O světýlkách lid velmi rád i často vypravuje. Kdo jsou světýlka, výstražným hlasem poví ti lid. Jsou to ti, kteří za živa sády čili mezníky přesazovali a po smrti za trest proměněni jsou ve světýlka, jež právě tam se ukazují, kde souseda o kus půdy, louky nebo pole, nebo lesa, zkrátka o kus půdy nesvědomitě přesazením sády připraviti chtěl. Právě na tom místě mají svůj očistec. Světýlka prý volají: »Kam ho dám? Kam ho dám?« Neodpoví-li někdo světýlku: »Dej ho, kde si ho vzal«, trvá světýlku trest dále denně, jež do únavy sád kolem onoho zcizeného místa stále nosí. 

Světýlka nazývají se též »mezníci«, protože nepravým sádem novou mez učinili, po níž jest jim za trest běhati a sád nositi. 

Jiní praví, že světýlka jsou samovrazi, kteří nebývali v posvěcené půdě, na hřbitovech pochováni, ale v mokřadách, lesích a podobně, tak že po smrti neměli pokoje. Co jsou samovrazi na hřbitovech pochováváni, není prý světýlek. (Výheň u Velešína.) 

Jak světýlka se tlačí na člověka, vypravuje ze své zkušenosti Kašpar Harazím: »Dyž som šel jednou do Černice a přišel za Mojnej (Mojné) ke kaplizce, přišlo ke mně tolik světýlek, že som nemoch ani na právo ani na levo. Tak som šel ku předu a světýlka stále za mnou, až mě zavedly do bahna, odkud som se nemoch dostat. Světýlek bylo okolo mě čím dál tím víc, až všecky najednou zmizely.« (Velešín) 

Světýlka mají radost, uškodí-li někomu. Dosáhnou-li toho, rázem mizí. Můj otec, Vít Kadlec, šel jednou z Mojného na rorát do Černice. "Dyž som přišel za Mojnej, přišly ke mně světýlka; šly okolo mě a přede mnou, až mě zavedly do hluboký cesty, která byla zafoukaná, protože bylo moc sněhu a do kerý já spadnou.« Tu se světýlka najednou ztratily. (Mojné u Černice.) 

Hůře však to dopadlo s jedním opilcem, jehož světýlka jednou zavedla na skálu, ale potom, když pili nenechal, do potoka, kde utonul. Kdo jest obratný, může vysvoboditi člověka od světýlek. Jeden mladík chodil za holkou do Krnína u Kosova. Jednou přej volalo na něj světýlko: »Kam ho dám? Kam ho dám?« »Kde si ho vzal, tam ho dej !« odpověděl čeledín. V tom se prý hlas ztratil, ale světýlkem zavedený člověk byl »vyslobozený«, zpamatoval se. (Třebonín u Černie.) 

Sousedka stařena vypravuje, jak jí v noci světýlka pronásledovala, ale jak si od nich modlitbou pomohla : "Dyž mi bjilo asi třináct let, tak som šla z Koruny (Zlaté) do Třebonína; bjilo asi jedenáct hodin v noci. I viděla som světýlko jako hořící svíčku; dál šlo to pořád a dělalo se to pořád věcí. Dyž to šlo aši štvrt hodiny, tak se to udělalo jako půl žencký a zase jako kupko (klubko) a zase jich bylo hromadu. Já som se pořád modlila tak, že mi to žádnou hrůzu nedělalo. Dyž som přišla ke vsi, potkala som muskýho, kerý šel do Černice. Tak se mě světýlka zbavily a šly zase s tím muským. Tomu to dalo takovou hrůzu, že přiběch domů celej ustrašenej.« (Třebonín u Zlaté Koruny.) 

Jeden forman jel v noci od Velešína do Netřebického kopce (před vesnici »Netřebice« u Velešína). Najednou měl na voze tolik bludiček, že nemohl s místa. Aby se jich zbavil, začal se modliti. Ale čím více se modlil, tím více jich na voze bylo. Začal tedy klíti, a — bludičky zmizely. Snadno vyjel po té do kopce. (Netřebice.) 

Jak světýlka pozoroval a o nich přesvědčiti se chtěl, co jsou, vypravuje Jan Veselý z Velešína: Bylo to v měsíci únoru r. 1882 po desáté hodině večer, když jsem šel od »Zátku« (hostinec) domů. Když přijdu do domu, vidím dvéře do dvora otevřené; šel jsem zavřít. Přijdu jen mezi dvéře a vidím přes Koubů sad mihati se dvě nevelká světla. Když jsem tak hodnou chvíli stál a světla pozoroval, najednou se světla ztratila, jako by se byla do země propadla. Myslím si: »Co je to asi za člověka, který tady nejčkon v noci se světlem chodí?« Šel jsem kolníkem ven ke studni se podívat, kam se to podělo; neviděl jsem však nic. Nedalo mi to pokoje; myslím sobě: »Počkáš chvíli, třeba se tu někdo skoval, když tě slyšel po domě jít.« Netrvá to dlouho a přede mnou asi na padesát kroků, to jest na "Vízdalovým kruntě", kde se vzala tu se vzala zas taková dvě světla, jenom s tím rozdílem, že byla mnohem delší prvních a pak neposkakovala s místa na místo, ale pokojně na jednom místě stála. Mohla býti podle mého náhledu — od sebe vzdálena tak patnáct až osmnáct kroků. 

