Za nejstarší anomální jev v celé historii lidstva můžeme považovat červené, oranžové i jinak zbarvené ohnivé koule, pohybující se volně v zemské atmosféře. Zjevují se tajemně a právě tak mizí. Původ je neznámý. Může to být produkt sil pozemských nebo kosmických. Chování a proměnlivost jevu se vždy vymyká našim zkušenostem. Často se hovoří o inteligentní kontrole pohybu těchto objektů. Rychlý pohyb ve vertikálním směru, pomalý při přízemním letu, pohyb "cik-cak" patří k hlavním charakteristikám. 

Tak, jako tok řeky klesá a vytváří meandr, tak zde je tomu opačně. Pohyb cik-cak pozorujeme při stoupání. Opačně probíhá i výklad Dopplerova efektu vztaženého k pořadí proměnlivosti barev v závislosti při přibližování. 

Hlášení pilotů za 2. světové války postavila svět před skutečnost, že jev existuje. Že není jen výplodem fantazie, pozemních, nekvalifikovaných pozorovatelů. Proto dostal i výstižné pojmenování. Západní spojenečtí letci mluvili o "foo-fighters" a němečtí o "geisterflieger". 

Základní charakteristiky 

Dnešní hlášení o jejich výskytu zanikají v záplavě jiných pozorování. Všechno, co se na obloze, na zemi i v bytech hýbe tajemného, je dnes označováno zkratkou UFO. Lidé však uvedený jev již dávno identifikovali. Kulový blesk také nepovažujeme za UFO. 

Na základě pozorování se dá vysledovat několik výrazných charakteristik. Jednou z nich je že u pozorovatelů blízkých setkání vyvolává zábranu o zážitku hovořit. Je to důsledek prožitého strachu. Dá se odvodit, že jde o strach vyvolaný zářivými efekty. Lidstvo asi něco se zářením v šeré minulosti prožilo. To zůstává jako ozvěna či varování uloženo v podvědomí. Bojíme se ozáření? Proto je zde jednoznačná reflexe - snaha chránit se ! 

Přes četná pozorování táhnoucí se staletími, podpořená snad i pozorováním v kosmu nebo snad na Měsíci, to vyvolává otázku : odkud to pochází, co je to zač, co tu dělá. Odpověď nenacházíme. Na setkání nejsme připraveni a to ještě navíc přitom nebývá vůbec dlouhé. 

Další nepřehléhnutelnou charakteristikou je doprovodná červená záře. Vědci svého času vyslovovali názor, že v doprovodném červeném médiu, jak jev nazývají, je vakuum. Zdá se to být podmínka k možnosti vstupu do naší atmosféry. Tím by se dal vysvětlit i tichý let a absence sonického třesku. Také tím naznačovali, že jde o plazmoid. Tím řešili otázku energetickou. 

Pozorování však leccos z těchto názorů korigovala. Ví se, že tato tělesa emitují záření ve viditelné části spektra i jiné záření. Náhodná pozorování však vakuum v červené záři nepotvrzují. Sporná je i teorie, že vzduch je vlečen spolu s médiem. 
Pozorování foo-fighter jsou si velmi podobná. Je udáván objekt velikosti Měsíce v úplňku nebo Slunce při jeho západu. Těleso bývá obklopeno červeným světlem, které sálá do všech směrů. Vzorový případ je znám z Exeteru (USA) ze 3. září 1965, kdy mezi 2:30 - 3:00 hod. ráno oba svědkové - mladík, který jev hlásil a policista, který se na místo dostavil - byli zaskočeni červenou září natolik, že z místa uprchli. Podobných případů je více. 

Vlastní pozorování 

Měl jsem možnost pozorovat objekt typu foo-fighter v roce 1938, 14 dní po podzimní rovnodennosti, asi 7 minut před východem Slunce. Že jsem byl na správném místě ve správný čas, se zdá být věcí náhody. 

Probudil jsem se tehdy po páté hodině. Jako desetiletý, jsem neměl o těchto jevech ani tušení. Téměř skokem jsem stanul ve světě dospělých, musel jsem se sám rozhodovat. 

