|
Notoricky známý příběh posloužil
roku 1889 jistému pisateli jako základ pro barvitý fejeton
nazvaný Co jest pravda. Vyšel tehdy 18. srpna v Národní
politice a místo jména pisatele byl příspěvek označen pouze
zkratkou H. V. B. Až do zcela nedávné doby se nevědělo, kdo
stál za touto zkratkou. Sám fejeton dlouhou dobu málem
sloužil jako potvrzení toho, že se v hoře Blaník skutečně
nachází jakási časoprostorová brána, kterou je možné
proniknout do jiné reality a potkat se tam nejen s
blanickými rytíři, ale 1 s dalšími bytostmi. Opravdu?
O čem fejeton vlastně
pojednával? Na počátku všeho stálo lámání jednoho ze
základních kamenů pro stavbu Národního divadla v roce 1868.
Jistý dělník jménem Václav Podbrdský se v lomu zřítil do
hlubiny, ale jeho tělo tehdy nalezeno nebylo.
Zřejmě byl prohlášen za mrtvého.
Kupodivu, po osmnácti letech (roku 1886) se objevil a žádal
u soudu ve Vlašimi, aby mu byla vyplacena ušlá mzda.
Podrobně soudu vyprávěl o svých zážitcích při setkání se
slavnými postavami české historie, které údajně v Blaníku
žijí. Soud byl shovívavý. Vydal majiteli lomu platební
příkaz na jedenáct zlatých, a tím všechno skončilo.
Neskončilo to však pro vojáky, kteří si na Podbrdského
posvítili kvůli vyhýbání se vojenské službě. Ale vojenský
soud ho nakonec osvobodil, nejspíš si o duševním stavu
dotyčné osoby pomyslel totéž, co soud civilní. Tolik obsah
fejetonu.
ZÁHADA PRAKTICKY VYŘEŠENA
Vodítko k tomu, do jaké míry je
uvedený příběh pravdivý, by mohla poskytnout identifikace
osobnosti pisatele fejetonu. Dotaz autora tohoto materiálu
adresovaný Národní knihovně se nesetkal s úspěchem.
Ani tam pisatele nevypátrali. To
už byla přímá výzva pro další pátrání.
První zjištění na sebe nedalo
dlouho čekat. Pisatel fejetonu pod zkratkou H. V. B.
naštěstí stejnou zkratkou opatřil i knihu "Kolonisace Srbska
— prostonárodní pojednání o kolonisaci v Srbsku a poučení
našim rolníkům," která vyšla v nakladatelství Kober jako
soukromý tisk roku 1880. Publikace jistě musela být
schválena c. k. cenzurou, jinak by světlo světa nespatřila.
Tím, že byla povolena do tisku, se pak mohla následně
objevit ve kterémkoliv sborníku či almanachu, aniž by
redaktor riskoval, že tiskne dobový samizdat.
Pátrání po pisateli fejetonu
pokračovalo. Autor tohoto příspěvku časem narazil na
"Urbánkův věstník bibliografický — měsíčník pro rozhled v
literatuře, hudbě a umění," roč. I., 1880, č. 5, kde je na
straně 102 uvedena obecná informace o výše zmíněné knize "Kolonisace
Srbska" včetně zkratky pisatelova jména H. V. B., ovšem bez
rozšifrování celého jména. Až další, druhý ročník tohoto
věstníku z roku 1881 přináší jisté rozuzlení. Na straně 75
uvádí: „Spis Kolonisace Srbska (viz U. V I. č. 5 str. 102)
sepsal dle Českého jihu č. 23 (4. bř. 1881) Hynek Vilém
Burian, vrchní inspektor srbských círk. nár. statků, nar.
roku 1850 v Ml. Vožici.“ Anonymita pisatele fejetonu byla
konečně prolomena.
Pojďme se na osobnost Hynka
Viléma Buriana podívat trochu blíž:
Pražské hospodářské noviny z 1.
dubna 1908 zveřejnily v souvislosti s úmrtím H. V. Buriana
na titulní stránce jeho portrét a na stránce 77 nekrolog s
údaji o narození a úmrtí (14. 2. 1851 Mladá Vožice — 15. 3.
1908 Nový Bydžov). V jednom sloupci byly uvedeny tři
podstatné informace o pisateli fejetonu. Do roku 1888 byl
Burian ředitelem hospodářské školy v Českých Budějovicích, v
letech 1870—1872 vykonal řádně vojenskou službu a ovládal
osm jazyků. Polyglot. Psal články, úvahy, fejetony. Do
časopisu Tábor, do Českého Jihu a dokonce i do časopisu
Vesrnír, který je vydáván až do dnešního dne. Právě Vesmír
přinesl například 15. února 1890 v č. 9 na straně 98 jeden
Burianův článek s názvem Slepec slovanský.
Nasvědčuje mimo jiné tomu, že
Burianovy znalosti a odborné publikace o pomologii (odvětví
botaniky zabývající se studiem odrůd ovoce, pozn. red.) byly
na svou dobu na vysoké vědecké úrovni.
