsvítit starou lampu a ocitla se v jiném světě.

Během jedné náhodné návštěvy starožitnictví jsem si koupila malou mosaznou lampičku. Doma sice bylo na první pohled zřejmé, že se do moderně zařízeného bytu nehodí, mě ale nějak zvláštně přitahovala.

STARÝ KÝČ?

„Regino, to snad nemyslíš vážně, takový starý kýč!" chytal se za hlavu můj přítel. Já si však nedokázala pomoct. Tu starou věc s podivným ornamentem jsem prostě musela mít, byla jako z pohádky. Už jsem se nemohla dočkat, až do své lampičky naleju petrolej a zapálím knot.

Když můj přítel odešel na večerní trénink, postavila jsem lampičku na stolek a poprvé ji rozžehla. Nádhera, pomyslela jsem si a oddala se snění. Asi jsem rychle usnula, protože už za chvíli jsem se ocitla v exotické zemi plné palem, zvěře a zelených oáz uprostřed pouště.

Všechno jsem zřetelně viděla a cítila. Rozuměla jsem místním lidem, přestože mluvili nějakým neznámým jazykem. Bylo to opravdu nepopsatelné. Jako bych se naráz ocitla přímo uprostřed Pohádky tisíce a jedné noci.

STÁLÉ SNĚNÍ

Probudilo mě bouchnutí dveří, když se přítel krátce po půlnoci vracel domů. Byla jsem nadšená a chtěla mu všechno vyprávět. Ale on jenom zabručel, že v bytě strašně smrdí petrolej, a šel spát.

Druhý den se to vše opakovalo. A pak znovu a znovu... Žila jsem od večera k večeru, těšila jsem se jenom na chvíle, kdy přítel odejde na trénink a já budu moci zase začít snít.

MARNÉ HLEDÁNÍ

Jenže on už toho měl plné zuby. Jednoho dne jsem nemohla tu svou lampičku najít. Prohledala jsem každý kout, každou skříň a každý šuplík. Marně. A potom jsem se rozplakala. Přišla jsem o všechno, co mě tak strašně bavilo a přitahovalo — o cestování i o snění.

Teprve poté se mi přítel přiznal, že lampičku odnesl zpět do obchodu. Hned jsem tam běžela, ale za pultem byl jiný prodavač a o žádné lampě vůbec nic nevěděl. Chodila jsem do tohoto starožitnictví ještě hodně dlouho, ale bohužel pokaždé marně.

Uplynulo několik let a já se při procházce po obchodech zase ocitla ve starožitnictví. Nebyl to tentýž obchod, ale prodavač mi připadal povědomý. Urostlý, s nápadně černými vlasy a snědou pletí. Zadíval se na mě a tiše mi oznámil: „Něco pro vás už dlouho schovávám!"

MNOHO OTÁZEK

Zašel do vedlejší místnosti, a když se vrátil, držel v ruce moji lampičku! Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak si mě zapamatoval? Kde byl celou tu dobu? A hlavně - ví, co tahle lampička dokáže? Otázky se mi v hlavě rojily, ale nenašla jsem odvahu se ho zeptat.

Zaplatila jsem stejnou cenu jako před lety a lampičku si odnesla domů. Možná už její kouzlo pominulo, ale zatím jsem ji raději nezapálila. Co kdyby mě tentokrát zanesla někam moc daleko?

NEZNÁMÝ MUŽ

Smějete se mi? Možná bych se tomu taky usmívala. Jenže když jsem druhý den znovu zašla do starožitnictví za tím vysokým černovlasým prodavačem, abych mu položila své otázky, zase ho tam nikdo neznal...