Tam dole kámen svítí

V úplné tmě, s jednou rukou na zdi a druhou nataženou před obličejem, klo-pýtáme podzemní chodbou hluboko potí jihlavskými domy. Máme sice baterky, ale zatím nemůžeme svítit. Jediný paprsek světla ty vše pokazil. Mohl by totiž ovlivnit výsledky měřeni záhadného úkazu, který jsme se sem vydali prozkoumat.

ZELENKAVÉ SVĚTLO

„Teď opatrně," ozývá se hlas našeho průvodce a dokonalého znalce jihlavského podzemí Jana Šustra. „Chodba tu zatáčí doleva, pak už budeme na místě." Třeštím oči do tmy, tápu podél zahýbající zdi a pak v dálce vidím slabou záři. Vzrušením mi buší srdce. Je to pravda! Světlo podzemní říše Agharti, o kterém jsem dosud pouze slyšel v legendách, existuje!

Když jsme blíž, zmocňuje se mě pocit, že jsem ve sci-fi filmu. Nazelenalé světlo vychází ze stěn i stropu chodby všude kolem nás. Nevěřícně se dotýkám zdi, ale prsty nahmatávají jen studené vlhké cihly. Fotograf Jiří Skupien vytahuje přístroje na měření světla. Ručičky spotmetru i velice citlivého luxmetru se však ani nehnou. Světlo je příliš slabé.

Teď konečné rozsvěcujeme baterky. Na vlastní oči jsme se přesvědčili, že chodba září sama, aniž by ji bylo nutno vybudit cizím světlem. Domněnku, Že se jedná jen o fotoluminiscencí nerostů ve skále, tedy můžeme vyloučit. To, co světélkovalo, je povlak jakési bílé hmoty, pokrývající ve velkých skvrnách kamenné stěny i cihlovou vyzdívku v další části chodby.

HROBY MIMOZEMŠŤANŮ?

Mám v archívu tlustý svazek výstřižků a výpisků s názvem Podzemní světy. O něčem takovém se tam píše mnohokrát. Nazelenalé luminiscenční světlo, údajně prodlužující život či ovlivňující tok času, je prý typické pro legendární podzemní říši Agharíi rozprostírající se hluboko pod zemským povrchem.

Pověsti vyprávějí o jakési vyšší civilizaci, která tento svět obývá a využívá systém dlouhých tunelů spojujících Agharti s jednotlivými kontinenty. Ústí tunelů na zemský povrch jsou napojena na staré podzemní labyrinty pozemských objektů, jsou zamaskována a pečlivě střežena. Hledáním tajemných prostor se zabývají amatérští badatelé i celé společnosti.

Za druhé světové války to byla nacistická Ahnenerbe řízená Himmlerem, dnes patří k nejznámějším americká Hollow Earth Society, která prý spolupracuje se CIA. Většina lidí ale zvěsti o podzemních světech nebere vážně.

Nazelenalé světlo neznámého původu v podzemí popsalo nezávisle na sobě už několik osob. Pašerák John Spencer, který v roce 1920 prchal před zákonem z Mandžuska do Tibetu, strávil několik dní v mongolském klášteře Coj-ring. Objevil vchod do podzemního labyrintu pod klášterem a vstoupil dovnitř. Neměl ovšem světlo. Když už chtěl pátrání pouhým hmatem v naproste tmě zanechat, zahlédl v dálce zelenavý svit. Dostal se do úzké štoly vedoucí do nitra země. Původ zeleného světla se mu nepodařilo objevit - ani po něm nepátral. Zdálo se mu jen, že vyzařuje ze stropu. Chodba nakonec Spencera dovedla do jakési haly. Zelenavé světlo tam bylo jasnější, takže rozeznal rakve s mumiemi lámů i s jakýmisi podivnými bytostmi se stříbrnými kulatými hlavami.

Podobný případ z doby nedávno minulé popsali američtí badatelé James Strak a Trevor Marshal ze společností Hollow Earth Society. Pokoušeli se proniknout do neprozkoumaných podzemních prostor pod pouští Nullarbor v Austrálii, obestřených domorodými legendami. V místech vstupů se prý zjevovalo UFO a v noci se z nitra země ozývalo bzučení připomínající hluk strojů.

Výzkumníci se dostali do vstupního tunelu dlouhého asi pět kilometrů a na jeho hladkých stěnách objevili drobné flíčky fosforeskujfcí látky, Když jejich oči uvykly tmě, mohli kráčet tunelem bez světla. Průzkum však nedokončili. Začaly se jim totiž zjevovat strašidelné vidiny. Jelikož nerozeznali, zda se jedná jen o halucinaci, či skutečnost, raději se vrátili.