Daný den běžel u nás, v menším hospodářství, ve svém rytmu. V kamnech hučel oheň. Na stěně odměřovalo čas dlouhé kyvadlo hodin. Ještě hořely petrolejové lampy. Táhlo mě to ven, ale nevěděl jsem kam a proč. Snad každých 5 minut jsem pohlédl na hodiny. Když otec odjel v 5:45 do práce, nastal ten správný okamžik. Vyběhl jsem z domova a asi na 10 minut jsem se bez dovolení vzdálil. 

Zastavil jsem se na mostě přes řeku Cidlinu. Cíl jsem neměl. Sledoval jsem očima tok řeky a nedaleký les dotýkající se řeky. V tomto jižném směru Slunce nikdy nevychází. Avšak daleký obzor začal měnit barvu a rudnul. 

Hoří - řekl jsem si. Záře se rozšiřovala. Nevím, jak jsem se tvářil, když záře na obzoru začala putovat sem a tam. Dnes vím, že to bylo úhlově o 3 - 5 st. Přeneseno do mapy, muselo být těleso, vydávající tuto záři, jihovýchodně od Kopidlna mezi obcemi Běchary a Židovice, následně mezi obcemi Vršce a Slavhostice a směřovalo přímo na Češovské vrchy. Vezmeme-li v úvahu výšku lesa u Češova, činí výškový rozdíl na 8 km vzdálenosti, 120 m. (*) 

I dnes, kdy vím, jak vše proběhlo, si kladu otázku, proč šla koule právě přes vrchy (jsou jen 3,5 km dlouhé a max. 1,5 km široké), když se dají dobře obletět. Vrchy ční z krajiny, táhnou se od jihu na sever. Západní část vrchů je zalesněnější, východní je holá. 

Ve směru mého pozorování - jihovýchod - jsou 2 významné orientační body. Na 1,7 km na vrcholu terénního stoupání je komín cihelny v obci Slatiny, vlevo na 1,1 km je areál statku Slatinky. Tyto body, svírají ve výhledu úhel 8 st. volného prostoru. Právě zde jsem celý přibližovací manévr pozoroval. 

Aktivitu jsem začal vyvíjet až když koule vyplula na horizont. Tomu předcházelo (mimo zarudlého pozadí) několik zášlehů žlutých ohnivých jazyků. 

Objevení koule bylo impozantní. Během 1 - 2 s se na čáru horizontu vyhoupla v celé kráse. V dotyku s horizontem zůstala rudla (byla červenější a červenější). Tmavnutí jsem vnímal skokově, protože jsem si říkal "a ještě". Když ztmavnutí dosáhlo mé meze představivosti, pocítil jsem poprvé strach. A ona tmavla ještě. Dal jsem se na ústup. Rozběhl jsem se k vesnici. Chtěl jsem kouli někomu ukázat. Nikde nikdo. Vrátil jsem se a rozběhl se kouli v ústrety. Zjistil jsem, že neletí přímo na mne. Běžím hlouběji do luk, ( k jihu), abych jí překřížil cestu. Vidím, že to nezvládnu, zastavuji se. Zůstal jsem asi 70 m od silnice a stejně tak od Cidliny. Dále se neodvažuji. Mezera mezi koulí a horizontem byla stále větší a větší. Koule se mírně zvětšovala a měnila barvu na oranžovou. Vypadala mírumilovně. Říkal jsem si - tak pojď blíž, ať si tě prohlédnu. Byl to okamžik několika sekund, kdy mě dopřávala si ji prohlédnout. Proto vím, že byla lesklá, neprůhledná, ostře ohraničená, povrchová kresba neurčitá, (ale nikoli homogenní), pohled na ni byl velmi příjemný, neoslňující. Budila dojem, že jde o kouli. V tomto okamžiku při pohledu na ni nic nenasvědčovalo tomu, že má doprovodnou červenou záři. 

