Před lety jsem coby pomocná síla pracoval v léčebně dlouhodobě nemocných.

Byla to těžká práce, ale pacienti byli vděční za každé hezké slovo a sestřičky si mě hýčkaly. Jednou jsem sloužil noční a na jiném oddělení zrovna umíral hodně starý pacient. Zavolali mě, abych tam zašel, protože sloužila mladá sestřička a bála se být u toho muže sama. „Je to zlej dědek!" vyhrkla a já jí to měl za zlé. Takhle se přece o žádném umírajícím člověku prostě mluvit nesmí!

Šli jsme spolu na pokoj, kde ten muž ležel, právě usnul. Ostře řezané rysy, propadlé tváře a téměř bílá pokožka mi napovídaly, že do jeho smrti už zřejmě mnoho času nezbývá.

Nešťastná sestřička rychle vyběhla z místnosti, zatímco já jsem si sedl k jeho posteli a vzal ho za ruku. Dlaň toho člověka byla suchá a studená... Asi jsem na chviličku usnul, protože mě probudil silný stisk.

Starý pán mi mačkal ruku, ale nic neříkal, jen se mi zadíval do očí. Nebyl to však zoufalý pohled umírajícího. Byl to naopak pohled zlý. Vražedný!

Mráz mi přejel po zádech. Měl jsem pocit, že se v místnosti naráz ochladilo. Vlasy mi téměř vstávaly hrůzou. Mužovy oči se vpíjely do mých a já byl najednou jako ochrnutý. Nemohl jsem ani mrknout, natož odvrátit hlavu. Potom muž vydechl naposledy a všechno pominulo.

Rázem se mi ulevilo. Přesto jsem se cítil nějak divně. Byl to sice pouze mžik, ale něco se přece jen změnilo. Ale co? To jsem zatím netušil. Vyšel jsem na chodbu a zamířil k sestře, abych jí řekl, že pán umřel.

To je kočka, tu bych mohl znásilnit! Kdybych zamknul, asi by se neubránila - napadlo mě hned, jak jsem vešel na sester-nu. Lekl jsem se sám sebe! Takové myšlenky mě nikdy předtím nenapadly. Ta sestra mi nic neudělala, ale já měl chuť ji udeřit. Silou vůle jsem se ovládl a raději hned zmizel.

Cestou z noční jsem si koupil láhev vína, ačkoli jsem to nikdy neudělal, a před spaním jsem se pořádně napil. Zdály se mi hrozné sny. O vraždě a znásilnění. 0 rvačkách. O krvi... Vzbudil jsem se celý zpocený a úplně vyčerpaný. V zrcadle jsem se téměř nepoznával.

Další den jsem si našel papíry onoho nebožtíka, protože jsem na něj musel pořád myslet. Nemohl jsem ho dostat z hlavy a chtěl jsem tomu všemu přijít na kloub. S úlekem jsem pak zjistil, že ten člověk strávil mnoho let ve vězení.

„Prý v opilosti někoho zavraždil!" prozradila mi jedna starší sestra a dodala: „Všichni jsme se ho báli, byl divnej. A dost pil. A tady byl občas opilý."

V duchu jsem si znovu a znovu přehrával, co se oné noci stalo. Proč jsem se naráz tolik změnil? Je možné, že když ten starý vrah umíral, dostala se jeho černá duše do mě? A že by mě teď ovládala?

Dodnes to nevím, ovšem cítím v sobě zlo, které jsem nikdy předtím nepoznal. Bojuju s ním už roky každý den, každou chvíli. A moc dobře vím, že se už nikdy nesmím dotknout alkoholu, abych nad sebou neztratil vládu. Pak by asi nade mnou vrahovo zlo zvítězilo.