Psal se rok 1951, když se naše rodina přestěhovala z Prahy do Děčína. V té době mi bylo sladkých sedmnáct let. Dostali jsme byt v přízemí vilky, v jejímž prvním patře bydleli moc hodní majitelé. Nebyli ovšem původními vlastníky, dům dřív patřil jedné německé rodině.

Bylo krásné červnové sobotní ráno, nebe modré, na stromech se nehnul ani lístek a naše rodina, kromě tatínka, který byl zrovna v práci, si užívala pohody.

Odpoledne se obloha najednou zatáhla a nastalo peklo. Venku řádila vichřice, blesky jen lítaly, o hřmění nemluvě. Tma byla jako v noci. Babická s maminkou zapalovaly hromničky a modlily se. Já s bratrem jsme vyjeveně přihlíželi.

Seděla jsem přímo proti oknu. V tom se, i když bylo zavřené, rozlétlo a já uviděla ve světle blesku strašnou bílou tvář a velké černé oči, které se na mě upřeně dívaly. Děsivý přízrak však kromě mě nikdo jiný neviděl.

Přestala jsem vnímat příšernou bouřku. Před očima jsem stále měla jenom ten bledý obličej. Asi za dvě hodiny se nebe rozjasnilo a každý si šel po své práci. Pouze já zůstala sedět na židli jako přibitá. „Neboj se, už je po bouřce," chlácholila mě maminka, jenže já neodpovídala a vytřeštěně zírala na okno. Babička si všimla, jak jsem bledá a klepu se, a tak mě poslala do postele.

ONĚMĚLÁ DÍVKA

Když se můj stav ani v neděli nezlepšil a já stále zarytě mlčela, poslali v pondělí pro doktora. Lékař konstatoval, že jsem musela prožít nějaký velký šok, ale protože jsem mladá, určitě se to spraví. Kdy, to nevěděl.

Celý týden jsem jen ležela a viděla neživou tvář a velké lesklé oči. Až po deseti dnech jsem konečně začala komunikovat a rozhodla se svěřit mamince, co mě tehdy při bouřce tak rozrušilo.

„Jak je vaší Olušce?" zajímala se později paní domácí. „Zdá se, že bude v pořádku. Ale poslechněte si, co mi dnes vyprávěla," odpověděla jí moje maminka a prozradila vše o muži v okně. Paní domácí napjatě naslouchala a pak mamince vyjevila tragický osud rodiny, která za války bydlela ve vile.

V domě žil továrník se svou manželkou a dvěma syny. Starší padl ve válce, mladší pracoval u otce v továrně. Nebyl prý dobrý člověk, týral rodinu i zaměstnance. Nikdo ho neměl rád, ale báli se ho. Říkalo se o něm, že chce být pánem celé továrny.

HRŮZNÝ ZLOČIN

Jednou večer se prý s otcem strašně pohádal a v noci, když šli všichni spát, ho udusil a zahrabal na zahradě. Jeho matka se vzbudila zrovna v okamžiku, když mrtvého otce odnášel ven. Z obrovského strachu před svým synem si sama vzala život - otrávila se. Ten pak konečně mohl vládnout, ale ne na dlouho. Dva roky nato bylo po válce a on, aby nemusel do Německa, se zastřelil.
Ve vile naše rodina bydlela ještě dalších šest let. Místu na zahradě, kde údajně mladý továrník svého otce zakopal, jsem se ale důsledně vyhýbala. Myslím si, že jsem v okně zahlédla právě onoho otcovraha. Snad mi chtěl něco povědět, aby odčinil své zrůdné skutky, kdo ví. Tu strašidelnou, avšak jakoby utrápenou tvář vidím dodnes.

Podle dopisu Olgy H. z Děčína napsala J. Buršíková. Chvilka pro tebe č. 27/2007