Narodila se jako poslední z dětí z prvého manželství jednoho z nejvýznamnějších Rožmberků - Oldřicha. Pro vládnoucího jihočeského nekorunovaného krále to byly těžké doby. Na severu mocný Tábor získával stále ještě úctu svou vojenskou silou a nebylo s ním vhodné žertovat. Neměl tolik sil, aby se vrhl na mocného pána z Růže, a ten na tom byl stejně. Jeho poslední dítě znamenalo navíc smrt ženy, Kateřiny z Vartenberka. Perchta byla šestá.

Před ní šestadvacetiletý Oldřich zplo­dil se svou stejné starou manželkou již tři syny a dvě dcery, Jindřicha, Jana, Jošta, Anežku a Lidmilu. Ten první, Jindřich, se narodil, když Oldřichovi bylo sedmnáct a byl již dva roky ženatý. Perchtu provdali ve dvaceti a zřejmě ji ani nijak nemuseli přesvědčovat, protože jinak by se jejím životním partnerem nestal Jan z Lichtenštejna.

Lichtenštejn byla partie

Opravdu? Nepřeháníme? V době spojování majetku, scelování dominií a hledání politických vazeb, které se hodily či mohly hodit v budoucnosti? A Lichtenštejn si bohatstvím alespoň navenek nezadal s mocnými Rožmberky. Starší Perchtina sestra, Anežka, známá jezdkyně, žena milující lov a prý i život se vším všudy, raději volila svobodu. Dostala dům v podhradí, několik místností na hradě a volnost. Později, to jí už chybělo jen málo do čtyřicítky, jí dědic rožmberského panství Jan přidělil panství Třeboň, ať si v něm hospodaří po svém. A skutečně. Hospodařila - a... dobře. Vybudovala zde příjemné sídlo, na které mnohý z Rožmberků a dalších Anežčiných přátel rád zavítal, zvláště pak děti jejích bratrů a sester. Možná, ale to jsme již ve sféře dohadů, se zamilovala do někoho, kdo si ji z rodových důvodů nemohl vzít či patřil mezi služebnictvo. Snad otec i bratři věděli o její lásce a samostatné dceři a sestře nemohli nic odmítnout. Proč ostatně také? Jako bohatá a vysoce postavená nevěsta by musela svému partneru přinést nemalé věno. Když zůstala doma, stálo to Rožmberky jen nepatrné výdaje a i její Třeboň vlastně zůstala v rodině.

Perchta byla jiná. Když se otec rozhodl nějak si získat na svou stranu Lichtenštejny - a vůbec nemuselo jít o momentální záměr - nepostavila se proti. A tak se připravovala slavná svatba...

Jan neboli Hanuš z Lichtenštejna byl - a v tom se prameny rozcházejí - stejně starý anebo o mnoho let starší. Majetek mu nechyběl. Naopak. S Rožmberky se mohl srovnávat. Patřil mu mikulovský hrad, Valtice, rozsáhlé »zboží« v Horních i Dolních Rakousích, hrad Steiregg, paláce ve Vídni. Byl sice »vládcem«, ale jeho matka žijící na Mikulově si dosud činila právo spolurozhodovat. Navíc tu žily i dvě jeho sestry, Alžběta a Barbora - ta druhá nebyla zcela normální a v novověku by zřejmě skončila v blázinci. Co o něm ještě říci? Nebýt manželem Perchty, asi by o něm nikdo nevěděl. Ale ob­raťme to - nebýt jeho, nevěděli bychom o Perchtě...

Další aktéři našeho děje

Pak tu byl pan Oldřich, otec Perchty. Ambiciózní a dravý středověky politik. Byl ochotný kdekoho zradit, s kýmkoli se dát do spolku, bylo-li to pro něho výhodné. Mířil vysoko. Toužil i po koruně. Ale na to buď neměl sil, anebo peněz. Neváhal dosáhnout svého cíle jakoukoli cestou. Anebo se alespoň o dosažení tohoto cíle pokusit. Příkladem budiž třeba královská berně, tedy daně. Na vladařův pokyn byla vyrobena falešná listina signovaná údajně králem Janem Lucemburským z roku 1329, podle níž Petr z Rožmberka a všichni jeho potomci získávají milost odvádět královské komoře pouze 300 kop grošů a zbytek z vybraných peněz si mohli ponechat. Nebo pokus rozšířit legendu o příbuzenství s italskou rodinou Orsiniů. V českém prostředí nemělo toto spojení velkého významu, ale - pokud by Oldřich nebo jiný z Rožmberků se pokusil získat královský trůn - takové spojení by mohlo jen napomoci. Orsiniové totiž prokazatelně patřili k nejstarším římským rodům, bez ohledu na to, že si minulost zkrášlovali všemi prostředky a za předky si zvolili starověké Góty a dokonce císaře Konstantina. I medvědice v jejich znaku se příliš podobá římské vlčici, ale to byl jejich problém. Pro Oldřicha významné bylo i to, že z této rodiny pocházelo několik papežů a kardinálů a pochopitelně důležitá byla jejich spřízněnost s několika panovnickými rody Evropy. V budoucnosti se z této fikce vyvinulo polovydírání chudnoucích Orsiniů stále mocných Rožmberků.

