|
Noční zaklínadlo
Kamil měl odjakživa
vrozenou nedůvěru k léčitelství. Přesto se jednou jako
léčitel projevil. To však bylo poprvé a naposledy!
Je prokazatelné, že
nejsem žádný senzibil, okultista a už vůbec ne svíčková
bába. Náš soused, proutkař, mi kdysi strkal do ruky virguli
z ocelové pružiny. Zatímco jemu se nad geologickým zlomem v
ruce kroutila jako had, mně se mezi prsty ani nehnula.
Proto mě šokovala
příhoda z fotbalového turnaje v Sázavě, kam se náš tým
dostavil silně nekompletní. V sestavě chyběl zejména kapitán
Luboš. Sice přijel, ale pouze jako morální podpora. Levou
nohu měl zpevněnou ortézou, do které se jen s námahou vešlo
pochroumané koleno.
ZA SVITU MĚSÍCE
V sobotu jsme hráli
tři zápasy bez něho a do nedělního pokračování postoupili s
odřenýma ušima. Večer jsme s klidným svědomím popili v
hospůdce, v osmifinále jsme se totiž považovali za těžké
outsidery. „Bez tebe, Luboši, to stejně projedeme,"
shodli jsme se.
Přišla zavírací
hodina. Vraceli jsme se na hřiště za bledého světla měsíce v
úplňku. Nad hlavami nám přeletěl netopýr, z nedalekého lesa
se ozvalo zahoukání sovy. Atmosféru noci podtrhovala tmavá
silueta klášterní věže. „Dnes se budou dít věci,"
zaprorokoval jsem a netušil, jak blízko jsem pravdě.
Ve stanu si Luboš
rozepnul ortézu. Zhrozil jsem se — jeho koleno hrálo všemi
barvami a bylo dvakrát tak velké. Zdálo se, že kamarádova
kariéra rekreačního fotbalisty je vážně ohrožena!
„Habakuko ulum
fix," zadrmolil jsem nesmyslné zaklínadlo, které mě
zrovna napadlo, a rozkýval divoce kužel světla baterky,
„nemocná haxno, uzdrav se!" Blábolení jsem doprovodil
kroužením rukama, hrozivým koulením očí. Celou scénku jsem
pak zakončil mumláním: „No tak! Noho! Uzdrav se! Bude
to?! Jestli se neuzdravíš..." Načež jsem se svalil na
spacák a usnul.
TO JE ZÁZRAK!
Ráno jsem se
vzbudil jako první a šel si opláchnout obličej ke kropítku
na fotbalovém trávníku. Cestou zpět jsem zahlédl ze stanu
vylézat Luboše. Chodil po trávníku a zlehka našlapoval.
„Kamile, to není
možný," divil se. „Mě to ani trochu nebolí! A
splasklo to!" Podíval jsem se mu na koleno. Bylo od
zdravého pravého k nerozeznání. Vyměnili jsme si užaslé
pohledy. Luboš se hladce proběhl s míčem, zkusil dvě kličky
a vystřelil na branku.
Léčitelem jsem byl
ovšem poprvé a naposledy. Na spoluhráče, kteří se ke mně
vzápětí seběhli, abych jim vyléčil kocovinu, už moje léčení
vůbec nefungovalo.
Dodneška nevím, co
způsobilo to zázračné splasknutí. Úplněk?
Zaklínadlo? Noční
chlad? Či snad místní pivo? Nebýt živého důkazu ve formě
Lubošova kolena, nikdo by mi neuvěřil. | 
