Naše pobočka

Historie regionu

Záhady

Záhady přírody

Pátrejme

Akce

Kontakty

Herálec

Ant. Tomíček: Z české demonologie

(Názory a pověry našeho lidu z Heralecka v Čechách)

Příroda je plná duchů, jichž činnost však omezena jest, vyjímaje známou »polednici«, jen na přítmí. 

V lesích jsou »lesní ženy« nebo také »divé ženy«, které za soumraku na pokraji lesů vábí ? sobě mužské, nejvíce opozdilé chodce a pasáky; kdo k nim přijde, toho ulehtají. 

Mimo to jsou v lese různá strašidla a zjevy. »Jistý člověk hnal pod večer voly po cestě lesem, Najednou uhne jeden, bílý, vůl přes příkop, člověk za ním, ale volek zmizel mu u stromu zrovna před očima. Hledal ho a hledal, ale kde nic tu nic; jako by se zem po něm slehla. Šel tedy strejc domů; ráno šli hledat znova a hle! volek stál u téhož stromu, kde mu zmizel — z toho je vidět, že nebylo to samo sebou.« 

Po téže cestě vezli panští voláci kosťovou moučku domů. Hovořili vesele a cesta jim hodně ubejvala, ale jenom až k rozcestí, k »vobrázku«. Tam najednou začali koně frkat a plašit se a ne a ne hnout se z místa. Chasa poháněla bičem, pomáhali tlačit, a ač to bylo na rovině a koně zabírali do strhání, nehnuli se. Složili tedy moučku pod vobrázek, kdo by ji tam ukrad — a jeli domů s prázdnem. Ráno šli hledat pytle, ale mimo některé nedotknuté ležely ostatní kolem roztrhány a moučka rozházená — »v těch musela bejt moučka z lickejch kostí«.

Na loukách »běhají světýlka«, po polích i po loukách »chodí lucerna«. Světýlka zavádějí jen lehkověrné, lucerna vůbec neškodí. — Starý soused vypravoval: »Šel sem večír z Herálce; tma bylo jako v pytli; najednou na nohavickejch loukách takový světlo; koukám, koukám, a vono to porád po loukách blíž a blíž. Pane, šel na mě strach. I vemu nohy na ramena a kalupem ke vsi, ale světlo porád blíž a blíž. Sotva dech sem popadal a vrazím ke Kneplům, měli eště vodevříno. V seknici klečel starej u vokna a něco se modlil; ani se nevohlíd — kolem šecko jedna zář, jeden plápol. Najednou to zhaslo a dyž starej stával vod modlení hnul sem se honem taky tam vocud — venku už nebylo dočista nic.« 

Kazda byl polním hlídačem a tomu se zase »todle přitrefilo« ...

»Tudle v noci bylo tak hezky i lech sem si u žita při loukách u vobecního rybníka. Bylo ticho; najednou v žitě něco chrastí, poslouchám, co to. A vono víc a víc, žito vlní, jako dyž ho přeběhne polednice, pak sebou začne cloumat, jako dyž je vichor a při tom dusot jako vod koní. Porád víc a víc, zrovna přes hlavu se mi to valilo, jen sem ji sklonil. Pak ten dusnot přecházel, dálil se a málil, vstal sem jako zmlácenej — ale nigde nic.« »To snad některá dušička vodbejvá si tam vočistec,« poznamenal jeden posluchač. 

A vskutku takové kající »vočiscové dušičky« nejvíce plní vzduch. Nemají pokoje, až jim buď v nedohledné dáli dojde trest sám sebou, nebo když jí někdo ten trest ukrátí a dušičku z trápení vysvobodí... Tak jedna přenáší mezník, který za živobytí na cizí přesadila, zase na své místo, ale hnout s ním nemůže, jiná jiné musí konat, všecky však »zdychají vo přímluvu a pomoc živejch«. 

Dušička se vysvobodí, když se nejprve »její vina napraví, pak se za ní pomodlí a dá na světlo Boží a až na ni už nikdo se zlým nespomína a obzvláště neproklíná ji«. 