Analogii s tímto pozorováním vidím v hlášení pozorovatelů z ruského Dalněgorska, kde se červená koule snažila překonat místní kopec, kótu 611 m, zvaný Izvestkovaja, přičemž měnila barvu na stále temnější a červenější. Analogie je i v pohybu od jihozápadu a v rychlosti pohybu 50 - 60 km/h. I zalíbení překonávat kóty je patrné. 

Když jsem postřehl stěnu červeného média viditelně běžící po terénu (bylo již světlo, pokročilé svítání) a již zakrývající i okrajové domky části obce Milíčeves, kde se říká Velká strana, zbývalo již jen asi 15 s k dosažení mého stanoviště. Ještě jsem si stačil uvědomit, že koule se stále více naklání k jihu. Nebyl to pohyb, jak jen známe, ale jakési propadání zpět.

Uvnitř 

A náhle jsem byl v onom červeném médiu. Nešlo dohlédnout, kde stěna končí. Stupnice barev zanikla, okolí bylo pouze červené. Bylo zvláštní ticho, které jsem vnímal. Nevěděl jsem, co to je. Snažil jsem se adaptovat na situaci, která nastala, ale marně. Až do tohoto okamžiku jsem byl přesvědčen, že mi nic nehrozí, že jsem schopen včas utéci. Rozhlížel jsem se a čekal, co se bude dít dál. Svět, který jsem vnímal, byl pro mě nepřirozený a touha dostat se do normálního světa velmi silná. 

V okamžiku, kdy jsem se rozhodl, že neuteču, "protože se vlastně nic neděje", prořízl clonu tenký plochý černý paprsek, šířky asi čtvrt metru. Jeho konec se promítal na terénu a slabě se pohupoval. 

Záhy jsem zjistil, že není sám. Paprsky se daly velmi zvolna do pohybu. Stál jsem stále ještě čelem k jihozápadu. Při pohledu vzhůru jsem viděl jen oslňující záři, při pohledu na zem jen konce paprsků. Točení probíhalo proti směru pohybu hodinových ručiček. Protože jsem paprsky viděl i ve vzduchu, měl jsem dojem, že si na ně mohu sáhnout. Koule se asi posunula, protože paprsky šly zezadu. Některý paprsek byl světlejší (průhlednější), většina ale ne. Počet si nedovolím odhadnout. Konec paprsků jsem viděl na zemi a jako při odrazu následně stoupat - asi pod úhlem 45 stupňů - tam, kde jsem tušil kouli. 

Úměrně se stoupající frekvencí točení jsem začal pomýšlet na útěk. Rozhodnutí padlo v okamžiku, kdy zmizela ta poslední špetka probleskující červené krajiny a vše se slilo v absolutní čerň. Rozhodl jsem se dalšího pozorování vzdát. Celkem hladce jsem překonal vzdálenost k silnici a ukryl jsem se za jasan. Tady jsem zaklekl a hlavu dal ke kolenům. Rozhodl jsem se, že na tu kouli nepodívám, dokud nenapočítám do sta. Měl jsem jí už právě dost. Odpočítal jsem 77 a najednou jsem nevěděl dál. Trochu jsem zpanikařil a chtěl jsem počítat znovu, když v tom mě blesklo hlavou "co když tam už nebude". Byla. Naštěstí v bezpečné vzdálenosti, ve směru Slatinky, vzdálená již asi 1 - 1,5 km. 

Potíž s počítáním 

Vše mělo překvapující dohru, ale již po mnoha letech. Můj proreformní postoj zapříčinil, že jsem byl propuštěn ze zaměstnání a v normalizačních letech jsem se živil mna velkoplošných drenážích. 

Záhy jsem zjistil, že při vytyčování trativodů po 77 krocích nevím jak dál. Ze svízelné situace jsem si pomohl tak, že jsem po čísle 77 pokračoval "ráz, dva, 80" a pokračoval jsem. Cvičením jsem paměťovou bariéru překonal. Příhodu považuji (pro sebe) za důkaz, že pozorování koule skutečně proběhlo. 

