V Českém Krumlově se bílá paní nezjevovala jen na zámku, ale také v prostorách bývalé jezuitské koleje (dnes je to hotel Růže). Toto zjevení popisuje například rektor jezuitské koleje Vojtěch Chanovský z Dlouhé Vsi v dopise s datem 16. 6. 1618, který byl adresován abatyši u sv. Jiří v Praze.

Každá pověst má racionální jádro, to jsme slyšeli už ve škole. Kdo tedy byla ona konkrétní historická žena, teď už se jen pohybující nad propastí času?

V podstatě se objevují dvě verze. První, kterou zastával především třeboňský archivář Theodor Wagner, se přiklání k postavě Markéty z Lichtenberka. Roku 1349 se provdala za Jindřicha II. z Hradce, kterému přezdívali Divoký. Soužití s ním si prý dost zkusila, a tak se po manželově smrti roku 1364 uchýlila do klidu kláštera klarisek v Českém Krumlově. Do paměti lidí se zapsala dobrými skutky a bílým, zřejmě vdovským šatem. Zemřela v Českém Krumlově roku 1369.

Druhá verze, v poslední době všeobecné přijímaná, označuje za bílou paní Perchtu z Rožmberka, dceru známého odpůrce (ačkoliv původně přívržence, jak už to bývá) husitů Oldřicha z Rožmberka. Ani její životní příběh nebyl veselý. Proti její vůli ji provdali za Jana z Lichtensteina a sňatek, který byl výslednicí majetkových a politických záměrů dvou mocných rodů, se stal pro dvacetiletou Perchtu počátkem strastiplného osudu. Už v únoru 1450, tedy necelé tři měsíce po svatbě, píše v dopise z Mikulova otci, že „po hříchu není tak, aby se mělo dobře" a že žije „u veliké tesknosti a velikej nouzi". V jiném dopise čteme vyčítavá slova: „Vdals mě, milý pane, mohls mě radši v ten den v zemi pokopati".

Perchtina korespondence je vůbec plná stesků především na zlou tchyni a na hrubého manžela, které charakterizuje: „snad ten člověk a ta bába nikdy lidé nejsú". Znovu a znovu se objevují prosby, aby aspoň na čas mohla zajet domů na Krumlov. Nakonec se rozvinul mezi manželem a Perchtiným bratrem Jindřichem z Rožmberka vleklý soudní spor, ale neutěšená situace paní Perchty se zlepšila až po sedmi letech, kdy se po Jindřichově smrti ujal sestřiny záležitosti mladší bratr Jan z Rožmberka. Ten poslal na Mikulov tzv. opovědný list s podpisem svým i jiných šlechticů, kde se prohlašuje, že se „dále nechtí nečinně dívati, aby paní Perchta stále trvala v bídě a utrpení na posměch svým rodinným i jiným přátelům." Dokonce pohrozili, že se budou odčinění křivd domáhat po starém rytířském způsobu mečem. K tomu sice nedošlo, ale paní Perchta konečně mohla opustit muže a spolu s dcerkou odjet na Krumlov. Tam pak žila v klidu (nosila bílé šaty) a pomáhala chudým a potřebným znajíc sama ze svých zkušeností stinné stránky života. Přežila Jana z Lichtensteina i obě děti, nit jejího vlastního života skončila 2. května 1476. Pochovaná je v lichtenštejnské hrobce ve vídeňském kostele Panny Marie, ale náhrobek se ztratil, a tak přesné místo historikům uniká. Jisté však je, že její duch se vrátil do Čech, aby tu žil po staletí dál, splývaje s pověstí o bílé paní.

Kdo tedy? Markéta z Hradce nebo Perchta z Rožmberka? Těžko dát jednoznačnou odpověď. Na počátku vzniku legendy stála zřejmě skutečně Markéta z Hradce. Doba jejího života je spojená se zvýšenou stavební činností v Jindřichové Hradci a zároveň také s počátkem tamější tradice rozdávání medové kaše chudým. Koneckonců tomu nasvědčují i další okolnosti — bílý šat, dobročinnost i spojení Českého Krumlova s Jindřichovým Hradcem.

