Údaje o životě skutečné
Perchty
Nejslavnější bílá paní, která se zjevovala na rožmberských sídlech, je prý
Perchta z Rožmberka. Narodila se asi kolem roku 1429 na krumlovském hradě
Oldřichu II. z Rožmberka a Kateřině z Vartenberka. Ve svých dvaceti letech byla z finančních důvodů provdána za
Jana (Hanuše) z Lichtenštejna a musela odejít z jižních Čech do tehdy německého
Mikulova. Po svatbě nastaly Perchtě z Rožmberka krušné chvíle s lakotným manželem a s tchyní, která ji velmi nenáviděla. Manžel jí týral, odpíral veškeré
hmotné i citové požitky a jen když sám od manželky něco potřeboval,
choval se k ní naoko lépe. Svědčí o tom dopisy, které nalezl v polovině
sedmnáctého století jezuita Bohuslav Balbín v třeboňském archivu, a ve
kterých si Perchta bezvýsledně stěžovala otci na svůj úděl a prosila ho
o pomoc. O její tíživé situaci se dozvídáme z dochovaného velkého množství dopisů, které posílala do svého domova.
Nouze rodiny, do které se provdala, jí nutila, aby se zadlužovala v krčmě i v masných krámech, což pro dceru z nejbohatšího šlechtického rodu v celých Čechách jistě bylo velmi nepříjemné a těžko pochopitelné. Způsob, s jakým v Mikulově s
Perchtou zacházeli, byl dokonce důvodem, že se o věc zajímal samotný český král
Jiří z Poděbrad. Perchta nakonec z Mikulova utekla na rodný Krumlov a následující život, až do její smrti ve Vídni 2. května 1476, ji doprovázely spory o dědictví po zesnulém manželovi.
Podle jedné z pověstí nechala postavit jednu stranu zámku v Jindřichové Hradci, za což vždy na podzim lidu zdarma rozdávala sladkou kaši. Tento zvyk se dlouho udržel a vždy, když byl porušen, zjevil se přízrak
Perchty z Rožmberka. Historická skutečnost je v tomto případě trochu jiná, neboť spisovatel
Bohuslav Balbín sloučil dvě postavy. Podle třeboňského archiváře
Th. Wagnera zavedla rozdávání sladké kaše už Markéta Hradecká z
Maidburka, která zemřela v roce 1369. Nebylo to také z nijaké přehnané
lidumilnosti, ale za to, že poddaní stihli stavební úpravy jindřichohradeckého
hradu do zimy. Tradici v rozdávání kaše zrušil Josef II.
V německých pověstech je Perchta (nebo též
Berchta) nadpřirozená bytost, která během oslav Tří králů chodí po domech a dohlíží, zda je všechno v pořádku. Velmi přísná je prý na pradleny, z nichž ty pilné odměňuje a lenivé zase trestá. Pokud je laskavá, je popisována jako bílá paní, a pokud je
Perchta zlá, pak vypadá jako ošklivá stařena s dlouhým nosem, železnými zuby a rozcuchanými vlasy.
Ottův slovník naučný dodává, že v Čechách se jí říká Perchta, na Moravě
Šperechta, u Slovinců Pertha nebo Vehtra baba.
Bohuslav Balbín byl také autorem myšlenky, která spojila pohnutý
osud Perchty z Rožmberka s legendami o mnohých zjeveních Bílé Paní na různých
sídlech jejího rodu. Na smrtelné posteli prý roku 1473 požádal Jan z
Lichtenštejna Perchtu, aby mu odpustila jeho špatné zacházení, neboť ho tížilo
svědomí. Bylo však pozdě, protože jeho žena ho za zničený život
nesmiřitelně nenáviděla a odpustit mu už nedokázala. Umírající Jan jí
prý z posledních sil za to proklel a slovy "Nechť ani v hrobě nemáš
klidu!" ji odsoudil k její posmrtné strašidelné kariéře.
Úkazy i legendy
Poté, co tři roky po manželovi
zemřela, začala se prý na Českém Krumlově i jiných rožmberských hradech
skutečně zjevovat ženská postava oděná v bílém a lidé v ní viděli
zesnulou Perchtu v roli laskavé ochránkyně Rožmberského rodu. Objevuje se především
v bílém, neboť tato barva má navždy symbolizovat smutek a žal, kterého si
během života užila. Pokud se však přeci jen ukáže v černém, zvěstuje tím
blížící se neštěstí. Černé rukavičky znamenají smrt, ohnivě rudý šat
zase varuje před nebezpečným požárem.
