Brána do říše zázraků ? 

Nafilmovat ducha se jen tak někomu nepodaří. V kritickém okamžiku většinou selže kamera nebo dojde k jiné nepochopitelné poruše. „Duchové se tak brání svému zkoumání," říkají výzkumníci paranormálních jevů z legrace...

Vpravdu husarský kousek se povedl reportérovi pořadu Na vlastní oči Stanislavu Motlovi. Přenocoval s videokamerou na strašidelném místě, kde se údajně duchové zjevují, a o kterém se u nás v poslední době hodně mluví - v jihlavských katakombách.

A tentokrát ducha přelstil. Neustále procházel s běžící kamerou místem, kde se svědkové s duchy nejčastěji setkávali. To, že zpočátku nic mimořádného neviděl, ho neodradilo. Jak si tak s kamerou prohlížel stěny chodby, zahlédl náhle v hledáčku podivnou stínovou postavu. Když si to uvědomil, rychle se na ni s kamenní vrátil, aby ji nafilmoval. V tom okamžiku ale technika vysadila a v hledáčku se objevilo pouze zrnění. Bylo to k vzteku. Avšak v posledních vteřinách předcházejícího záběru, kdy o stínu ještě nevěděl, přes něj kamera na okamžik přejela a jeho obrázek už na záznamu zůstal. Podivná postava se zvednutou paží, neuvěřitelně tenkým krkem a jakousi přilbou na hlavě všem televizním divákům doslova vyrazila dech! Lidé, kteří o jihlavském podzemí už něco věděli, však příliš překvapeni nebyli. Bylo to jenom potvrzení toho, co už se dávno povídalo. Mnoho návštěvníků katakomb popisovalo jakési stíny, procházející chodbami a mizející ve tmě nebo dokonce ve stěně. Postavy byly většinou malé a připomínaly mnichy v kápích. Hodně se mluvilo i o tajemných hlasech, ozvěně kroků, či vzdálené chrámové hudbě.

Jihlavské podzemní chodby jsou velice staré a váže se k nim spousta pověsti i povídaček. Začaly vznikat už ve 13. století, kdy sloužily hlavně jako zásobárny, sklady, ale i jako úkryt před nepřítelem. Skoro všechny domy v centru města byly pod zemí vzájemně propojeny a únikové chodby vedly až daleko za městské hradby. Labyrint má dodnes několik pater a nejhlubší místo je přes dvacet metru pod zemí. Při asanaci hýly některé chodby zasypány, zabetonovány nebo zazděny, takže dnes se už můžeme jenom dohadovat, jaká tajemství skrývají. Vypráví se o velkém pokladu, který v podzemí během napoleonských válek ukryli bohatí měšťané. Po válce je však skolila morová epidemie n zlato zůstalo zapomenuto ve svém úkrytu.

O chodeb dnes měn pětadvacet kilometrů, a po šedesátikilometrovém znojemském podzemí je nejrozsáhlejší v Čechách. Veřejnosti je zpřístupněn asi tříkilometrový úsek pod městskou knihovnou. Ostatní vchody jsou uzavřeny a zabezpečeny. Nezvanému návštěvníkovi tu hrozí nebezpečí nejen že ztráty orientace v labyrintu bloudění a pak pomalé smrti v nějaké opuštěné štole, ale může prožil i děsivé okamžiky při setkání s přízraky. Ty se prý nejčastěji objevuji v chodbě zvané svítivka. Chodba je v okruhu přístupném veřejnosti a průvodci podzemím ji ukazují jako atrakci. Když se v ní zhasne světlo, objeví se slabá nazelenalá záře, která vychází přímo ze stěn a stropu. Člověk se nevěřícně dotýká zdí, ale prsty nahmatají jen studené, vlhké cihly. Záře vychází z bílého povlaku jakési měkké hmoty, která v tomto místě pokrývá stěny. Svítící úsek je dlouhý asi dvanáct metrů a je zčásti ražený ve skále, zčásti obezděný.

Dlouho se tvrdilo, že stěny chodby svítí trvale a samy od sebe, aniž by jim byla dodávána jakákoliv energie. Vysvětlovalo se to nejrůznějšími důvody. Někdo se domníval, že to světélkuje fosfor z kostí pohřbených mnichu, jiný to přikládal světélkujícím bakteriím, plísním či houbám. Mluvilo se i o radioaktivních horninách, přírodním fotoluminiscenčním minerál: willemitu, ale nic z toho nebyla pravda. Záhad nakonec vyřešila skupin záhadologa Ivana Mackerleho. Zjistili, že chodba nesvětélkuje trvali jak se dosud tvrdilo, ale pouze po předchozím nasvícení. Potom však dlouho svítí, i když se světlo zhasne, a její svit slábne jen velice pomalu. Úplně vymizí až po hodině. Dříve se na to nepřišlo protože v podzemí se bez světla chodit nedá, a tak kdokoliv, kdo do chodby přišel, látku nevědomky vybudil. Chemický rozbor bílého povlaku ukázal, že je to prachobyčejná luminiscenční barva Leuchtgel používaná Němci za druhé světové války. Proč s ní ale nacisté natřeli zrovna tento dvanáctimetrový úsek chodby pod kostelem sv. Ignáce?