Perchta žila o sto let později, měla ale obdobné povahové rysy a stejně nešťastný osud. A tak je víc než pravděpodobné, že její postava a s ní spojený životní příběh se po její smrti včlenil do legendárního odkazu Markéty a obohatil ho. Splynutím vznikla jediná postava bílé paní, chápané všeobecně jako génius loci a génius rodu.

Rozšíření pověsti o jejím zjevování se velmi zasloužil kronikář 17. století Bohuslav Balbín, který píše „Nezačala se zjevovat snad teprve v naší době, ale již dříve byla známa dávným Čechům, jak dosvědčují spisovatelé Melchior Piccart v díle Historico politica, kde se o tom zjevení zmínil, a Jiří Richter v Hospodářských zásadách, kde říká, že bílá paní po mnoho roků oznamovala smrt pánů z Růže.

Nešetřil jsem námahy, abych té věci přišel na kloub. Především, zda je to nějaká babská smyšlenka, dále, jaké to zjevení je nebo bylo, a konečné, proč se objevuje. Vypátrali jsme především toto: nelze o bílé paní říci, že je to jen smyšlenka, Dokazuje ji prastará tradice, nepřetržitě trvající věky a podávaná jaksi z ruky do ruky, dále spisy, památky po předcích a příklady, jež krátce uvedeme. Po ničem jsem netoužil více, než nalézt důvěryhodného svědka, který by řekl, že bílou paní viděl. Nalezl jsem nemalý počet lidí v jindřichohradeckém zámku, obzvláště ty, kteří se zabývají nočními pracemi nebo stojí na stráži, myslím tím kuchaře, pekaře, sklepníky, komorníky a ovšem hradní stráž. Dovolávám se i samotného pana Samuela Karolída, muže naprosto bezúhonného a důvěryhodného, který spravoval celé slavatovské panství jménem regenta a nejvyššího kapitána. Na mou otázku mi nejednou tvrdil, že za poledne viděl bílou paní, jak se naklání z okna a prohlíží si město pod hradem. To okno bylo v opuštěné věži, kam se lidé nemohou dostat, protože stářím vzaly za své zpuchřelé dřevěné schody, a tím byl znemožněn jakýkoliv přístup. Byla prý celá v bílém, hlavu měla zahalenou bílou rouškou jako vdova, a tak tam stála s ušlechtilým výrazem ve tváři. Když pak všichni lidé z náměstí si na ni ukazovali prstem, když poznala, že ji spatřili, neodešla z místa, ale stále se zmenšovala, jako by sestupovala po schodech, až úplně zmizela. O této paní se zmiňuje ve svých Obranách pán tohoto hradu a kancléř království Vilém Stavata, který o ní mluví jako o skutečné a známé osobě."

Alois Jirásek jmenuje jako poslední datum zjevení bílé paní rok 1604, kdy probudila spícího kaplana, aby posloužil svátostí umírajících panu Jáchymovi, poslednímu po meči spřízněného s pány z Hradce.

Jen o maličko pozdější je tento přesný fakt: Vojtěch Chánovský, rektor, oznamuje v dopise z 16. 6. 1618 abatyši Žofii u Sv. Jiří v Praze, že bílou paní i zde — v koleji krumlovské — viděli přemnozí, mezi nimi sám vrchní hejtman slavatovský Samuel Carolides. Což ostatně potvrzuje i Balbín.

