Helena, maminka mého kamaráda Mirka, byla už od kolébky miláčkem rodiny. Jenže z malého děvčátka vyrostla mladá žena, která si jednoho dne domů přivedla muže svých snů.

Helenini rodiče nedokázali pochopit, jak se jejich dceruška mohla zamilovat. Nelibě nesli, že se chce vdát a být šťastná také s někým jiným, už bez nich. Helenku to moc mrzelo, ale láska byla silnější. Přes nevraživost rodičů a bez jejich požehnání se za svého Toníčka provdala. Ti nakonec ani nešli na svatbu a přestali s dcerou mluvit.

Mladí manželé spolu byli velice šťastní a narodilo se jim pět dětí. Až při čtvrtém vnoučeti rodiče svojí „nevděčné" dceři odpustili a pozvali ji s celou rodinou na nedělní oběd. Nedělní obědy se pak staly pravidelností.

„Konečně mám zase úplnou rodinu!" radovala se Helena. Její štěstí ale netrvalo příliš dlouho. Milovaný manžel náhle zemřel. Lékař konstatoval zástavu srdce. Nikdo nemohl jeho smrti uvěřit. Vždyť Toník nikdy nejevil známky nemoci. Byl mladý a v plné síle!

Největší péči o smutnou vdovu projevovali její rodiče. Byli vlídnost sama a pomáhali, jak jen mohli. Když za pár let zemřel Helenin otec, matka jí nabídla, aby se k ní s dětmi přestěhovala.

Byl večer, všichni byli doma. Vtom se zvenčí ozvala strašná rána. Jako by něco dopadlo na střechu. A vzápětí zase, asi třikrát. Babička šla na obhlídku. Po chvíli se vrátila zpět, v obličeji bílá jako smrt, ale nikdo z ni nedostal ani slovo.

Pak to šlo se zdravím Heleniny matky velice rychle dolů. Když jí bylo nejhůř, v tu dobu už jen polehávala, zavolala dceru a svěřila se jí s hroznou pravdou. „To já ti zabila Toníka," zasípala. „Nemohla jsem přenést přes srdce, že už nebudeš patřit jenom mně a otci. Každou neděli, kterou jste u nás pobývali na obědě, jsem tvému muži přidávala do polévky výtažek z jedovaté byliny. Já ho otrávila!"

Poté Heleně prozradila, že ten večer, kdy se ozvaly ony podivné rány, vešla do předsíně, když se náhle rozlétly dveře. V nich stál jakoby v mlze Toník a výhružně na ni ukazoval. „Odpusť mi, dcero," vydechla naposledy a odebrala se na věčnost.

Helena vše vyprávěla svým dětem. Po čase matce přece jen odpustila, vnoučata své babičce nikoli. Vždyť jak se smířit s vědomím, že jim vzala báječného otce a mamince manžela, který je Všechny tolik miloval?

• Podle dopisu O. Humlíčkové i Děčína napsala J. Buršíková. Chvilka pro tebe č. 7/2007