Bílá paní Perchta z Rožmberka

Druhá verze, zachycená a zprostředkovaná regionálním badatelem J. Kočnarem, se s prvou v obecných rysech shoduje, pouze některé detaily jsou odlišné. Podle ní byla dívka, pověřená vztyčením vlajky, po spatření jakéhosi fantomu, postižena srdeční slabostí. (Vlajka byla vztyčována na hranatou věž na tzv. Dolním hradě.) Fantom bílé hrozící postavy pak byl více děvčaty, včetně vedoucí, spatřen na nejvyšší části nejstarší kulaté věže Jakobínky, která se zachovala z původního tzv. Horního hradu. Podle této verze gestapo k vyšetřování dorazilo, ale nic nakonec nezjistilo. Kuriózní bylo, že uvnitř Jakobínky neexistovalo schodiště ani žebřík, takže bylo vyloučeno, aby se běžná fyzická osoba dostala nepozorovaně na vrchol věže.

Obraz je namalován Fridrichem Stroblem, dvorním malířem rodu Buquoyů. Zná někdo jeho další obrazy? Nejsou také na nich podobné značky nebo jiné záhadnosti?

Michal Řeřábek (KPU OTAR Praha)

Nejslavnější bílá paní, která se zjevovala na rožmberských sídlech, je prý Perchta z Rožmberka. Narodila se asi kolem roku 1429 na krumlovském hradě Oldřichu II. z Rožmberka a Kateřině z Vartenberka. Ve svých dvaceti letech byla z finančních důvodů provdána za Jana (Hanuše) z Lichtenštejna a musela odejít z jižních Čech do tehdy německého Mikulova. Po svatbě nastaly Perchtě z Rožmberka krušné chvíle s lakotným manželem a s tchyní, která ji velmi nenáviděla. Manžel jí týral, odpíral veškeré hmotné i citové požitky a jen když sám od manželky něco potřeboval, choval se k ní naoko lépe. Svědčí o tom dopisy, které nalezl v polovině sedmnáctého století jezuita Bohuslav Balbín v třeboňském archivu, a ve kterých si Perchta bezvýsledně stěžovala otci na svůj úděl a prosila ho o pomoc. O její tíživé situaci se dozvídáme z dochovaného velkého množství dopisů, které posílala do svého domova. Nouze rodiny, do které se provdala, jí nutila, aby se zadlužovala v krčmě i v masných krámech, což pro dceru z nejbohatšího šlechtického rodu v celých Čechách jistě bylo velmi nepříjemné a těžko pochopitelné. Způsob, s jakým v Mikulově s Perchtou zacházeli, byl dokonce důvodem, že se o věc zajímal samotný český král Jiří z Poděbrad. Perchta nakonec z Mikulova utekla na rodný Krumlov a následující život, až do její smrti ve Vídni 2. května 1476, ji doprovázely spory o dědictví po zesnulém manželovi.

Podle jedné z pověstí nechala postavit jednu stranu zámku v Jindřichové Hradci, za což vždy na podzim lidu zdarma rozdávala sladkou kaši. Tento zvyk se dlouho udržel a vždy, když byl porušen, zjevil se přízrak Perchty z Rožmberka. Historická skutečnost je v tomto případě trochu jiná, neboť spisovatel Bohuslav Balbín sloučil dvě postavy. Podle třeboňského archiváře Th. Wagnera zavedla rozdávání sladké kaše už Markéta Hradecká z Maidburka, která zemřela v roce 1369. Nebylo to také z nijaké přehnané lidumilnosti, ale za to, že poddaní stihli stavební úpravy jindřichohradeckého hradu do zimy. Tradici v rozdávání kaše zrušil Josef II. 

V německých pověstech je Perchta (nebo též Berchta) nadpřirozená bytost, která během oslav Tří králů chodí po domech a dohlíží, zda je všechno v pořádku. Velmi přísná je prý na pradleny, z nichž ty pilné odměňuje a lenivé zase trestá. Pokud je laskavá, je popisována jako bílá paní, a pokud je Perchta zlá, pak vypadá jako ošklivá stařena s dlouhým nosem, železnými zuby a rozcuchanými vlasy. Ottův slovník naučný dodává, že v Čechách se jí říká Perchta, na Moravě Šperechta, u Slovinců Pertha nebo Vehtra baba.

  Bohuslav Balbín byl také autorem myšlenky, která spojila pohnutý osud Perchty z Rožmberka s legendami o mnohých zjeveních Bílé Paní na různých sídlech jejího rodu. Na smrtelné posteli prý roku 1473 požádal Jan z Lichtenštejna Perchtu, aby mu odpustila jeho špatné zacházení, neboť ho tížilo svědomí. Bylo však pozdě, protože jeho žena ho za zničený život nesmiřitelně nenáviděla a odpustit mu už nedokázala. Umírající Jan jí prý z posledních sil za to proklel a slovy "Nechť ani v hrobě nemáš klidu!" ji odsoudil k její posmrtné strašidelné kariéře. 