Mrtvý, pokud leží ve stavení, je jako živý, jenže nemůže sebou vládnout ani mluvit. Jinak ale vše slyší, co se o něm mluví a cítí vše, a sice až do třetího dne nebo dokavaď ho nevynesou přes prah. Proto bolelo by ho, kdyby se příbuzní nad jeho mrtvolou hádali a přeli, nebo špatně o něm se mluvilo. Duše je sice z těla, ale zároveň s tělem přece ve stavení a teprve, když odnesou tělo odejde »na Pravdu Boží«, aby vyslechla soud. 

Není-li zemřelý tuze známý veliký hříšník (neslyšel jsem ani, že by se někdo odsuzoval v ústech lidu do pekla), přichází do »vočifce, vočisce« — a ten si »vodbejvá« na zemi a sice prodlévá podle viny své: pod prahem domu, různě po venku, ale obyčejně s pozůstalým v domě — pod kamnovcem, v popelníku, pod budlíkem. 

»Když kamnovec sičí — to sičí dušička, která si tam vodbejvá vočistec — naříká.« Plít do popelníku, zvláště je-li popel žhavý — »žihravý« — se přísně zejména dětem zakazuje; popel sičí — dušička běduje, že se trápení její bez potřeby a vůle Boží zvětšuje; je to »řích« a pak to je nejspíše někdo z přátel — a lid náš drží dohromady. 

Věří, že přátelé i vzdálení, a o sobě ani nevědoucí, každou důležitější příhodu, zvláště nehodu — sobě zvěstují a sice buď ve snách nebo znameními. Ve snách ohlašují bližší přátelé, za které se pokládají obyčejně rodiče a děti, dědové a báby z obou stran a ještě strýcové a tety — ostatní jsou jen »zdálení«, jen jako naše kráva, napila se z vaší.louže — těžké onemocnění... »Tak sem viděl našeho strejce krvavého — onemocnění, v košili — smrt, nahého — hanba.« 

Smrt se ohlašuje nejvíce znameními. »Sedíme tak za stolem při večeři a tu najednou bác, bác, bác; tři rány na vokno, jakoby něgdo do vokno bičem švih' nebo holí udeřil; vybehnem' vem, tam ani živý duše. Pánbůh s námi to je znamení. A za dva dni strýc umřel.« — slyšel jsem vypravovat. Jindy spad' obrázek nenadále. 

I mrtví se ohlašují. »Tak jsem ve snu viděla tatínka, a to již po třetí, byl smutnej, ani nic nemluvil. Nesmíme na něj zapomínat a dáme na světlo za něj — a vícekrát se neobjevil.« 

»Každej rybník má svého hastrmana.« Ten stahuje pod vodu nejen koupající, ale i okolo vody jdoucí, neboť musí mít za určitý čas »svou voběť«. 

Hastrman sedával na hrázi slavničského rybníka; byl to »malej chlapeček s nazelenavými vlásky a z levýho šosu mu kapala voda«. Tak ho viděli mnozí lidé »častějc«... 

Nebožtík Zadák šel jednou přes brnění (brlení) rybníka bos a v tom — chňap! asi uprostřed brnění chytlo ho cosi za nohu a táhne ho to do vody. Bránil se a křičel, ale »vůkolí« nebylo ani živý duše; bylo poledne. Pak se tomu přece vyškub, ale nohu měl celou modrou a na ni znát »votisknutý prsty«. Noha se mu od toho rozbolela, »křad« až umřel... »Ale každýmu se ani todle nepodaří, někoho přeci stáhne.« 

Kde teď »hledat« utopence? »Veme se malej bochníček chleba, pokropí se svěcenou vodou a do prostředka dá se rozsvícená svíčka, tak se pustí na rybník. (Řek ani velkých potoků v okolí není.) Bochníček plove, plove, až »zvostane« stát. A v tom místě se musí hledat utopenej.« Vylovený utopenec nesmí se nikdy položit na holou zem, ale nejlépe na lavici, sice je všecko kříšení marné — »zem ho příme«, a co země přijme — nikdy víc nevydá.

Z časopisu : Český lid XXXII.