Bylo teplé říjnové odpoledne, doma jsem v postýlce nechala spícího 14 měsíčního synka, domluvena se starou sousedkou, že syna do našeho příjezdu ohlídá. Sedli jsme s prvním mužem na motorku a odjeli paběrkovat brambory na pole. V rádiu hráli „Týden končí", tehdy moderní, a já s písničkou na rtech usedla na tandem motorky. Helmu jsem si nevzala, taky na co, pole bylo sotva půl kilometru za vsí. Dlouhé vlasy mi vlály a já při vzpomínce na pečenou domácí kachnu, knedlo-zelo, co jsem ve spěchu odložila na potom, už v duchu probírala, že brambory na večer uvařím králíkům...

To se mi honilo hlavou jen do první zatáčky za vsí, prakticky u cíle cesty. Manžel přidal plyn a řízl zatáčku. Vteřina. Zlomek vteřiny. Čert ví, ale totéž udělal protijedoucí motocykl — přidal, řízl zatáčku. Stalo se, co muselo. Řídítka obou motocyklů se zachytila, řidiči udělali salta do polí a my obě tandemistky skončily na asfaltu. Protijedoucí děvče s otřesem mozku (měla helmu) a zlomeninami žeber a ruky.

Já (bez helmy) s nadvakrát zlomenou levou nohou — kost trčela z bérce ven. Odvezli nás do Frýdlantu v Čechách do nemocnice rovnou na operační sál a já se probudila po narkóze se závěsem a závažím. Sádru mi na otevřenou zlomeninu dát nemohli, tak lékaři vyjednali ortopedickou kliniku v Praze. V té době se tam začaly experimentálně provádět operace zlomenin pomocí šroubů novou metodou, což mi navrhli, a já pochopitelně s tím souhlasila. Tak jsem při prvé operaci na jednu kost dostala novou dlahu a za čas mě čekalo sešroubování holenní kosti. Nastal čas operace. Vše proběhlo, jak se patří, dali mě na operační stůl a já si odpočítala svou dávku narkózy... 

A pak to začalo. Cítila jsem neskutečné turbulence, provázené rychlými zvuky bang-bang-bang... Pamatuji si najednou prudké světlo a já se viděla jakoby shůry ležet na operačním stole. Viděla jsem svou zeleně zarouškovanou siluetu těla, slyšela cinkání nástrojů, viděla spěch operujících, jak se mnou „něco dělají". No, se mnou, jak se to vezme - s mým tělem dole. Ani si nepamatuji, jak jsem se dostala zpět do těla, protože jsem se probudila až na JIPu napojena na kyslíkovou bombu, zmučená bolestí nohy.

Později, už na „normálním pokoji", jsem se dozvěděla, že tuková částice, která unikla při vrtání kosti pro šroub, mi způsobila embolii, kvůli níž došlo ke krátkodobé zástavě životních funkcí. Dlouho, až moc dlouho, jsem o svém „předsmrtném zážitku" ze strachu, aby si nemysleli, že mi přeskočilo, nemluvila. Až jednou se mi dostala do ruky knížka, popisující zážitky lidí, kterým se stalo totéž, či podobné co mně, a protože jsem zvědavá, řekla jsem si, že tomuto jevu musím přijít na kloub, což nastartovalo nejen okruh mých zájmů, ale i profesní kariéru, kdy jsem se sama, už jako diplomovaná zdravotní sestra, začala zajímat o zážitky a příběhy lidí podobného osudu. Nasbírala jsem v průběhu let nejen zkušenosti a vědomosti z knih, ale především z vyprávění pacientů v mé péči.

Z dopisu čtenářky M. A., Děčínsko