Poslední rok na gymnáziu jsme o zimních prázdninách jeli ke spolužačce Hance na chalupu. Chtěli jsme předčasně oslavit konec středoškolského studia a pořádně se napít. Sešlo se nás ale jen šest, zbytek naší partičky nedostal od rodičů povolení.

Hned první den jsme se vydatně posilňovali skleničkami „na zahřátí", a tak jsme před půlnocí měli už hodně veselou náladičku. Hanka navrhla, abychom zhasli a vyvolávali duchy, což nám přišlo jako výborný nápad. Chalupa totiž sousedila s venkovským hřbitovem a výhled z okna byl docela strašidelný. -^ Sedli jsme si do kruhu a chytli se za ruce. Jarda začal vyvolávat ducha jakéhosi vzdáleného příbuzného, který prý před lety zardousil manželku a pak spáchal sebevraždu. Volal na něho, ať nám přijde říct, jak to bylo, a smál se jako blázen. Okřikli jsme ho, aby to bral vážně. Načež on najednou zmlknul, skácel se na bok a chrčel.

Rozčílilo nás to, protože jsme chtěli vyvolávat duchy a ne jen blbnout. Zatřásli jsme s ním, ale on stále chrčel. Rozsvítili jsme a uviděli Jardův krk - měl na něm modřiny, jako by ho někdo rdousil! Byl přesvědčený, že mu to udělal někdo z nás.

Odešla jsem spát, měla jsem toho dost. Jenže usnout se mi nedařilo. Slyšela jsem hlasy neznámých lidí. Žen i mužů, hodných i zlých. Někteří vyhrožovali a další zase slibovali hory doly, když udělám to či ono. Mluvili jeden přes druhého a já myslela, že se zblázním. Ucpala jsem si uši vatou, přikryla hlavu polštářem a potom si pustila hudbu do sluchátek. Nic nepomohlo!

Ráno jsem byla zoufalá. Už jsem se nedokázala ovládnout. Křičela jsem na ty hlasy, ať zmlknou, hádala se s nimi a odpovídala jim. Střídavě jsem brečela a nadávala, až mé vyděšení spolužáci odvezli na pohotovost. Tam mysleli, že jsem si vzala nějakou drogu, a pořád dokola do mě hučeli, ať se přiznám. Potom mi něco píchli a já usnula. Měla jsem strašné sny, viděla jsem neznámý svět plný zohavených mrtvol, koukala jsem na hnusné démony, upíry a zrůdy... Nakonec jsem se ocitla na psychiatrii a po půlroce jsem odcházela s diagnózou schizofrenie. Skončila jsem v invalidním důchodu a maturitu jsem si už nedodělala. Byla jsem dost omámená léky, ale ty hlasy jsem slýchala stále. Ne tolik a ne tak zlé. Doktorům jsem raději nic neřekla, aby mě znovu nezavřeli do léčebny.

Vím, myslíte si, že jsem blázen. Jenže proč mám od těch mrtvých tolik podivuhodných informací? Třeba nedávno jsem pomohla najít člověku z naší ulice, s nímž jsem se nikdy nestýkala, závěť jeho zesnulé manželky, která ji zastrčila do opěradla křesla. Sousedovi z protějšího domu jsem řekla čísla tajného konta jeho dlouho mrtvého bratra.

No, a třeba minulý týden jsem na naléhání jednoho hlasu zavolala na číslo, které mi nadiktoval. Ozvala se nějaká holčička. Prý, co jí tatínek vzkazuje? Hlas mi řekl, abych odpověděla, ať není smutná, protože má nevlastního bratra, který jí bude celý život pomáhat. Potom vzala sluchátko její matka a křičela, co otravuju, když drží smutek za manžela.

Poznala jsem na sobě, že jsem médium a že se umím spojit se záhrobím. Kdoví, možná mám i tu schizofrenii. Jedno ale vím jistě - ty duchy jsme tenkrát vyvolávat neměli!

Podle dopisu Ivy T. z Děčína zpracovala I. Prudičová. Chvilka pro tebe 2010