Chci popsat příběh mé tetičky, která má 85 let. Zdálo by se, že vzhledem ke svému věku může jednat někdy zcestně, ale už mnohokrát jsem se přesvědčila, že tomu tak není.

Stalo se to před mnoha lety, co se tetička probudila ze snu, protože slyšela zvonit zvonečky. Tato zvonkohra jí hrála nepravidelně po několik dní v uších. Zpočátku tomu sama nevěnovala pozornost, ale posléze se začala obávat nějaké změny. Seznámila celou rodinu s tímto znamením a varovala všechny, ať si dají pozor na své zdraví. Tehdy se tetičce všichni v duchu smáli. Ale za osm dní na to tragicky v lese při stahování stromů umřel právě její syn Jaroslav.

Dlouho se nemohla z trápení dostat. V rodině byli vždy všichni pospolu a měli se moc rádi. Její starší syn dodnes zůstal sám, neoženil se a rok co rok má zvláštní období, kdy má pocit, že dál již nestojí za to žít, toulá se a teskní po bratrovi. Dcera se vdala a odstěhovala.

Je to právě měsíc, co jsme u tetičky byli na návštěvě, když nám opět popisovala, co se jí zdálo. Ve spaní vstala z postele, šla do kuchyně, kde v sekretáři cinkaly skleničky a hrnečky o sebe. Chytala hrnečky a snažila se je utišit. Ale cinkot byl tak silný, že ji tento sen probudil. Vstala a šla skutečně do kuchyně a mráz jí začal běhat po zádech, když uviděla, že hrnečky a skleničky jsou rozházené nepravidelně mezi sebou. Byl to sen, skutečnost, nebo znamení? Za dva dny přišla zpráva. Umřela snacha, manželka zemřelého nejmladšího syna...

Prostě, ať je dnešní svět realistický a technicky na výši, existuje stále něco mezi nebem a Zemí, co je nám, lidem, nevysvětlitelné.

 Čtenářka ze severní Moravy

Podle: Spirit č. 32/2004