Na paprsky dnes pohlížím tak, že jich bylo použito ke změně směru pohybu koule, tak i média. Koule původně směřovala na severovýchod. V místě mého stanoviště stála. V době, kdy jsem byl ve skrytu, následoval její pohyb částečně zpět, kurs asi 200 st. Když jsem ji spatřil znovu, stála. Pak následoval pohyb východním směrem. Její barva byla špinavě bílá, se zeslabenou červenou září (aureolou), mizela za lesem. Protože záře jen zvolna doznívala, ještě jsem srdnatě popobíhal opačným ssměěrem, abych ji co nejdéle viděl. Pozorování pro mě skončilo tím, že asi za 2 minuty začalo nad lesem vycházet Slunce, vlevo od místa, kde koule zmizela. 

Co to bylo ? 

I po tolika letech se znovu a znovu prám sám sebe, proč se koule vrchům u Češova nevyhnula, ale doslova je přeplazila. Jinak by byla pozorovatelná z větší dálky. Přitom na mé úrovni správně odbočila k jihu, podél Cidliny, a pak se opět vydala na východ. Dokonce se na příletové ose ke mně pohybovala přes další dvě návrší - proto pohyb cik-cak, i když terén terén v jižním směru byl výhodnější. Letěla tak nízko, že v mělkých údolích mizela. Většinou se pohybovala mimo osady. 

Vyvstává zde otázka, proč i koule u Dalněgorska musela jít přes kótu 611. V obou případech to vypadá na chybu v poloze. V mém případě by šlo o chybu 6 - 7 km v dálce a odchylka k jihu (s časovým zpožděním) byla správná. 

Hledání zvláštností 

Dodatečně jsem se začal zajímat o to, čím jsou Češovské vrchy zvláštní. Tištěný turistický průvodce prozradil, že se zde nachází nejméně prozkoumané, pravděpodobně staré keltské hradiště, o rozměrech asi 800 a 400 m, které je v současné době zalesněno. Je nazýváno Češovské valy, podle obce Češov, vzdálené 1,5 m. Příkopy na úpatí valů byly zavodňovány. Bývá zde vlhko i v létě. Východně od hradiště je několik, svým určením neznámých vyvýšenin obdélníkového tvaru. Hradiště prý mělo severní, jižní a východní bránu. Také strážní plošiny a prostor pro mohyly. Hradby, i když částečně rozvezené nají údajně šířku 15 m v patě a 12 m na výšku. Ideální lokalita pro provádění některých záhadologických aktivit v okolí Kopidlna. 

Severně od kóty "Valy" (321 m) je vrch "Holý" (také 321 m). Od místa pozorování jsou vzdáleny - Holý 5,4 km a Valy (6,5 km. Koule musela projít severně obce Češov a dále sedlem mezi kótami (311 m) a úplně těsně minout obec Liběšice (4,6 km od mého stanoviště). Musela velmi blízko minout již zmíněnou cihelnu na okraji Slatin. V blízkosti místa pozorování přešla přes mlýnský náhon. Za ním již začal prostor luk, kde jsem stál. Tam, kde koule a její červená stěna přetla mlýnský náhon, (asi 200 m od místa mého pozorování), v šířce 150 m dodnes (psáno v roce 1998) nic neroste. Jinak je potok trvale z obou stran bohatě zarostlý. V místech, kde se koule pohybovala nad lesem, nebo po jeho okraji, jsou již osázené holiny. 

Vše začalo nenápadně. Na dotaz (asi 2 roky po válce), proč hynou právě ty největší duby, hajný tehdy odpověděl : "Nevíme, trápí nás to. Rozmáhá se průmysl, možná, že ten je příčinou. Nadřízení si myslí, že jde o nemoc, kterou roznášejí ptáci. Třeba vrány. Táhne se to v pruzích až od Rožďanovic, zřejmě po směru převládajících větrů." Potud hajný Kraus. 

