"Stále přemýšlím o svých ,snech' a mám obavy, aby se ze mě nestal paranoik. Nedokážu rozpoznat, co z těchto ,snů' je opravdu sen a co realita. Asi se z toho zblázním."

Těmito slovy začal své vyprávění 19 letý student, když jsme se poprvé setkali v lednu 1999. Petr pochází z Rumburku a v Praze studuje vysokou školu.

Trpí opakujícími se nočními můrami, které ho mučí, a mívá v noci až "šílený strach, který se nedá vůbec popsat." Byl poměrně ve špatném psychickém stavu; a když se z něj začaly sypat sužující zážitky, byla na něm poznat obrovská úleva, jako by z něho spadlo obrovské břemeno.

"Již od útlého dětství mě pravidelně provázejí podivné sny. Vídával jsem v nich postavy stojící za oknem do ložnice. Bylo to buď těsně před usnutím, nebo krátce po usnutí. Nejvíce mě upoutávaly oči těch siluet. Zdálo se, že z té tmy záři a hypnotizují mě. Ty oči byly bílé, mandlové a vyzařovala z nich omamná síla. Provokovaly mě k ,odpočinku'. Obličej jsem neviděl, Když jsem ale někdy jejich tváře přeci jen zahlédl, připomínaly mně stěží definovatelné ,hmyzí patvary`.

Zvláštní ale bylo, že jsem nedokázal přesně určit, kde postavy stály. Nějak podivně mně deformovaly prostor v pokoji. Vídával jsem je před postelí za oknem. Jenže ve skutečnosti je okno za mojí hlavou, a nikoliv v nohách. Nikdy jsem si s tímto paradoxem nevěděl rady a silně mě to mátlo a dezorientovalo.

Ten sen o návštěvnících v ložnici se opakoval téměř každou noc, s různými přestávkami. Děsil mě a deprimoval, protože jsem si to nedokázal vysvětlit. Scéna byla stále stejná, bytosti se na mě pouze

dívaly. Mám pocit, že se mnou nějak komunikovaly, ale nevzpomínám si na obsah žádného rozhovoru.

Když jsem se probudil, často jsem měl po těle studený pot. Připadá mi to, jako by mně paralyzovaly mysl. Prostě jsem myslel jako někdo jiný - těžko se to vysvětluje.

Velmi často jsem se ve snech vznášel, někdy i s postelí. Mám od malička v sobě pocit lehkosti. Často si říkám, že se stačí jen odrazit, a můžu letět. Jednou jsem se, bylo to opět ve ,snu', naprosto jednoduše vznesl. Bylo to ve škole. A já se pohyboval nad úrovní podlahy, asi 10 cm od země. Vzpomínám se na snadnost, s jakou jsem se vznesl. Z těchto stavů levitace, které jsem ve ,snech' kromě jiného zažíval, mě často v bdělém stavu přepadává nevysvětlitelný pocit. Např. jsem si říkal, k čemu jsou schody, vždyť se přeci stačí vznést.

Když se mi zdávaly ,sny' o postavách, býval jsem ve svém pokoji sám, ale někdy i se sestrou, s níž jsem ho sdílel, Sestře jsem však nikdy nic neřekl. Ani ona se mi nikdy nesvěřila, jestli se jí něco v noci zdá, nebo ne.

Pamatuji si na jeden hrozný sen, když jsem se s rodiči přestěhoval do Ústí nad Labem. Byl to živý sen, na přesný obsah si ale již nevzpomínám. Křičel jsem ze sna celý zpocený a byl jsem vyděšený. Otec mě uklidňoval, že je to noční můra a že vše bude zase v pořádku. Jenže já měl stále pocit, že je někdo v pokoji a že mě sleduje, čeká, až otec zase odejde. Ten sen se mi také několikrát opakoval, ale již s menší emocionální odezvou. Děsím se tmy a padá na mě vždy stísněnost. Pokaždé cítím čísi přítomnost.

Jednou jsem se probudil, vlastně bez příčiny, a asi dvě hodiny jsem se zoufalou hrůzou sledoval ve tmě prostor před sebou - otevřené dveře do kuchyně - odkud jsem čekal útok někoho neznámého.