NA PRAHU JINÝCH SVĚTU?

Takových případů bylo zaznamenáno víc : a já se už léta pro ně snažím nalézt vysvětlení. Mají mnoho společných rysů a rozhodně se nedají jen tak smést ze stolu. Výzkumy mě vedou k přesvědčení, že se jedná převážně o intrapsychické prožitky pozorovatele z transpersonální oblasti jeho nevědomí... Fuj, to je ale složitá a nesrozumitelná věta, že? Kdybych chtěl zjednodušovat a říci, že jde jen o vidiny, bylo by to ovšem zase nepřesné. Ono je vše poněkud složitější. Nezvykle stísněné prostředí podzemí, nepřítomnost světla a odlišná akustika může člověku navodit změnu stavu vědomí, typickou například pro média, šamany či náboženské mystiky.

V tomto stavu je možno překročit hranice důvěrně známého světa a nahlédnout do souběžně existujících světů bez prostorového a časového omezení, jež jsou lidem v běžném bdělém stavu nepřístupné. Můžeme se setkat s duchovními bytostmi i s obyvateli odlišných světů, jinak prožívat tok času. Cesta do hlubin země by se v takovém případě dala přirovnat k cestě do hlubin vlastního nitra. Vyžaduje však klid mysli, jakého nelze dosáhnout v ovzduší kolektivních speleologických výprav.

CO TO VLASTNI SVÍTÍ?

A tajemné nazelenalé světlo? l to je iluze? Nebo je jeho podstata fyzikální? Geologové na mé dotazy neurčitě krčili rameny. „Co by tam mohlo svítit?" dumali. Možná nerosí wilemit, křemičitan zinečnatý, který vykazuje fotolumi-niscenci. Jenomže to by ho muselo neustále ozařovat ultrafialové světlo a kde by se v podzemí vzalo? Aby wilemit svítil v úplné tmě, je naprosto vyloučeno. Nebo že by to byl fluorid? Ten by ale zase musel být zahříván. „Bez zdroje energie nic zářit nemůže," zní závěr.

Na svítící chodbu narazil Jan Šustr se svými přáteli jeskyňáři v roce 1977. Vede směrem k dlouhé únikové Štole asi 11 metrů pod povrchem u kostela sv. Ignáce. Záři! v ní usek dlouhý asi 12 metrů, zčásti ražený ve skále, zčásti obezděný cihlami. Zdálo se, že čím vlhčí byly stěny, tím silnější byla záře. Dlouho se domnívali, že to světélkuje fosfor z kostí nad chodbou pohřbených mnichů. To je však nemožné, neboť fosfor se v čisté podobě v přírodě objevit nemůže.

Hypotéz snažících se vysvětlit tajemnou záři v chodbě existuje víc. Předně by tu mohly světélkovat některé baktérie, plísně nebo houby. To jsme ale vyvrátili hned na začátku našeho zkoumání postřikem vybraného místa silnou dezinfekcí a roztokem ničícím vše živé. Záření nepohaslo.

Zaměřili jsme se proto na možnosti světélkování nerostných látek. Postupně jsme vyloučili termoluminiscenci a elektroluminiscenci. Hodné jsme sázeli na radioluminiscenci, vybuzenou slabým radioaktivním zářením horniny. K našemu velkému překvapení však radiometr nic neukázal. Ba naopak. Přirozená radioaktivita zde je nižší než jinde! Kde tedy byl zdroj energie pro záhadné světlo?
Odebrali jsme také vzorky bílé hmoty ze stěny chodby. Předali jsme je mineralogovi docentu doktorovi Pavlu Kašparovi, CSc., a chemikovi ing. Věnceslavu Patrovskému, CSc. V laboratoři se však látka chovala jinak než v podzemí.

Když se umístila do tmy, světélkování sláblo a za dvě až tři hodiny zcela vyhaslo. Mimo chodbu tedy látka nesvítila. Přesto byl udivující její neuvěřitelně dlouhý dosvit, jaký se u přírodních fluorescentů nevyskytuje. Rentgenovou analýzou by! ve vzorku nalezen baryt (BaS04) a malé šupinky wurtzitu (ZnS). Co vybuzuje látku k trvalému světélkování, však zůstalo záhadou.

O její rozřešení se ovšem mohou pokusit všichni milovníci tajemná, neboť jeskyňáři ze skupiny Netopýr otevřeli jihlavské podzemí pro veřejnost. Tajemnou svítící chodbu si tak teď mohou prohlédnout nejen luštitelé záhad, ale i nevěřící Tomášové...

IVAN MACKERLE