Oldřich byl krutý, mstivý, neznal slitování. To se projevilo i v době husitské revolty. Zadržené husity nechával nemilosrdně zahynout na mučidlech. I jeden z nejpřednějších vzdělanců jeho doby, pisatel a obhájce slavného Dekretu kutnohorského Jan z Jesenice, zahynul v hladomorně jeho hradu.

Měl moc peněz, ale také nemálo utrácel. Jeho dvůr se podobal královskému. Lesk krumlovského sídla musel být větší, než kteréhokoli velmože. Ročně se mu sešlo na 8000 kop grošů, ale bylo potřeba víc. Proto si půjčoval a zadlužoval se. Aby tyto dluhy mohl platit, hledal nové zdroje příjmů. V husitských dobách se mu podařil tah - získal povolení razit na Krumlově královskou minci a tak ji razil. Napřed dodržoval poměr stříbra - pak i na tom šetřil. Není divu, že minci odmítaly přijmout všechny znesvářené strany. U Českobudějovických dokonce ji musel zaštítit sám Zikmund. Z taktických důvodů dovolil pokračování ražby i král Jiří - šlo o to zabránit, aby se Oldřich nepřipojil k protikrálovské Zelenohorské jednotě. Jenže první Rožmberk nepatřil mezi vděčné. Když měl povolení v kapse, prostě a jednoduše se přidal k Jiříkovým odpůrcům...

I jeho synové se dostali do hry. Napřed nejstarší Jindřich. Následník. Ve všem podobný svému otci. Pak druhorozený Jan, jenž se vladařem stal vlastně jen díky smrti svého staršího bratra Byl sice také každým coulem Rožmberk, ale byl sečtělejší, vzdělanější, umírněnější a taktičtější. Oba jsou vlastně svědky Perchtiných bolestí. Ten třetí, nejmladší, díky Oldřichovi biskup vratislavský, byl daleko...

Pak je tu Šiermaryn, komorná paní Perchty, s níž pan Jan měl syna. Sloužila věrně. Dlouho byla po boku své paní na Mikulově a společně s druhou komornou Máchnou Koníkem prožívaly ponižování své paní. Nakonec i je Lichtenštejn vyhnal a Perchta zůstala sama. Ona Češka, nechtějící se podřídit německému lichtenštejnskému dvoru, možná i milující, ale denně ponížená a ponižovaná. On, mocný pán, jež podle středověkých mravů mohl své ženě neomezeně vládnout. Zpočátku možná k ní našel jakýsi vztah, ale...

Mikulovskou »paní«

Píše se rok 1449 a Perchtě z Rožmberka je dvacet. Právě přišla do sídla svého muže - na Mikulov. První dny a noci se svým mužem ji naplnily nadějí. Stala se ženou a než to dokázala plně pochopit, ocitla se v jiném stavu. Nu nešť! Musím mu přece dát potomka - proto si mě bral... říkávala sobě i věrným služebnicím.

Jenže Mikulov - Nykšpurk nebo jak ho ještě v té době nazývali - byl doménou mužovy matky. Jan z Lichtenštejna se s příjezdem sem změnil. Už ho nezajímalo ani tělo mladé choti, čím dál tím víc se začal od ní vzdalovat a nepotěšila ho ani zpráva o jejím mateřství. Měl své děvy mezi služebnictvem a pyšnou rožmberskou dceru potřeboval jen pro hotové peníze. To dříve neřekl...