Řeknu vám ,sen`, který ve mně zanechal hluboké trauma. Viděl jsem ve ,snu', jak stíhačka pronásleduje UFO. Byl to průhledný trojúhelníkovitý objekt, který červeně zářil. Na koncích byl jeho tvar výraznější. Nejprve letěly oba stroje stejnou rychlostí. Objekt byl jakoby v oparu. Pak se začalo dít něco divného. Objekt začal zpomalovat pohyb letounu, který se k němu blížil, a ten se vzdaloval. Nějak objekt stíhačce zpomaloval čas. Zajímavé bylo, že jsem celou scénu ve ,snu' sledoval z okna kuchyně, a domnívám se, že u toho byl i otec. Skrýval jsem se za ledničkou, a vůbec nevím, čeho jsem se bál. Pak ». jsem se znovu zahleděl na stíhačku a uviděl jsem, že se ve vzduchu vlivem působení toho objektu úplně zastavila. To jsem ještě v životě neviděl. UFO se však pohybovalo dál. Jako by se kolem stíhačky bortil prostor, nebo se vytvářel nový, jiný. Náhle mě do obličeje udeřila oslnivá záře a něco jako blesk mě na chvíli ,zbavilo smyslů`. Cítil jsem brnění těla, neviditelnou zraňující energii. Pak jsem se probudil."

Petr uvádí, že má již od sedmi let silné pocity déjá vu a soudí, že má do jisté míry schopnost předvídat. Často zažívá situace, které již někde prožil.

"Vzpomínám si, že v mnoha snech z dětství jsem se ocitl před nějakou stěnou, ze které mně byly představovány obrazy zkázy světa. Také se mi tam zjevilo, jak jsem jako malý kluk u babičky na návsi a sleduji s nějakými lidmi na obloze světla, která se zjasňovala a provokovala nás ke vzájemné komunikaci, avšak náhle jsem zjistil, že ti lidé, o kterých jsem se domníval, že jsou z vesnice, nebyli z tohoto světa. Nevím, jak jsem to poznal, náhle jsem to prostě věděl.

Z těch světel, která se zjasňovala, jsem měl strach. Pak nastal ohromný výbuch. Přehnaly se plameny a já viděl, že se na celou toto zkázu dívám odjinud. Nikoliv z této reality. Jako bych stál před velkým filmovým plátnem. Lidi z té vesnice jsem najednou viděl jako ,duchy`. Bylo to ve tmě. Následně jsem se probudil. Zůstaly mi deprese. Strach ze života, strach z konce světa, strach z toho, kdo jsou vlastně ,oni`. Deprese ze snových zážitků se prohlubovaly, až jsem v zimě roku 1998 začal uvažovat následkem bezvýchodné a zoufalé situace o sebevraždě. Kamarád z koleje mě přivedl k psychologovi.

V deseti letech jsem prodělal běžnou operaci slepého střeva. Měl jsem však zauzlovaná střeva, a tak operace trvala o něco déle. Proč to říkám, měl jsem totiž potíže s probouzením z narkózy. Neobvykle dlouho jsem se nemohl probrat, a i pak na posteli bylo těžké mě udržet ve stavu bdělosti. Lékaři mně to nijak uspokojivě nevysvětlili. Domnívám se, že mé tělo doprovázel nějaký vzdor, který souvisel s mými předchozími sny. Od té doby nenávidím operace. Vyvolávají ve mně hrůzu ze smrti, ale ještě z něčeho většího, co nedokážu popsat."

Koncem roku 1999 prodělal Petr zatím poslední silný a velmi dramatický zážitek, který není naprosto schopen zhodnotit.