Nebyl jsem sice žádným strašpytlem, ale přece mě to jaksi znepokojovalo. A proč? Protože nebyla žádná velká tma, a já při svém dobrém vědomí, že mám oči dobré a tudíž že mě múj zrak neklame, nemohl jsem se přesvědčiti, drží-li někdo ta světla, poněvadž nepohnutě stála, nebo co je to ?! Slyšel jsem již kdysi, hned jak jsem byl do školy chodil, o světýlkách, ale co a jak by to vlastně mohlo býti, jsem nevěděl. Bylo to po prvé v mém životě, co jsem ten večer spatřil. Co na to tak dobré čtvrt hodiny hledím, zmocní se mě náhle jakási chtivost, abych mohl k těm světlům blíže přijíti a se na vlastní oči přesvědčiti, co to může byli. 

Stoupám tudy pomalu úzkou pěšinkou, která jde »napřed« (z počátku) velmi náhle s kopce do zadní cesty; oči mám pořade jenom v tu stranu obrácené, kde světla stála. Ale nyní, když přijdu k té osudné Vízdalově »příkopě« (*), chvilku se zastavím, nevěda, mám-li se vrátiti anebo nahoru vylézti. Noc byla tichá a měsíček jenom tak někdy docela malinko a to jenom tak zpod mraků prohlédnul. Nebylo tedy možná ani na padesát kroků něco rozeznati. I myslím sobě : Nejsi tak daleko — jest jedno, vrátíš-li se anebo vylezeš nahoru — vylez tedy nahoru a budeš vědít, kdo to je. Lezu pomalu. 

Ale jaké bylo však moje překvapení, když jsem hlavu přes příkopu vyzvedl, a světla — byla ta tam ! Po nich ani stopy! Povídám si: "Co tu bylo ,spekulace', co to asi je a teď nikde nic!« Stojím tak, nevěda ani sám jak dlouho; hledím směrem k »Lazečku.« (**) Najednou vidím, že se blíží zase světlo, ale jenom malinké a to směrem od "Lanbrovýho kruntu" přes všecky krunty po humnech až k »Zikmundovej« stodole, více už jsem neviděl. Šel jsem tedy domů. Když jsem přicházel ke kolníku, troubil ponocný právě dvanáct hodin; tak dlouho jsem tedy venku prodlel, ale žádné možné pravdy se nedopátral! 

Druhý den přijdu ke svému nejlepšímu kamarádovi, Josefu Markovi, a povídám: »Pepíku, takovýho něco 'si zajisté jakživ neviděl, co 'sem viděl včera večer já, když 'sme spolu domů šli.« A vypravuji mu celou tu věc, jak již z předu bylo řečeno. A on mně na to povídá: "Dávej pozor zase večer, až to budeš zase vidět, zavolej mě a pudem potom za tím, až se přesvědčíme, co to je!« 

Nemohl jsem se skoro ani večera dočekat, jak jsem to měl pořade na paměti. Jak se smrklo, vybíhám každou chvíli ven; než žádaná světla se neukázala. Celý rozmrzelý jdu po desáté hodině naposledy ven. A hle ! Světla jsou zde! Zase na tom místě, kde byla včera!

Běžím honem k cestářom a pravím: "Pepíku, pod' honem — už sou tu !" Běžíme kolem »Řemenářů« a pozadu dolů a čím jsme více my více běželi, tím více se nám světla ztrácela, až jsme se octli na »Prokopovy« louce a to na bahně, které bylo otevřené a ne jako ostatní luka, zamrzlé. Světla byla ta tam! — nikde nic! žádné znamení po nich ! — tma veliká a my jsme se brodili v bahně. 

»Kam se jenom ta světla poděla!« ptáme se jeden druhého. "Tady se nám přece ztratila — až sem utíkala — a dál ne!" — — »Jenom až budeme zase na kruntě« — pravím — »tam je zmrzlo — tam chvíli počkáme.« 

Stojíme dobrou hodinu na Vizdalově kruntě nedaleko pazderny, ale marně; světýlek jsme už neviděli. Jdeme zase domů. Když jsme však přišli naproti »Jandovej« stodole, vidíme zase od "Lanbrovýho" pole nahoru a zrovna naproti nám přicházeti dvě světla. Ale v jakém spěchu! Vypadalo to tak, jako když člověk vezme do každé ruky jednu lucernu a běží náramně dlouhým skokem a při každém skoku na levou nohu přikulhává. Stojíme nepohnutě a čekáme, až se k nám přiblíží. Kamarádovi počalo býti při tom jaksi úzko a povídá: »Já už k tomu nepudu. — poď pudem radši pryč!« 

"To neuděláme," (odpovím jemu) »jen se neboj I« — počkáme až to sem přídě — budeme vidět, jak to vypadá. Ale nepřesvědčili jsme se nic. Světla přiběhla asi na osmdesát kroků a pak zmizela; už jsme neviděli nic. 

Druhého dne na to požádaly nás holky z »věže« Anežka a Kateřina, abychom jim pověděli, ukážou-li se ještě jednou, že by je taky rádi viděly. Ještě týž den po desáté hodině večer jsem doma seděl, když matka moje přijde z venku a povídá: »Ty světla sou tu zase.« Jdu hned ven a vidím jich mnohem více poskakovat asi na krok jedno od druhého tak asi v polovici »Vízdalovýho« pole. Nemeškám a zavolám jmenované holky, k nimž se přidala ještě Lukášova Rozára. Přišli jsme k »Vizdalovej« stodole a všichni jsme viděli, jak světýlka vesele poskakovala, až se zase dole na lukách ztratila. Světýlka bylo pak ještě celý únor skoro denně po deváté hodině viděti, tak že to již nic nového nebylo. (Velešín.) 

*) V některých místech jižních Čech říká se přikopá místo příkop.

**) Les, pole, luka u Velešína. 

Podle : Český lid XIV.