A Perchta? Vůbec nebyla pyšná. Toužila po laskání, dobrém zacházení, takovém, na jaké byla zvyklá z otcovského domu. Oldřich, ač jinak symbol všech nedobrých vlastností, na jedno dbal. Jeho děti dostaly dobrou výchovu, uměly číst, psát, počítat, zaobíraly se hudbou... to všechno česky, i když něco věděly i o latině. Němčina pro ně byla jen okrajovým cizím jazykem. I vztahy mezi ním a syny a dcerami byl vynikající. Sice doma býval sporadicky, ale tu dobu, co přebýval na Krumlově, se snažíval být co nejblíže dětem. I když vztahy mezi sourozenci se díky velmi umně vybraným vychovatelům vyvíjely dobře. Proto se Perchta se svými pozdějšími prosbami mohla obracet nejen na otce, ale i na oba starší bratry.

Cena Perchty z Rožmberka se rovnala jednomu tisíci kop českých grošů, což byla osmina ročního výnosu celého rožmberského panství, a ještě je Lichtenštejn měl dostávat po částech. To Jana nejvíce rozčílilo. Žena, kterou si přivázal na krk, mu od prvopočátku nebyla právě sympatická. Její němčina byla k smíchu a česky se na mikulovském dvoře nehovořilo. Do postele také nebyla nejlepší a učit ji lásce, na to neměl chuť. Co tedy s ní? Alespoň, kdyby mu dala syna... a ani to se jí napoprvé nepovedlo.

Už z prvého dopisu, jenž směřoval z Nykspurku na Krumlov, a byl diktován Perchtinou komornou Šiermaryn, tedy zemanskou dcer­kou ze Šiermarku, Janovi Rožmberka, otci jejího malého synka, dopisu plného něžnosti, to je úplně zřejmé. Není těžké pochopit, že rožmberské ženy jsou opuštěné, že si jich nikdo nevšímá a pana manžela jeho choť dokonce i v noci přestala zajímat.

To byl však začátek. Brzy to mělo být ještě horší. Jsme v únoru 1450. Pan manžel týdny nepřišel do Perchtiny ložnice. Probuzená žena v ní začala strádat. Hledat si náhradu? Kde? Byla odsunuta do vedlejších komnat, jídla dostávala málo - jen díky některému z Rožmberků, který jí poslal nějaký ten groš na přilepšenou, si mohla něco navíc občas i koupit. Na nové šaty, kožich, trochu dřeva do kamen nad přidělenou »normu«, boty, knihy... nemohla pomýšlet. Stala se vězněm, jenž ani nesměl vycházet. Přitom věděla o mužových »zástojích«. O jeho cestách do Vídně za lehkými ženami, o tom, jak spával s děvečkami a svlékal je několik komnat od její.

O všem na Mikulově rozhodoval on a tchyně. Byla ještě plná sil, přitažlivější než její dcery. Žila v jednom hradním křídle s purkrabím a oběma dívkami. Perchtě byl proti mysli tento milenecký čtyřúhelník - napsala o tom ostatně i svému otci na Krumlov, ale co jí to bylo platné? Milenecké hry tchyně a jejích dvou dcer jí byly odporné, ale její muž je bral jako něco normálního.

Když se však jednou přiblížil do blízkosti »paní domu« mladý muž - to bylo v prosinci 1450 na valtickém sídle - málem špatně skončil. Proto ho Perchta rychle poslala do jižních Čech a prosila otce, aby mu dal službu. Jinak by tam, na lichtenštejnském panství, přišel o hlavu. Že by šlo o milence? Zdá se, že nikoli, i když Perchtino zaujetí přesahovalo hranice obyčejné péče o svého sloužícího.

V roce 1451 se Perchta dostává podru­hé do jiného stavu. Jan, zřejmě z nedostatku jiné práce, přece jen přišel mužsky potěšit svou ženu. Anebo to byl záměr? Lichtenštejnové potřebovali mužského potomka. O tom ostatně svědčí i to, že po splnění »rozsévačské« povinnosti se v komnatách své ženy opět dlouho neukázal. Nezajímal se ani o to, zda jí něco nechybí. Proto věrná Šiermaryn píše Jindřichovi z Rožmberka a žádá pro svou paní »peřinu a duchnu« a sama Perchta v jiném listě prosí svého bratra, aby přijel, »dokud ještě tu kterú košili mám, neboť již skoro žádné mieti nebudu a nemám sobě zač koupiti. Zda by ty mi ale košili kúpil?« Ani prostředky na zaplacení věcí na dítě, na lepší stravu v šestinedělí se nenašly. A tak Perchta v jiném dopise Jindřicha žádá o peníze na zaplacení svých dluhů...“jsem napsána i v krčmě i v masných krámech jako jiná chodákyně a již je mi hanba, komuž jsem co dlužná, že jim mám tak klamati...« Po čase prosila alespoň o pozvání na Krumlov, aby se ona i děti mohly pořádně najíst.

