Obyčejný výlet Alice a Radka se změnil v nevšední zážitek plný záhad a otazníků. Doslova před očima jim vyvstal obraz z dávné minulosti.

Někdy na jaře loňského roku jsme si s mým přítelem Radkem vyjeli na kolech do míst, kde stojí plno kapliček, božích muk a smírčích křížů. „Bude to taková exkurze za historií," těšil se Radek. „Hlavně nesmím zapomenout na foťák!"

První kapličku jsme objevili už po necelých třech kilometrech. Za chvíli jsme narazili na boží muka. Vytáhla jsem mapu a zapíchla do ní prst. „Tady budou hned dva smírčí kříže a před další vsí bude taky jeden." Všechny tři jsme taky brzy objevili. Radek mačkal spoušť digitálu jako o život.

STRÁŇ U POTOKA

„Nedaleko by měl být další kříž. Hned za vesnicí, kterou teď budeme projíždět," řekla jsem mu poté, co jsem opět mrkla do mapy. Šlápli jsme do pedálů a projeli vískou. Přejeli jsme malý můstek přes potok. Vtom Radek vykřikl: „Alice, támhle něco je!" Ve vysoké trávě na malé stránce, pod kterou tekl potok, se krčil hledaný kříž. "To je ale krásný kousek," rozplýval se Radek.

HLUCHÝ A NĚMÝ?

Protože už jsme měli hlad, sedli jsme si u potoka do trávy a s chutí se zakousli do rohlíků se salámem. Najednou jsme asi dvacet metrů od nás uviděli malé dítě, jak se brouzdá v potoce. Vypadalo zanedbaně, mělo na sobě špinavou halenu, blonďaté vlásky až na ramena byly celé rozcuchané. „Ahoj, není to studený?' zavolala jsem na ně. Neodpovědělo.

Vstala jsem a popošla k chlapci blíž. Vypadal na pět let a byl hrozně bledý. „Ahoj, jak se jmenuješ?" Zase neodpověděl, vůbec se na mě nepodíval. Po chvilce vylezl z vody a šel bosý po stráni nahoru. „Kdepak máš boty? Jsou tam kopřivy, spálíš se!" Dítě se ani neotočilo a šlo dál.

PRÁZDNÁ FOTKA

„Třeba je hluchý, chudáček," napadlo mě. „Hmm," přitakal Radek. „A co měl na sobě!" Chtěli jsme ještě na kloučka zavolat, jestli nemá hlad, ale už jsme ho neviděli. Než Radek vyběhl stránku, nikdo tam nebyl. „To je zvláštní, kam mohl tak rychle zmizet, vždyť je tu všude vidět. Ale počkej, já toho prcka vyfotil." Nastavil digitál na přehrávání fotek a snažil se najít snímek s kloučkem.

„To jsem blázen," kroutil Radek hlavou. „Je tady jen potok, koukni." „Třeba to byl duch," smála jsem se, aniž bych tušila, jak blízko jsou moje slova pravdě.

Znovu jsme sedli na kola a po pár kilometrech dorazili do městečka. Právě jsme míjeli cukrárnu, když mě napadlo, že bychom se mohli stavit na kafe a něco sladkého. Dali jsme se do řeči se starší paní, která tam prodávala. Zmínili jsme se o smírčím kříži i o dítěti, které jsme kousek od něj zahlédli.

ZLOČIN A TREST

„Kdepak," zavrtěla žena hlavou, „nikdo takový ve vesnici nebydlí, já odtamtud pocházím. Toho chlapce na tom místě ale vidělo už víc lidí, dokonce i můj manžel. Po celé generace se šíří legenda, že bohatý statkář, který u nás ve vsi před pár staletími žil, vyhodil v zimě svoje dítě z domu — a ono za mrazivé noci umrzlo. Prý mu někdo řekl, že syn není jeho, tak chtěl potrestat to ubožátko i svou ženu. Mrtvé dítě pak zakopal ve stráni. Na místě, kde dodnes stojí ten kříž. Sáni jej tam musel nechat postavit. Jeho žena si vzala život a on za trest přišel o veškerý majetek."

Při odchodu z cukrárny jsme měli nutkání se jet ke kříži ještě jednou podívat. Nakonec jsme si to ale rozmysleli a pokračovali dál. Některé záhady je možná lepší neodkrývat.

Podle : dopis Alice 0. z Chebu upravila J. Buršíková, Chvilka pro tebe č. 14/2009