Naposledy viděná byla Bílá paní v Českém Krumlově roku 1937 večer, spíš v noci. Lidé se vraceli z kina v Nové hospodě. Nebylo tedy málo svědků, kteří v krumlovské věži, zvané „lucerna" spatřili a pozorovali bledý přízrak. Událost natolik rozbouřila město, že se dostala do společenské kroniky krumlovského plátku Landbote. Co je ovšem povážlivější — o pár měsíců později zemřel tehdejší kníže Schwarzenberk, navíc dějiny signalizovaly druhou světovou válku vpádem Hitlera do Rakouska a tedy i do Vídně, kde, jak známo (ale není známo, kde) leží paní Perchta. Pár žasnoucích krumlovských diváků si možná vzpomnělo na předcházející návštěvu bílé paní: zjevila se ve stejné věžičce v roce 1914, nedlouho před sarajevským atentátem, aby ohlásila smrt minulého knížete Schwarzenberka a I. světovou válku.

Rožmberský hrad nad Vltavou, tehdy v držení rodu Buquoyů, zabral za okupace Bund deutscher Madel čili Spolek německých dívek. Na zubaté věži, kde dodnes stojí stožár, vyvěšovaly každé ráno vlajku. Jednou přiletěla k velitelce jedna z ,Mádel' téměř na mrtvici, že venku stojí přízrak. Stál. Skutečně, na staré kulaté věži zvané Jakobínka, a hrozil. Volali pro gestapo, přijelo se zpožděním a objevilo už jen jediný fakt — že do Jakobínky nevedou schody. Nicméně Bund deutscher Madel tábor sbalil a odjel. Další svědkové, mezi nimi i správce hradu, ovšem zůstali. A nemlčeli.

Od války se taková věc nestala. Ale občas se otevírají na zámku dveře, jsou slyšet kroky, tušení lidské postavy, dítě padající nebezpečné ze stráně, které jako by někdo v poslední chvíli zastavil.

Bílá paní není výhradním průvodcem pánů z Růže. Jen v Čechách a na Moravě jich je několik (viz bílá paní losinská, žďárská). A mimochodem, bledá žena se objevuje už ve staroslovanské mytologii, dílem jako jedna z pohanských větrobohů, podle národnostního původu Meluzína, Větrnice, Medulina či Dolja zvaná, dílem jako Poludnice, V novodobé podobě se dá potkat ve Stockholmu, v Paříži, v Kodani, v Berlíně...

Nejpozoruhodnější svědectví se váže k Anglii, jmenovitě k zámku Borly v hrabství Esex. Bílá paní, tam zvaná bílá dáma, tu s velkou chutí věštila světové katastrofy. Tak se objevila před popravou Cromwella, Marie Stuartovny a Anny Boleynové, ale tohoto koníčka si přinesla až do našeho století. V dubnu 1912 se představila užaslým hostům domácího pána, stojíc se zahaleným obličejem u krbu. Druhý den se potopil Titanic. V červnu 1914 zvěstovala sarajevský atentát a od té chvíle si počínala jako pominutá. Rozbíjela nádobí, posunovala nábytek, vyvolávala krátká spojení. Vyčerpaný majitel tedy pozval z Londýna vědeckou komisi, kterou dokonce vedl Conan Doyle. Po zámku rozestavili kinematografické přístroje a poplašné zvonky a po čtyři týdny se intenzívně věnovali studiu záhady. Výsledná zpráva pravila, že „vyloučivše všechny možnosti klamu a autosugesce, byli jsme s to dvakrát zaznamenat podivuhodný fenomén. Byl to zjev zřejmě lidské siluety, velikosti dospělého člověka, ze kterého vycházelo slabé světlo podobné fosforeskující látce. Podařilo se nám učinit dvě fotografie. Pokaždé však, když jsme se snažili přiblížit k této tajemné bytosti, okamžitě zmizela. Podtrháváme, že tato fakta jsou nesporná." Jiná verze míní, že šlo o faru v Borly a o jeptišku, jejíž kostra se po požáru stavení v základech skutečně našla.

Výskyt podobných přeludů je historicky i geograficky statisticky významný. Pokusů o vysvětleni je několik.

