Záhadné jevy ha hradě Lemberk

Ivan Mackerle s pomocí měřících přístrojů chtěl už v roce 1977 také na hradě Lemberk odhalit podstatu paranormálních úkazů a zjistit, jaké energie tyto jevy způsobují. Experimentoval s přesným měřením teplot v jednotlivých pásmech místnosti, neboť je známé, že při setkání s paranormálními jevy je obvykle doprovázeno závany chladu a poklesem teploty, jako by docházelo k přeměňování tepelné energie na mechanickou, aby pak mohlo docházet k otevírání dveří, pohybům různých předmětů, apod. V lemberské kapli se dlouho nic nedělo, až po půlnoci plamen svíčky, která hořela vedle měřicích přístrojů, začal poskakovat a kmitat jako v silném větru. Žádný závan vzduchu přitom nikdo nepociťoval. Současně se přímo nad hlavami výzkumníků ozvalo trojí hlasité a zřetelné klepnutí. Chvíli bylo ticho, a pak se v podkroví nad badateli ozvaly těžké kroky, které pomalu kráčely nad celou kaplí od jednoho kraje ke druhému. Průzkum podkrovní místnosti ukázal, že pořádná chůze byla technicky neproveditelná, navíc prach a staré pavučiny zde nebyly vůbec porušeny.

Podivný příběh se stal v 70. letech tehdejší kastelánce Janě Talafantové, která se po odchodu ze zámku stala řádovou sestrou a dnes působí v dominikánském klášteře v Brně. Když tehdy přebírala funkci po odcházejícím kastelánovi, všimla si v jednom z pokojů staré vyřezávané hůlky, která nebyla součástí inventáře. Upozornila svého předchůdce, aby si ji vzal. Jen mávl rukou a odpověděl jí, že tu hůlku si domů rozhodně nevezme. Záhy měla zjistit proč. V noci si hůl prohlížela, a než usnula, položila si ji vedle postele. Probudil ji nepříjemný pocit. Otevřela oči a spatřila, že hůlku drží dvě ruce tvořené zeleným světlem. Rozsvítila a zelené světlo zmizelo. Myslela si, že se jí něco zdálo. Nechala hůlku opřenou o postel, a když se za chvíli znovu probudila, měla ji na posteli. Na jejím konci byl vysunutý nůž, který jí ležel na krku. Vycházkovou hůl zanesla do nejbližšího kláštera a nechala ji vykropit svěcenou vodou. Dnes ji má místní kněz pověšenou jako dekoraci ve svém bytě. Už s ní žádné problémy nejsou.

V kapli kastelánka v noci občas slýchávala podivné zvuky. Z chodby, vedoucí ke kapli slyšela těžké dunivé kroky. Na strašidla nevěřila, a tak byla přesvědčena, že se ji snaží někdo z jejích přátel postrašit. Rozhodla se, že si na neznámého počíhá. Po několik nocí hlídala v kapli s baterkou v ruce hned za dveřmi vedoucími do chodby, až se konečně dočkala. Těžké kroky okovaných bot na kamenné dlažbě chodby se opět blížily, u dveří do kaple se zastavily a potom se pomalu zmáčkla klika. Kastelánka rozsvítila baterku a prudce otevřela dveře. K její hrůze však byla chodba úplně prázdná.

Na hradě také jednou přespávala průvodkyně, mladá studentka, a v noci jí probudilo, jak z ní někdo stahuje přikrývku. Myslela, že si kamarádi dělají legraci, ale když otevřela oči, spatřila bledé postavy ve staromódním oblečení, které se nad ní skláněly a zblízka si ji udiveně prohlížely. Strachem vykřikla a tu se postavy rozplynuly jako mlha. Příští noc přespal v pokoji její bratr, ale o toho strašidla neprojevila vůbec žádný zájem.

Jiná bývalá průvodkyně vyprávěla, že se svou bývalou kolegyní trávily volný čas v zámeckých pokojích. Jejich nerozlučným společníkem byl kocour. A tento kocour si s velkou oblibou lehal do jednoho křesla. Jednou však si do křesla chtěla sednout paní průvodkyně. A tu se stalo něco zvláštního a nepochopitelného. Paní průvodkyně ne a ne do křesla usednout. Zvláštní tajemná sílají v tom vždy zabránila. Zavolala svoji kolegyni a situace se opakovala. Přesto, že jim to bylo divné, žádné obavy nepociťovaly a časem si na tento jev zcela zvykly. Paní průvodkyně několikrát zdůraznila, že ani ona, ani její kolegyně nepociťovaly žádný strach.

Dalším zajímavým úkazem, se kterým se setkala, byl jednoho dne naříkavý dětský pláč v "bajkovně" (jedná se o místnost vyzdobenou malbami na motivy Ezopových bajek). Bajkovnu několikrát prošla, nic neviděla a po chvíli pláč ustal.

Další průvodkyně Renata sdělila, že jednou v létě roku 1992, když prováděla skupinu turistů, slyšela ona a část turistů zcela zřetelně těžké kroky v místnosti, kterou předtím po ukončení prohlídky uzamkla. To je totiž předpis. Zcela oprávněně se domnívala, že v místnosti se někdo z turistů ukryl s jistě nekalým úmyslem. Reagovala bleskurychle a šla zavolat policii. Policie se během dvaceti minut dostavila i se služebním psem. Policisté prošli veškeré zámecké komnaty a výsledek jejich šetření byl negativní. Co to jenom mohlo být? Vrzání stěn nebo podlahy nepřicházelo v úvahu. Tím méně halucinace.

Jiná průvodkyně vyprávěla, že bylo pravidlem, že každé ráno, když přišla do práce, nábytek byl posunutý, květináče a vázy poshazované na zemi a obrazy visely nakřivo. Přitom byla zavřená okna, zámek zamčený a celá budova je elektronicky chráněna, tak aby se poplašné zařízení spustilo, jakmile někdo vnikne dovnitř.

Trpělivost místním zaměstnancům došla po příhodě údržbáře Jana Hájka. Ve vedlejší místnosti kanceláře je malý služební byt, kde přespával se svou přítelkyní. Uprostřed noci se vzbudil a spatřil, jak se zpod dveří kanceláře line fialové světlo. Myslel si, že šéfka zapomněla zhasnout. Vypnul poplašné zařízení, ale než stačil vejít dovnitř, zaslechl velkou ránu. Otevřel dveře, v kanceláři zhasnuto a nikdo vevnitř. Až ráno s kastelánkou zjistili, je nejen posunutý nábytek, ale papírové krabice s pohlednicemi a knížkami jsou roztrhané na malé kousky a jejich obsah rozházený po celém skladu. Kastelánka se naštvala a celou kancelář vykropila svěcenou vodou. Od té doby měla pokoj.

Dva restaurátoři kdysi ve 2 hodiny v noci běželi ke kastelánovi, a vynadali mu, že nemůžou spát, protože ve svém pokoji dělá hrozný rámus. Ten však celou dobu spal a o ničem nevěděl.

Před více jak 25 lety tu kdosi zachránil život páteru Jindřichovi a tehdejší kastelánce, když se šli podívat do Zdislaviny komůrky. Šli přes nádvoří, když pátera něco napadlo a v zamyšlení byl nucen se zastavit. V tom okamžiku spadla obrovská střešní římsa. Páter byl přesvědčen, že mu život zachránila svatá Zdislava.

(1) Loutchan, L.: Záhada zámku Lemberk. Turnovský kapesní kalendář. 10/2000

(2) Mackerle, I.: Jsou na hradě Lemberk duchové ? Čtení, 1/1997