Ještě v době mého mládí - bylo to v šedesátých letech minulého století, kdy mi bylo 17 let - jsme se s přibližně stejně starými kamarádkami rozhodly, že budeme vyvolávat duchy. Vůbec jsme o ničem nepřemýšlely, jednoduše jsme měly potřebu se nějak zajímavě pobavit. A protože „politická totalita" v té době byla poněkud uvolněná, odněkud se nám podařilo získat informace, že je to možné, a dokonce i jak je potřeba při vyvolávání duchů postupovat.

Tři děvčata jsme se sesedla kolem malého kulatého stolu. Dokonce jsme dbaly i o to, aby to byl stůl zhotovený bez hřebíků či jiných kovových spojnic. Seanci jsme načasovaly na dobu před půlnocí, což bylo možné díky tomu, že rodiče jedné kamarádky byli na zájezdu a ona si nás mohla pozvat domů. Svým rodičům jsme vysvětlili, že u ní přespíme, aby se kamarádka sama doma nebála.

Na kulatém stole jsme umístily svíčku, připravily si potřebné rekvizity a ještě si zapálily nějaké vonné byliny. Mám přesně v paměti, že za takové situace jsme se všechny tři musely pozvolna dostávat do změněného stavu vědomí, navíc s naprostou jistotou úspěchu spiritistického sezení.

Kolem stolu jsme se vzaly za ruce, když místnost osvěcovalo jen slabé světlo svíčky. Po nějaké chvíli se nad plamenem objevila bílá až šedá koule o průměru asi patnácti centimetrů.

Vypadala jakoby z cigaretového kouře. Pak se v ní objevil obraz jako na filmovém plátně. V pozadí byla louka, za ní, pole s obilím a uprostřed vedla polní cesta. Po ní šel starší muž, který mel s sebou jízdní kolo. Na hlavě s čepicí vypadal jako běžný rolník. Náhle se zastavil, otočil hlavu směrem k nám (zajímavé bylo, že každá z nás tří jsme ten obraz viděla stejně a onen muž se díval přímo ke každé) a dlouze a zkoumavě se díval. Snad tam něco zpozoroval? Jeho tvář byla osvětlená sluncem a proto i na tak poměrně malém „obrázku" byla dobře rozeznatelná.

Na chvíli se udělalo v místnosti podivné ticho. Muž v kouli pak otočil hlavu, vzal pevněji řidítka, nasedl na kolo a dále už na něm ujížděl polní cestou. V tu chvíli jedna z mých kamarádek podivně vykřikla, pustila se a málem ze své židle spadla. V kouli se totiž zjevil její, už několik let nežijící strýc, kterého ona v té kouli bezpečně poznala. Koule, po jejím výkřiku, okamžité zmizela, a všechny tři jsme zůstaly dokonale vyděšené. Vícekrát jsme se již o podobné hrátky nepokusily.

 Anežka z jižních Čech

Z časopisu Médium