Populární je teorie biologického plazmatu, která se ani celkem vzato nepopírá s materialismem. Je prokázáno, že organismus vylučuje určitý druh záření, ví se například o gruzínských manželích Kirlíjanových, kteří v sedmdesátých letech prosluli tím, že je fotografovali. Zřejmě právě tady by se dala najít souvislost s tím, čemu okultisté říkají astrální tělo a s čím jako s faktem počítala nejedná stará filozofie a světonázor, staré Egypťany a Indy nevyjímaje. Moderní experimenty potvrzují, že to všechno by případně mohlo mít racionální jádro, že biologické plazma a podobné energetické výboje organismu bychom mohli považovat za další skupenství a projevy živé hmoty. Jestli ovšem zůstávají i po smrti (třeba v podobě bílé paní) je spekulace, s oblibou velmi napadaná.

Problém biologického plazmatu a případných dalších energií je samozřejmě to, že je běžnými smysly nepostřehneme. Zastánci těchto teorií mají ale poměrně rozumnou odpověď: to, co člověk senzoricky vnímá, je jen výsekem skutečnosti, která je daleko bohatší. Pro důkazy můžeme sáhnout do říše fauny — například pes slyší zvuky, na které lidské ucho už není stavěné (a možná vnímá i další věci). I mezi lidmi najdeme citlivé jedince schopné přijímat signály, které ostatní nezachytí, nebo neumí zachytit.

Podle jiné teorie Angličana Ruperta Shaldrakea existuje tzv. morfogenetické pole, v němž se ukládají všechny zkušenosti a děje lidstva, individuální i kolektivní, už bez vazby na konkrétní tělo. Pole nejen působí zpětně na psychiku jednotlivce, ale obraz, tady schovaný, by mohlo být možné za určitých okolností vyvolat. Už Giordano Bruno řekl, že psychika je pole, na němž naše individuální psychika jen participuje. A jestli vyvolat znamená i vnímat očima nebo ušima? Pokusů fotografovat halucinace nebo soustředěné myšlenky už bylo dost.

Potíž je, že člověk se svou psychikou a svými smysly nakládá velmi pragmaticky. Podle některých názorů jsou vjemy praktickou konstrukcí. Vývojem se prostě učíme vnímat jen to, co potřebujeme, chceme a o čem do jisté míry předem víme. Důkazem by mohl být stařičký experiment s tzv. zvratnými brýlemi. Škola nás učila, že oko vidí svět převráceně, ale jeho informaci zpracuje mozek tak, že výsledkem je „vidění" půdy pod nohama a nebe nad hlavou. Zmíněný experiment pracuje s brýlemi, které do oka posílají už převracený obraz. A protože oko i mozek s ním začnou pracovat mechanicky, výsledek je jasný. Lidská zkušenost je ovšem silnější, a tak i tenhle obrazový zmatek si mozek během pěti dnů zkoriguje tak, aby člověk viděl to, co se sluší. Totéž jinými slovy říká jiný teoretik: Mozek nebyl stvořen k tomu, aby poznával, ale aby sloužil praxi.

Do jaké míry je to výhoda, zůstává otázkou. A čeho všeho by lidská psychika a smysly byly schopné při dobrém vedení, jaké jsou jejich další možnosti, hranice a zatím netušené dimenze, ještě nemáme tak docela ozřejměné. Realisté soudí, že v tomto oboru jsme dneska asi tak na úrovni fyziky Galileovy doby, pesimisté se navíc domnívají, že civilizační proces naopak člověka schopností používat celou škálu psychických a senzorických dovedností zbavuje. Znalci starých kultur a přírodních národů o tom snášejí dost důkazů. Což už jsou úvahy od rožmberské patronky dost odtažité, ale při troše dobré vůle můžeme připustit, že všechny svědčí o hloubce tajemství, která ještě pořád člověk v sobě, kolem sebe a mezi nebem a zemí má. Kdo a čím je tedy Bílá paní?