Nějaký čas jsem žila s přítelem na. statku u Českého Krumlova. Zdědil ho po svém otci, který zemřel v roce 2000, a já jsem ho znala už jen z fotografie. S přítelem jsem žila asi tak půl roku, když mě jednou provázel po stavení a ukazoval, co všechno chce přestavět a jak by si to představoval. Jeho návrhy a nápady byly dost nepraktické a cokoliv mi vysvětloval, vždy jsem měla jiný názor než on. Mrzutě mne odbýval s poznámkou, že jsem celý jeho táta. I ten ho prý brzdil v plánech a teď jsem to zase já. Dokonce mne podezíral, že jsme se na něho domluvili a byl dosti uražený, že mu jeho skvělé nápady nemíním chválit. Jednou se rozhodl, že konečně po třech letech udělá pořádek ve svém sadu a ukázal mi, které ovocné stromy porazí, protože prý mají hodně planých jablek. Když pak popadají na zem, nadělají mu paseku v sekačce při kosení trávy. Opět jsem se neudržela a poznamenala jsem něco v tom smyslu, že je ale škoda ničit celý strom. Mrzutě mě okřikl, že stejně jako já by postupoval i táta, který s kácením stromů také nikdy nesouhlasil, ale on si teď udělá po svém. 

Nakonec se pustil do ořezávání prvního stromu, až z něho zůstal jen dvoumetrový pahýl. Když šel ke druhé jabloni, nevím odkud, ale uslyšela jsem naléhavý křik, naříkání i nadávky, vše v jednom kuse, ovšem slova jsem nerozeznávala. Všude kolem sadu byla jen pole, louky, a tak jsem nevěděla, kam se obrátit, abych slyšela srozumitelněji. Přestože jsem nezachytila slova, vím, že v tom hluku byla zoufalá nespokojenost. Stála jsem poměrně blízko ořezaného pahýlu a tak jsem volala na přítele, aby šel ke mně blíž, aby si to také poslechl. Odpověděl mi, že moc dobře ví, kdo to je a co říká a že už ho to štve. Zapálil si cigaretu a odešel na kafe. Ostatní jabloně už dále neořezal ani neporazil, přestože k události došlo před šesti léty.

Čtenářka E. F.

Z časopisu Medium 9/2006