Na jindřichohradeckém zámku jí
po nocích často potkávali stráže, kuchaři i pekaři, když kráčela
vybavená svazkem klíčů dlouhými chodbami. Dokonce jim prý sklopením zraku
odpovídala na pozdravy. Člen Tovaryšstva Ježíšova Jiří Mlynář jí viděl
na stejném zámku, jak z okna nedostupné věže pozoruje město. Umírajícímu
Jáchymovi z Hradce, poslednímu z rodu s erbem zlaté růže, zase přivolala
kněze, aby mu poskytl poslední pomazání. Velmi divoce začala Bílá Paní
řádit, když nový vladař v Jindřichově Hradci pan Jáchym přestal vařit
na Zelený čtvrtek tradiční sladkou kaši pro chudé. Každou půlnoc způsobila
tak strašný rámus, že si zámecký pán brzo rozmyslel šetřit zrovna před
Velikonocemi na chudých a dal rozkázat rychle navařit pořádné množství
pokrmu. Stejně však chtěli spořit i Švédové za třicetileté války, když
obsadili zámek. Kdosi však začal rozhánět hlídky, porážet vojáky nebo
je vyhazovat z lůžek na podlahu. Ani seveřanům tak nezbylo nic jiného než
jít vařit kaši. Perchta jako Bílá paní byla i ochránkyní posledního rožmberského
vladaře Petra Voka. Již od kolébky ho hlídala a opatrovala. Jeho chůvy o
tom věděly a mnohem klidněji v noci spaly. Nová, neznalá chůva však prý
jednou vytrhla Bílé paní dítě z ruky, ta se rozzlobila a zmizela ve zdi.
Když o tom dospělému Petru Vokovi vyprávěli, nechal prý zeď v těch místech
zbourat a našel tam velký poklad. V Třeboni v 19. století, tři podnapilí
studenti práv, medicíny a budoucí inženýr, vyprovokovali přízrak Bílé
paní neuváženým žertováním na její adresu. Právník se vychloubal, že
kdyby se objevila, objal by ji jako svou nevěstu. Když se pak Paní studentům
opravdu zjevila, medik a inženýr ze strachu utekli, ale právník v záchvatu
alkoholem podpořené nabubřelosti, skutečně vykročil k ženské postavě s
rozevřenou náručí. Bílá Paní se však na něj tak zle podívala, že na místě
omdlel a dlouho se pak z toho pohledu vzpamatovával.
Záhadný případ jejího
objevení za války na věži má však své otazníky. Na
věži v době života Perchty tu žádné schody nebyly a věž nebyla opatřena
spodním vchodem. Do poloviční výšky byla věž obestavěna dřevěným
hradem a vcházelo se do ní dveřmi na této úrovni. Spodní část pak sloužila
jako vězení nebo snad hladomorna. Prostor uvnitř věže je v horní části
širší a na samý vrchol vedou místo schodů jen dřevěné žebříky.
Zevnitř nad vchodem je zřetelně vyznačen rok 1972, možná datum vybourání
tohoto vchodu. V roce 1944, kdy se Perchta na věži ukázala mladým nacistkám,
podle některých názorů nebylo ve věži schůdné schodiště. Tím by se
dala vyloučit možnost případného zastrašování aktu českých vlastenců.
Vybourání spodního vchodu až v roce 1972 by tuto alternativu vyvracelo také.
Možnost, že by se na vrchol věže někdo dostal jiným způsobem než po
schodišti není reálná. Toto zjištění, že žádné schody tehdy na věž
nevedly, tedy významně podporují nadpřirozenost tehdejší události. Zatím
však neexistence schodiště v Jakobínské věži v roce 1944 není spolehlivě
doložena. Je zde i poměrně velká vzdálenost mezi Jakobínskou a
novogotickou věží, odkud dívky Bílou Paní viděly. Bylo by vůbec z takové
dálky vidět, že jim postava v bílém hrozí? Na druhou stranu není důvodu
pochybovat o tom, že opravdová Bílá Paní není vázána životní velikostí
lidí a zjevila by se jim v jakémkoliv potřebném rozměru, aby bylo jasně zřetelné
co ukazuje.
Poslední případ zjevení Bílé
Paní byl zaznamenán roku 1996 a znovu se odehrál v kolébce Perchtina rodu na
hradě Rožmberk. Celý hrad procházel rozsáhlou opravou a dlouho byl porůznu
obestavěn zednickým lešením. V pokoji v prvním patře zrovna pracoval lakýrník,
když spatřil venku za oknem pomalu procházet ženskou postavu v bílém závoji.
Zpočátku si pomyslel, že se někdo prochází po lešení. Po chvilce si však
s hrůzou uvědomil, že lešení je z této zdi dávno sundáno. Přiběhl
proto vyděšeně k oknu, ale Bílá Paní, aniž by mu věnovala jakoukoliv
pozornost, zvolna se jakoby rozplynula. |