Při té strašné autobusové havárii u Nažidel (8.3.2003) se zabil můj první muž, otec mé dcery. Zemřel až v nemocnici jako jeden ze dvou, kteří nezahynuli na místě.

Tu noc se mi zdál podivný sen. Byla jsem na HORÁCH, pohoda, krb v chatě... (oni se tehdy vraceli z hor). Náhle však tu pohodu narušili nějací lidé v bílých pláštích s nosítky a běhali sem a tam.

Dceři se zase táta zjevil u nich doma. Povídá mu: Tati, tys ještě u nás ani nebyl, to je dost, že ses k nám do Prahy přijel podívat. V duchu s ním takto rozmlouvala. Náhle si pomyslela, že je asi blázen, že tak rozmlouvá s nepřítomným otcem. A večer jsme se obě tu strašnou pravdu dozvěděly. Věříme, že se přišel takto s námi oběma rozloučit.

Totéž se mi stalo s mým vlastním otcem, kterého jsem viděla v dětství a pak ještě jednou.

Ležela jsem v nemocnici a ve snu jsem s otcem rozmlouvala. Připadalo mi to podivné, neboť jsem se s ním téměř nestýkala. Když jsem se asi za tři dny z nemocnice vrátila, měla jsem doma parte. Otec zemřel právě té noci, ve které mne ve snu navštívil! Také se přišel se mnou rozloučit. Věřím v nadpozemský život, vím, že o mrtvých se má mluvit pouze dobře, neboť se nemohou bránit a párkrát se mi to v mládí nevyplatilo, když jsem mírně někoho ze zemřelých pomluvila. Vím, že nám pomáhají a dávají občas najevo, že jejich duch je mezi námi. Proto si to pamatujte - O MRTVÝCH JEN V DOBRÉM!

(anonym)