Olžin život se do puntíku odvíjel podle babiččiny předpovědi. Mnohdy nebylo o co stát, přesto se s ním dokázala statečně poprat.

Moje babička byla hodná, taky velice moudrá žena. Uměla vykládat karty, ale bránila se tomu. Cizím lidem příliš vykládat nechtěla a příbuzným už vůbec ne. Když mi bylo osmnáct let, musela jsem babičku doslova uprosit, aby mi z karet vyložila osud. Zpočátku nesmlouvavě odmítala, ale já byla neodbytná. Byla jsem tolik zvědavá!

Sedly jsme si pak ke stolu a babička se chopila balíčku karet. „Hlavně mi nic nezatajuj, chci

vědět úplně všechno," nabádala jsem ji. „Milé děvče, osud si dělá každý sám," upozorňovala mě babička. Skutečně? Dnes, po mnoha letech, si tím nejsem jistá. Její předpověď se totiž do puntíku vyplnila. Začalo to pohádkově, avšak idylka vzala brzy za své.

PŘIŠLA ZA MNOU

V devatenácti jsem se poznala se stejně starým klukem. Po třech měsících jsme se vzali, po sedmi letech se rozvedli. Měla jsem s ním dva syny a očistec na zemi. Tloukl nás, pil a byl samá ženská. Přesně, jak mi kdysi vyložila babička.

Jednou v noci, krátce po rozvodu, jsem uslyšela, jak někdo v kuchyni hlučně odstrčil židli. Zvuk mě zvedl z postele. „Babi, co tu tak pozdě děláš?" divila jsem se a mrkla na hodiny. Bylo půl druhé. Místo odpovědi jsem zaslechla, jak říká: „Ještě si prožiješ peklo, ale pak už bude dobře." Než jsem stačila zareagovat, babička se začala jako by v mlze vytrácet. A byla pryč. Už jsem neusnula. Ráno mi volala teta, že babička v půl druhé zemřela.

Dva roky nato jsem se znovu provdala. Manžel byl o devět let starší a opravdový krasavec. Já jsem až po roce pochopila, co je to za tyrana. Vše muselo být podle něj. Chorobně žárlil, deptal mě psychicky, pak přišly i rány. Posléze se nerozpakoval bít i mé děti. Tak strašně jsem se svého muže bála, že jsem ho raději ve všem poslechla. Byla jsem špatná máma, když jsem se neuměla zastat vlastních dětí.

ZASÁHL OSUD

Ale strach byl silnější než já. Vzpomněla jsem si na svoji babičku a hořce litovala, že už tady není. Ta by mi jistě poradila. Když už jsem nevěděla jak dál, chtěla jsem se zabít. Nakonec zasáhl osud, opět zrovinka tak, jak mi vyšlo v kartách. Manžel umřel na rakovinu plic a já byla vdovou.

Podle babičky mě čekal ještě třetí sňatek.

Prý se ještě ve svých čtyřiačtyřiceti seznámím s o dost mladším mužem a s ním budu konečně šťastná. Dnes je mi sedmdesát tři a manželovi padesát šest. Jsme spolu třicet let. Skvěle vycházím i s oběma syny. Všechno je tak, jak má být, a já jsem přesvědčená, že za to vděčím i své milované a moudré babičce.

Podle dopisu Olgy H. z Děčína napsala J. Buršíková, Chvilka pro tebe 41/2007