Olga se s rodiči a svým bratrem přestěhovala do nového domu v pohraničí. Záhy ale přišli na to, že něco není v pořádku.
Narodila jsem se v Praze, kde jsem s bratrem Vendou a rodiči prožila a přežila válku. Když v květnu válka skončila, máti rozhodla, že se odstěhujeme do pohraničí. Ke stejnému názoru totiž dospěla i její sestra Marta, která tam odjela o něco dřív, aby vše obhlídla a dala nám vědět, co a jak.

Ke konci června pak maminka dostala od Marty dopis, že nám vybrala barák hned vedle svého, aby se na něj co nejdřív přijela podívat. Máti odjela, vrátila se už druhý den a hned objednala stěhovací auto.

Dorazili jsme do vesnice, která byla z části prázdná, ještě stále probíhal odsun německých rodin. Nebyl problém vybrat si domek nebo vilku, protože úřady jednoduše neúřadovaly. České rodiny, které tam v houfech přijížděly, si tak mohly podle libosti vybírat.

RODINNĚ DRAMA

Evakuace už byla pomalu u konce, k odjezdu se chystala poslední německá rodina. Žila zrovna v tom domě, kde jsme měli bydlet my. Ubytovali jsme se prozatím u tety Marty. Těžko jsme mohli tušit, jaké drama se zanedlouho odehraje.
Baráček patřil manželům, kteří měli dvě dcery. Jedné bylo devatenáct a druhé jedenáct let. Muž nakládal za pomoci starší dcery na vůz poslední věci, které si chtěli a směli vzít s sebou do Německa. Když byli hotoví, čekali oba netrpělivě na ženu a mladší dcerku. Vesnice totiž musela být do určitých hodin prázdná. Jenže ty dvě stále nikde, a tak se je lidi, co měli evakuaci na starost, vydali hledat. Asi po dvou hodinách je našli za domem oběšené.

Naše rodina se i přesto do domu nastěhovala. Já jako malá holka byla nadšená z okolní přírody, vesnice se mi moc Ubila, avšak barák ne. Myslím, že ani rodiče z něj nebyli dvakrát nadšení. Sotva jsme se ale trošku zabydleli, byli jsme rádi, že je tam klid. Už žádné sirény, které bylo za války v Praze tak často slyšet, když měl být nálet, žádní esesáci, které bylo slyšet řvát v ulicích, když se zatýkalo. Všechny ty hrůzy byly konečně za námi.

ŠEPOT VE TMĚ

Jenže klid trval pouhé dva týdny. Pak se stalo něco, co vyděsilo celou naši rodinu. Bylo kolem půlnoci, všichni už spali. Najednou se rozlétla dokořán všechna okna, začaly se samy od sebe otvírat a zavírat dveře od pokojů, zřetelně jsme slyšeli vrzání schodů a šepot, v kuchyni drnčelo nádobí. Rámus trval asi dojedná hodiny ráno.

Rodiče s baterkou prohledali celý dům, ale nenašli nic. Po živých vetřelcích ani stopa. To se opakovalo po celé tři týdny, noc co noc. „Já už jsem s nervama hotová, odstěhujeme se!" rozhodla nakonec máma. Vždyť my s bratrem se báli jít i na záchod. Tetě vysvětlila, že nám dům nevyhovuje, že je pro nás zkrátka malý. Odstěhovali jsme se až na konec vesnice do překrásné vilky, kde už byla doopravdy pohoda.

Po nás se do toho „domu hrůzy" nastěhovali mladí manželé. Protože jsme tetu Martu často navštěvovali, všimli jsme si, že barák do základů zbourali a postavili si nový. Ačkoli nikdy neprozradili důvod a při každé zmínce o starém domě zarytě mlčeli, myslím, že zažili to samé, co my - strašidelný hluk bez příčiny, děsivý šepot.

RADĚJI SMRT

Pochopila jsem, že majitelka se nemohla rozloučit s tím, že by musela navždy opustit domek s téměř veškerým majetkem a vším, co tam prožila. Proto se s mladší dcerkou raději oběsila. Až po letech jsme se dozvěděli, že byly pohřbené jen kousek od toho baráku, v lese. Snad díky tomu, že si ti lidé, co se tam nastěhovali po nás, postavili nový domek, našly obě konečně klid. Jejich duše už se totiž neměly kam vracet.

Podle Olgy H. z Děčína napsala J. Buršíková, Chvilka pro tebe 12/2008