Je tomu již asi 25 let, kdy se udala následující prapodivná záležitost: Tenkrát mi bylo asi 18 let a měla jsem známost s chlapcem z našeho městečka. Byl velice slušný a příjemný a moji rodiče neměli nic proti tomu, abychom se navštěvovali a scházeli i v našem domku se zahradou, ve kterém jsem s rodiči a mojí o něco starší sestrou bydlela.

Jednou, za krásného slunného letního dne, jsem se svým Pepčou seděla v obývacím pokoji. Okno do zahrady bylo otevřené dokořán a rodiče se pohybovali na zahradě pár metrů od otevřeného okna. Bylo všude ticho, klid a vládla uvnitř domu i venku úplná pohoda. A náhle to přišlo jako blesk z čistého nebe. V bezprostřední blízkosti mé a mého přítele se ozval strašlivý výkřik hrůzy — nejspíš ženský hlas. Výkřik se ozval asi metr od gauče, na kterém jsme seděli, a šel směrem od místa, kudy procházel komín. Jednalo se o výkřik tak hlasitý a bezprostřední, že jsme s mým chlapcem leknutím odskočili ode zdi, ze které vyšel. Takový výkřik může člověk vydat jen v ohrožení života. Vyběhli jsme okamžitě na zahradu a vyděšeně se ptali rodičů, zda „to" také slyšeli, ale oni nevěděli, o čem mluvíme, i když v okamžiku zoufalého výkřiku se nacházeli kousek od otevřeného okna.

Dodnes si nedovedu vysvětlit, co se tenkrát udalo, čí zoufalé volání jsme zaslechli. Možná to byl výkřik z jiné dimenze, možná v té chvíli někdo umíral stovky kilometrů od nás a nějakým způsobem jsme se stali v ten okamžik přijímačem. Jedno zůstává ale jisté: Kromě nás dvou ten výkřik strašlivé intenzity nikdo v okolí neslyšel, což považujeme v okruhu do 50 metrů za nemožné. 

Čtenářka z jižních Čech

Z časopisu Spirit, č. 26, roč. 2004