Výzkumy z poslední doby ukazují, že to možná souvisí se zjevováním duchů a přízraků. Málokdo ví, že Adolf Hitler investoval nepředstavitelné sumy do okultních výzkumů a různých „archeologických" expedic, které měly nalézt biblickou Archu úmluvy, Svatý grál apod... K tomu byla ustavena společnost Deutsche Ahnenerbe a speciální skupina SS řádu Thule Hledali spojení s neviditelným světem, aby mohli ovládnout skrytou sílu Vrill, a stali se tak pány světa. Navázali kontakt s tajnou okultní společností Zeleného draka a se záhadným tibetským mnichem, přezdívaným „muž v zelených rukavičkách", jenž byl údajně držitelem klíčů k podzemní říši Agharti a Šambhale. Podle legendy žije v této obrovské soustavě jeskyní a slují vysoká civilizace, která má prostředky k ovládnutí celého lidstva. Podzemní říše je údajně osvětlena nazelenalou luminiscenční září, vycházející přímo ze stěn a stropů chodeb, která ovlivňuje tok času. To vše přesně zapadalo do učení o duté Zemi, propagovaném německým okultistou Haushofferem a přijímaném německými pohlaváry včetně Hitlera i Himmlera. Himmler dokonce vytvořil zvláštní zpravodajskou službu pro oblast nadpřirozena, která v celé Evropě, ale hlavně na území Cech, vyhledávala legendy o tajemných podzemních bytostech a ve starých dolech a katakombách pátrala po vchodech do Aghartí.

Výsledky jejich výzkumů byly přísně tajné a po válce někam zmizely. Dnes se můžeme jenom dohadovat, jak daleko došli. Okultisté ale pochybují o existenci Agharti jako reálného místa pod zemí, kam by mohla se dá se „tunelem“ vstoupit do jiného časoprostoru vstoupit vědecká výprava. Pokládají ji naopak za fenomén odpovídající jiné realitě, jiné astrální úrovni, do něhož je možno proniknout pomocí praktik vysoké magie. Dále je známo, že nazelenalá záře se často objevuje jako průvodní úkaz paranormálních jevů (například při pozorování přízraků apod.) - a dosud není jasné, zda je to skutečné fyzikální světlo nebo jenom subjektivní zážitek. Je tedy docela možné, že němečtí okultní výzkumníci prováděli v jihlavském podzemí pokusy o navázání kontaktu s bytostmi neviditelného podzemního světa pomocí umělého fluorescenčního světla. A možná se jim povedlo spustit nějaký nám dosud neznámý mechanizmus, který dodnes v chodbě funguje a občas otevře bránu do neviditelné říše přízraků. Svědčila by pro to i skutečnost, že někteří senzibilové cítí v jednom místě svítící chodby jakýsi proud zlé energie, tekoucí napříč chodbou do skalnatého výklenku v podobě gotické brány. Jakoby proti němu bylo jakési zrcadlo, soustřeďující energii na temný vstup jinam*. Ve tmě vyvolává výklenek dojem volného prostoru a někteří lidé v něm spatřili postavy, procházející se tam jako stráž. Odtud také nejčastěji vystupují a opět mizí stíny mnichů... „Bylo to, jako bych se dotýkala předmětu pod napětím," líčila své pocity senzibilita a proutkařka-ing. Marie Lowová. „Nikdy jsem se zatím ve své praxi s takovým intenzivním pocitem nesetkala." Okultní spisovatelka a ezoterička Jenny Nowak se tam pokusila pomocí automatické kresby zachytit podobu zjevujících se přízraků. Tato metoda umožňuje zobrazit informace vnímané podvědomím senzibila. Během meditace se ruka s tužkou dá sama do pohybu a kreslí jakési čmáranice, které postupně vytvářejí obrázek. Z jejího nákresu na nás hledí postava podobná té, kterou nafilmoval Stanislav Motl. Je to jen náhoda?

Podzemí v Jihlavě ukrývá ještě mnoho dalších tajemství, přitahujících i průzkumníky založené racionálně, kteří na žádné duchy či přízraky nevěří. Je zde prý například někde zazděná místnost s vodní nádrží, do niž je ze stropu spuštěn řetěz. Co je zavěšeno na jeho konci pod hladinou, nikdo neví. Existuje svědek, který nádrž viděl na vlastní oči, když jako Wuk podzemí tajně prolézal, dnes si však už cestu labyrintem nepamatuje. Parta nadšenců spravujících jihlavské podzemí má tedy o práci a nové objevy postaráno.

Text : Ivan Mackerle