Podivné je, že právě odtud jsem pozoroval pohyb koule, tehdy jsem si to ale do souvislostí nedával. Nemoc pokračovala a buď se přičetla nebo skutečně později sečetla s exhalacemi. Zůstala anonymní. Les se začal vyměňovat plošně. Nemoc probíhala tak, že dub se začal dusit. Odumřela kůra od koruny až do kořenů. Pokud se nechá takový strom stát, časem se zlomí. Dřevo se spálí. Většinou se 100 - 120 leté duby kácí, když je dřevo napadeno do hloubky 30 - 60 mm. Nemoc si žádá i výběrové kácení. Lesy řídnou a zarůstají vším možným. Přitom jsou zde školy v přírodě a ty jsou přece tam, kde je minimum exhalací. 
V říjnu 1992 jsem odeslal vzorky poražených dubů na adresu Čs. archeoastronautické asociace v Praze, v dobré víře, že se obracím na kolegy výzkumníky. Odezva nebyla žádná. 

Tento rok (psáno v roce 1998) je šedesáté výročí spatření ohnivé koule nad Češovem. Mementem zůstanou těžební plány lesních správ. Na mnoha místech již rostou 15 - 20 let staré jehličnany. Nová výsadba ale i plošné kácení se obdivuhodně kryje s trasou pohybu koule. Paseka o velikosti 60 a 350 m(oplocená), připravená k výsadbě se ještě jednou dnes táhne tam, kde koule na rozhraní lesa a luk, podél, Cidliny zamířila k jihu. Tam, kde sála, než odletěla k východu, je holina (vykácený les) o velikosti 150 a 450 m, a dále navazuje výběrové výběrové kácení. Některé ještě stojící duby mají větve zakončené nádory, v jednom případě i metr nad zemí. Není to radostný pohled na jakoby sežehnuté větve zakončené patvarem. 

Poslední průzkumy 

Věnoval jsem prohlídky trasy dvě letní sezóny - 1992, 1993 a začaly zdravotní problémy. Zdravotní rizika, to je asi oblast nejméně prozkoumaná výzkumníky anomálních jevů. Může to být i důvod, proč se řada starších badatelů odmlčela. V roce 19993 jsem musel vyhledat kožní ošetření. Nad vyrážkou po celém těle kterou neměl nikdo v mém okolí, kroutila lékařka hlavou. Dodržoval jsem její pokyny a nemoc ustoupila. Komplikace ale pokračovaly jinde. Začal chronický zánět spojivek, připojily se zrakové potíže. 

Na základě svých zkušeností vzpomínám na biologa Valerije Dvoužilného, který ve své zprávě o vyšetřování havárie koule na kótě 611, hovoří o stejných a dalších zdravotních potížích tamních výzkumníků. Také říká, že ještě po třech letech nebylo na místě střetu nic živého.Nevím, jaký mechanismus by měl spouštět nepříznivý vliv na člověka a přírodu s odstupem několika let. Faktem je, že tuto problematiku nadhodilo již více výzkumníků a nelze ji podceňovat. 

Závěr 

Historicky lze ohnivé koule nad Čechami vystopovat od roku 1130. Pozorování jevu prochází všemi staletími. Většinou jsou jasně definovány, popsány a rozpoznány - podobně jako duha, kulový blesk či polární záře. Zaslouží si pozornost jako samostatný neznámý jev. 

Teprve havárie ohnivé koule, ke které došlo 29. ledna 1986 na kótě 611 m přinesla do 11 výzkumných pracovišť fragmenty objektu doslova na stůl a tím více zájmu o výzkum. Rozbory nasvědčují tomu, že šlo zřejmě o umělý objekt, vytvořený neznámou energií. Před očima překvapených výzkumníků se z chemie stala spíše alchymie, což jeden z nich charakterizoval slovy : "Zatím snad jen čerti znají, co to vlastně znamená." Je to úsměvné, ale charakterizuje to stav věci. 

Nezbývá než připomenout slova Francoise Mitteranda "Hmoto, řekni nám, jaká je Tvoje podstata, abychom byli schopni popsat minulost, přítomnost i budoucnost světa, v němž žijeme." 

Stanislav Karban