Úkazy i legendy

Poté, co tři roky po manželovi zemřela, začala se prý na Českém Krumlově i jiných rožmberských hradech skutečně zjevovat ženská postava oděná v bílém a lidé v ní viděli zesnulou Perchtu v roli laskavé ochránkyně Rožmberského rodu. Objevuje se především v bílém, neboť tato barva má navždy symbolizovat smutek a žal, kterého si během života užila. Pokud se však přeci jen ukáže v černém, zvěstuje tím blížící se neštěstí. Černé rukavičky znamenají smrt, ohnivě rudý šat zase varuje před nebezpečným požárem.

Na jindřichohradeckém zámku jí po nocích často potkávali stráže, kuchaři i pekaři, když kráčela vybavená svazkem klíčů dlouhými chodbami. Dokonce jim prý sklopením zraku odpovídala na pozdravy. Člen Tovaryšstva Ježíšova Jiří Mlynář jí viděl na stejném zámku, jak z okna nedostupné věže pozoruje město. Umírajícímu Jáchymovi z Hradce, poslednímu z rodu s erbem zlaté růže, zase přivolala kněze, aby mu poskytl poslední pomazání. Velmi divoce začala Bílá Paní řádit, když nový vladař v Jindřichově Hradci pan Jáchym přestal vařit na Zelený čtvrtek tradiční sladkou kaši pro chudé. Každou půlnoc způsobila tak strašný rámus, že si zámecký pán brzo rozmyslel šetřit zrovna před Velikonocemi na chudých a dal rozkázat rychle navařit pořádné množství pokrmu. Stejně však chtěli spořit i Švédové za třicetileté války, když obsadili zámek. Kdosi však začal rozhánět hlídky, porážet vojáky nebo je vyhazovat z lůžek na podlahu. Ani seveřanům tak nezbylo nic jiného než jít vařit kaši. Perchta jako Bílá paní byla i ochránkyní posledního rožmberského vladaře Petra Voka. Již od kolébky ho hlídala a opatrovala. Jeho chůvy o tom věděly a mnohem klidněji v noci spaly. Nová, neznalá chůva však prý jednou vytrhla Bílé paní dítě z ruky, ta se rozzlobila a zmizela ve zdi. Když o tom dospělému Petru Vokovi vyprávěli, nechal prý zeď v těch místech zbourat a našel tam velký poklad. V Třeboni v 19. století, tři podnapilí studenti práv, medicíny a budoucí inženýr, vyprovokovali přízrak Bílé paní neuváženým žertováním na její adresu. Právník se vychloubal, že kdyby se objevila, objal by ji jako svou nevěstu. Když se pak Paní studentům opravdu zjevila, medik a inženýr ze strachu utekli, ale právník v záchvatu alkoholem podpořené nabubřelosti, skutečně vykročil k ženské postavě s rozevřenou náručí. Bílá Paní se však na něj tak zle podívala, že na místě omdlel a dlouho se pak z toho pohledu vzpamatovával.

Záhadný případ jejího objevení za války na věži má však své otazníky. Na věži v době života Perchty tu žádné schody nebyly a věž nebyla opatřena spodním vchodem. Do poloviční výšky byla věž obestavěna dřevěným hradem a vcházelo se do ní dveřmi na této úrovni. Spodní část pak sloužila jako vězení nebo snad hladomorna. Prostor uvnitř věže je v horní části širší a na samý vrchol vedou místo schodů jen dřevěné žebříky. Zevnitř nad vchodem je zřetelně vyznačen rok 1972, možná datum vybourání tohoto vchodu. V roce 1944, kdy se Perchta na věži ukázala mladým nacistkám, podle některých názorů nebylo ve věži schůdné schodiště. Tím by se dala vyloučit možnost případného zastrašování aktu českých vlastenců. Vybourání spodního vchodu až v roce 1972 by tuto alternativu vyvracelo také. Možnost, že by se na vrchol věže někdo dostal jiným způsobem než po schodišti není reálná. Toto zjištění, že žádné schody tehdy na věž nevedly, tedy významně podporují nadpřirozenost tehdejší události. Zatím však neexistence schodiště v Jakobínské věži v roce 1944 není spolehlivě doložena. Je zde i poměrně velká vzdálenost mezi Jakobínskou a novogotickou věží, odkud dívky Bílou Paní viděly. Bylo by vůbec z takové dálky vidět, že jim postava v bílém hrozí? Na druhou stranu není důvodu pochybovat o tom, že opravdová Bílá Paní není vázána životní velikostí lidí a zjevila by se jim v jakémkoliv potřebném rozměru, aby bylo jasně zřetelné co ukazuje.

Poslední případ zjevení Bílé Paní byl zaznamenán roku 1996 a znovu se odehrál v kolébce Perchtina rodu na hradě Rožmberk. Celý hrad procházel rozsáhlou opravou a dlouho byl porůznu obestavěn zednickým lešením. V pokoji v prvním patře zrovna pracoval lakýrník, když spatřil venku za oknem pomalu procházet ženskou postavu v bílém závoji. Zpočátku si pomyslel, že se někdo prochází po lešení. Po chvilce si však s hrůzou uvědomil, že lešení je z této zdi dávno sundáno. Přiběhl proto vyděšeně k oknu, ale Bílá Paní, aniž by mu věnovala jakoukoliv pozornost, zvolna se jakoby rozplynula.