"Bylo to v Praze na koleji. Zdál se mi ,sen` jako obvykle, jenže v tomto ,snu` jsem bydlel ještě u rodičů v Ústí nad Labem. Měl jsem tam pokoj s výhledem na centrum sídliště. Náhle jsem z okna spatřil kosmickou loď. Byla veliká a já z ní viděl jen její předek. Druhý konec lodi se ztrácel v dáli. Měla azurovou barvu a kolem ní byl nějaký opar, který vyzařoval do prostoru. Opar byl jemný, modrobílý. Všiml jsem si, že vepředu byla velká okna. Vím, že jsem se do nich díval, zdali někoho neuvidím. Nemůžu říct, jestli tam někdo byl. Loď se vznášela nad základní školou, do které jsem chodil, ve výši asi okolo pátého patra, za ní bylo sídliště s činžovními domy. Věděl jsem, že přiletěla kvůli mně. Zároveň ve mně vyvolala velký strach a paniku, protože jsem nevěděl, o co jde. Pak nastalo něco, co neumím vůbec vysvětlit. Někdo mně začal ovládat myšlení a vkládat mi do mysli nějaké obrazy nebo výjevy. Nebylo to vůbec produktem mé fantazie. Cítil jsem, že za mě myslí v tu chvíli někdo jiný, že mě ovládá. Věděl jsem, že zdroj těchto vizí pochází z té lodi. Obrazy vypovídaly o ekologické katastrofě na Zemi, o lidských životech. Nutilo mě to do myšlení, které jsem neznal, které nebylo moje. Násilím mně to představovalo tyto hrůzné vize o úplné destrukci a vyhlazení naší planety. Vůbec nechápu; jak se tento proces ,cizího` myšlení a to zobrazování apokalyptických představ, v mé hlavě mohlo odehrát. Vím, že to mělo charakter varování, upozornění. Něco jako obraz toho, co se stane, když my, lidstvo, budeme pokračovat v necitlivém zacházení s naší planetou a budeme ignorovat přírodní zákony.

Pak se ,sen` náhle změnil. Ocitl jsem se v jiném paneláku, než jsem bydlel, ale na stejném sídlišti. Z tohoto domu bylo vidět na město. Ten věžák znám, ale nikdy jsem tam nebyl. Nevím, jak jsem se tam ocitl. Bylo to v noci. Přišlo mi, že sám sebe přemlouvám, abych sledoval obzor nad městem, kde se mělo něco odehrát. Začalo se tam skutečně dít něco zvláštního. Vím, že jsem si to tenkrát pamatoval. Nyní z toho zbyly jen útržky. Vzpomínám na velké jasno, ze kterého šel strach. Bál jsem se toho, co se tam děje a jaký to může mít na mě dopad. Možná že tam něco vybuchlo. Vypadalo to, že se tam něco odehrává na velkém prostoru na obzoru. Připomínalo mi to, jako bych se díval na nadměrně osvětlený fotbalový stadion. Zůstala ve mně rozporuplná vzpomínka. Na jedné straně jako bych to věděl, a na druhé straně jako bych to nevěděl. Tato nejistota mě velmi trápí. Vím, že jsem v tom ,snu` byl fyzicky přítomen.

Pak jsem si začal připadat jako schizofrenní a dokonce mě to přimělo přečíst si několik knih o této chorobě v obavách, že ji snad musím mít."

Petrovi zůstal strach ze tmy, protože nevidí, kdo přichází. Má strach z oken, která jsou nezakrytá a ze kterých je moc vidět. Chápe je jako vstup do pokoje. Vypěstoval si zvláštní rituál, když se v noci probudí. Nevstává hned. Musí se nejprve soustředit na všechny detaily v místnosti. Když získá dojem, že všechno souhlasí, pak teprve vstane. Podvědomě se ubezpečuje, že je vše v pořádku. Také se jedno období často budil bez příčiny ve dvě hodiny ráno.

Petr se jeví jako vážný, introvertní typ. Je houževnatý, pilný a trpí výrazným citem pro spravedlnost. V současné době jej zaplavují vlny velkého soucitu s oběťmi různých katastrof. To má výraznou vazbu na minulé životy. Několik takových byl schopen popsat. Nejvíce na něj zapůsobil zážitek, kdy se viděl na bitevním poli. Byl vojákem a všude kolem bylo spousty mrtvých. Viděl, že stojí s nějakou dívkou, bylo mu asi 35 let, měl zbraň a dlouhý zelený kabát.

Také se viděl při hromadné katastrofě jedné lodi. Při jednom z dalších zážitků byl zase zasažen bleskem.