A Lichtenštejn? Měl svoje milostnice - protože z posledního styku povstal konečně následník, už necítil potřebu vyhledávat ženských služeb paní Perchty. Ani on však nebyl spokojen. Stálé rozpory s bratrem, s matkou, chybějící peníze a jen pomalu ukrajované věno - nejlépe mu bylo dole u Dunaje mezi přístupnými »pannami«, které se na nic neptaly a jimž stačil jeden jediný groš ke štěstí...

Pramálo slastných chvil

Po šesti letech společného strádání Jan z Lichtenštejnu vyhnal komornou Šierma­ryn. Byla to jediná skutečně věrná přítel­kyně. Perchta napříště měla zůstat sama v cizáckém německém prostředí. I další služebníci, jež za ní poslali Rožmberci, se postupně začali loučit. Nebylo smutněj­ších chvil v komnatách hradní paní. Nové služebné byly příliš zavázané pánu a tudíž se na ně nemohla spolehnout.

A Šiermaryn? Za věrné služby jí Rožmberci dali věno a zřejmě i v budoucnu s jejich štědrostí mohla počítat. Už proto, že její syn měl v sobě i rožmberskou krev. Odstěhovala se na malý stateček svého zemanského bratra a tím navždy zmizela z obzoru. Asi se vdala - proč také ne? Byla stále ještě mladá a věno, které dostala, jistě nebylo k zahození. Za svou věrnou službu si to však beze sporu zasloužila. Vždyť právě proto Lichtenštejn jí odmítl něco vyplatit - byť by to byl jen groš.

Koncem padesátých let se zdálo, že vztahy obou manželů se přece jenom zlepší. Jan z Lichtenštejna, topící se v dalších rozporech s ostatními svými příbuznými, potřeboval mít při sobě alespoň jednu duši. A snad po letech navštívil i Perchtinu ložnici. Roztoužená žena věřila ve změnu. Zřejmě proto napsala svému bratrovi Janovi na Krumlov a prosila ho o sušené pstruhy, »neboť muoj pán mne za to velmi prosil...«, ale zbytek svého věna neurgovala. Naopak. Žádala svého bratra, aby se moc neunáhloval s jeho odesláním.

Tak to šlo po několik let. Když neměl jinou ženu anebo byl v domácích rozpo­rech, Lichtenštejn přicházel oblažit man­želku. Poté mohla vždy čekat požadavek na zbytek věna. Čelila však statečně. Měla už svůj plán. Peníze dostanou její děti. Ze strany lichtenštejnských příbuzných si neslibovala vůbec nic. A tak je alespoň zčásti chtěla zabezpečit.

Těch šťastných chvil v mužové náručí bylo pomalu a stále jich bylo méně. Postupně mezi oběma manželi vzniklo nepřátelství. Perchta se bála, že Lichtenštejnové dokonce usilují o její život. I o tom psala do Krumlova. Vády se zvětšovaly, přerostly i na tehdejší dobu únosnou mí­ru. Proto se je snažil řešit až král. Ale ani Jiřík neuspěl. Jan z Lichtenštejna byl tvrdohlavý a na Mikulově byl čím dál tím méně. Více ho lákaly jeho vídeňské děvy anebo dcery poddaných na Steireggu. Po lásce netoužil. Důležitější byly peníze a těch mu Perchta nepřinesla tolik, kolik očekával. Co tedy s ní?

A tak žila své dlouhé neužitečné dny většinou v Mikulově. Jen někdy se jí podařilo »utéci« domů, na Krumlov. To pak byl teprve svátek. Na jižní Moravě žila v nedostatku a zadlužení, tady byla konečně paní. Jen ženou se již ani tam, ani zde nestala.

Co ještě říci? Pouze to, že její trápení ukončila smrt Jana z Lichtenštejna To se psal rok 1473. Nepřežila ho však dlouho. Po třech letech, shodou okolností na stejném místě jako on, v lichtenštejn­ském vídeňském domě, umírá.

Její život však, i díky Bohuslavu Balbínovi, přivedl na svět několik pověstí, které se vážou k jejímu jménu anebo byly jejím osudem ovlivněny. Tak dnes známe jindřichohradeckou »bílou paní«, krumlovskou, třeboňskou, telčskou... a všechny vlastně jsou vyvolány, ze světa stínů do světa hmotného, nešťastnou paní Perchtou...

Jaroslav MAREK, Haló noviny 19.3.2005