Vlivem těžkých depresí a traumat z nočních děsů je jeho chování poznamenáno strojeností a škrobeným vystupováním. Inteligence se jeví jako mírně nadprůměrná, vyjadřovací schopnosti jsou na dobré úrovni. S drogami nemá zkušenosti, pije příležitostně, nechodí do společnosti. Zážitky ze ,snů` se jednou snažil vyprávět své dobré kamarádce, ovšem s negativním výsledkem. Nejen Že nepřipustila možnost takových snů, ale snažila se je racionálně vysvětlit a Petr vzápětí pochopil, že je zcela mimo obraz. S nikým jiným o svých nočních můrách nehovořil.

Pozoruhodný momentem je osoba Petrova otce. Petr jen s obtížemi překonal zábrany a vypovídal o fyzickém násilí, které od něho zakoušel. Domnívá se, že byl obětí týrání. Jednou se mu snažil svěřit se svými ,sny`, protože v nich otec občas vystupoval. On však ,sny` považoval za blud a nesmysl a zbil ho gumovou hadicí, aby mu takové fantazie údajně vyhnal z hlavy. Chování otce však může mít stejnou příčinu jako u Petra. Pokud získal stejné zkušenosti, což je poměrně pravděpodobné, mohly zatížit jeho myšlení velkým zmatkem a nejistotou, následně ovlivnit i jeho chování vůči synovi a vyprovokovat agresivní reakce.

Petr také vysvětlil, že násilí byli často přítomni i ostatní členové rodiny, kteří jen pasivně přihlíželi. Uvádí, že se to později zvrhlo tak, že násilí panovalo mezi všemi členy rodiny navzájem.

Vrátím se na chvíli k Petrovu zážitku se stíhačkou, která pronásledovala UFO. Petr vypráví, jak záhadný objekt zpomaloval stíhačku, až ji ve vzduchu zcela zastavil. Zdálo se mu, že UFO vytváří kolem stíhačky nějaký jiný prostor, ten známý se nějak měnil, bortil se. Chápu, že toto sdělení patrně fyziky rozesměje, ale koncem roku 1998 se stal v Americe v Cascade Mountains podivný případ, který by mohl mít jistou paralelu s Petrovým příběhem.

Dr. Jonathan Reed si vyšel do lesů se svým psem, zlatým retrívrem. Ten začal po nějaké době z ničeho nic štěkat, ale tak, že jeho štěkot ztratil svůj přirozený tón. Změnilo se i jeho chování, rychle a zmateně začal pobíhat po okolí, až Reedovi zmizel z dohledu. Pes se totiž setkal s podivnou bytostí. Když dr. Reed dorazil na místo střetu, popisuje scénu slovy: "Vzduch kolem té věci, na kterou jsem se díval, jaksi vibroval, velmi rychle kmital. Prostor kolem se hroutil. Psovy instinkty, rychlost a obratnost se začaly jakoby zpomalovat a já cítil, že nastává boj o život. Vypadalo to, že si ta bytost vytváří před sebou jakýsi hyperprostor. Zpomalila čas kolem sebe až k okamžiku, kdy pro psa bylo prakticky již nemožné tu věc napadnout. Instinktivní reakce a pohyby psa se dostaly až k bodu mrazu a na chvíli úplně znehybněl." Dr. Reed později uvedl, že pes "zkoprněl". Snad byl uveden do jiné časové dimenze, protože do zhruba 20 vteřin skonal.

Student Petr mi sdělil, že jednou v koupelně, když se podíval do zrcadla, Zažil podivný pocit, že je ovládán. Zadíval se do svých očí, které se začaly zvětšovat, až nabyly tvaru, který vídával ve svých snech. Velké mandlové a temné oči. Pak ztratil vědomí a zažil ve svém mozku "něčí myšlenky". Také říkal, že viděl své myšlenky".

 Když se probudil, seděl na podlaze v koupelně. Zrcadlo je motivem, které se ve výpovědích unesených často objevuje ve spojitosti s prohlížením "svých" myšlenek. Má však podobu, kterou unesení nejsou schopni přesně popsat, pouze to přirovnávají k zrcadlu. Někdy říkají, že zrcadlo se jakoby vlnilo, nebo bylo "průhledné".

Z knihy : Rašín, K.: Setkání čtvrtého druhu. Votobia, Praha 2002