Mladá Vožice, kde Burian žil a
nakonec i zemřel, se nachází jen 18 kilometrů od Blaníku, a
pro aktivní lidi oné doby to nebyla žádná vzdálenost. Pro
pana Buriana se zřejmě Blaník stal srdeční záležitostí a
krásnou vzpomínkou na dětství. Z Blaníku byl kámen pro
Národní divadlo odeslán v roce 1868, a pisatel fejetonu
určitě nebyl prvním, kdo o tom psal. Uplynulo přece dlouhých
21 let. Například časopis Budivoj, ročník XXII, č. 58, ze
čtvrtka 22. července 1886 přinesl naprosto stejný text o
propadnuvším se dělníkovi Podbrdském a dokonce se stejným
názvem, a to o tři roky dřív. Při podrobnějším čtení tohoto
materiálu však nalézáme několik dat, která později
publikovaný fejeton již neobsahoval, což nám napomohlo v
dalším pátrání. Bylo tam například uvedeno číslo platebního
příkazu od vlašimského soudu pro kamenického mistra a číslu
pluku, kde byl hrdina fejetonu Podbrdský podroben soudu za
vyhýbání se vojenské službě.
Zajímavé je, že text v
Budivojovi nebyl vůbec podepsán ani opatřen zkratkou.
Kupodivu však v jiném čísle Budivoje posledním z téhož roku
(30. prosince 1886), se na stránce 103 objevil fejeton s
názvem "Vojtík v Blaníku" a se signaturou H. V. B.! Pokud
byl Burian také autorem článku z července, proč se
nepodepsal?
Číslo platebního příkazu mohl
znát pouze člověk, kterého se záležitost týkala, a pak jen
lidé od soudu. Měl pan Burian u soudu známého, který mu
tento údaj pro větší věrohodnost příběhu sdělil? Čeho se pan
Burian bál, když tuto informaci o tři roky později ze svého
fejetonu v Národní politice vypustil?
KAM SE PODĚL PODBRDSKÝ?
Tím celá zápletka zdaleka
nekončila. Bylo zapotřebí podívat se podrobněji i na osobu
Václava Podbrdského, který hrál v našem příběhu hlavní roli.
Následovalo pátrání v matrikách.
Desítky matrik, tisíce stránek. Louňovice pod Blaníkem,
Kamberk a další městečka a vesnice. Teprve v Domašíně, který
je od roku 1980 součástí Vlašimi, zaznamenal autor tohoto
příspěvku jistý dílčí úspěch. Konkrétně v místní matrice a
zároveň na místním hřbitůvku, kde nalezl s láskou
opečovávaný hrob rodiny Podbrdských. V domašínské matrice
byl nalezen jediný Václav Podbrdský s údaji narození a úmrtí
28. 8. 1787 — 4. 8. 1871 (Státní oblastní archiv v Praze,
Domašín 01 str. 59 — Domašín 07 str. 158). Něco nám tu ale
nesedí: Václav Podbrdský z fejetonu údajně pracoval na
lámání kamene pro Národní divadlo v dubnu 1868, a v té době
mu mělo být podle údajů z matriky již 81 let...?!
Další stopu ve směru pátrání,
fakticky ale hlavolam, poskytl Časopis Národního muzea v
Praze, řada historická, č. 3-4 z roku 1983. Obsáhlý
několikastránkový článek přináší soupis všech kamenů z
historických míst Čech odeslaných pro výstavbu základů
Národního divadla. Nechybí zde ani podrobná zmínka o kameni
z Blaníku. Autorem zmínky byl Čeněk Fisher, nadlesní z
Louňovic pod Blaníkem, který zpracováním kamene pověřil
jistého Františka Růžičku a dále jakéhosi pana Staňka,
údajně zkušené kameníky. (O Václavu Podbrdském ani slovo.) S
tou jejich zkušeností to ale mohlo být i jinak, jednomu z
nich bylo v té době pouze osmnáct let. Navíc se ukázalo, že
kámen, který vylomili, nevyhovoval rozměry, byl příliš malý
a nakonec skončil ve sklepě místního pivovaru. Dále se z
Fisherova příspěvku dozvídáme, že se sám v dopise ze 14.
dubna 1868 poněkud nesměle dotázal Prahy, jaký rozměr by
blanický kámen vlastně měl mít. Vytesání druhého kamene
dopadlo na jedničku, a mohl tak být s velkou slávou odeslán
10. května do Prahy. Opět tu ale něco nesouhlasí. Kronika v
Louňovicích tvrdila, že tento byl kámen vylomen na Slepičí
skále, asi 500 metrů od vrcholu Velkého Blaníku. Podle
pozdějšího zkoumání geologů ovšem zdejší ortorula neobsahuje
turmalín, zatímco kámen odeslaný do Prahy ano, a musel být
zřejmě vylomen V Křížovském lomu, který se nachází třikrát
dál od vrcholu směrem na severovýchod. Louňovická kronika
zřejmě hovořila o prvním, nepodařeném kameni.
AMERICKÉ INTERMEZZO
A jak to bylo s Václavem
Podbrdským? Rok 1866 byl pro Rakousko rokem černým, válku s
Pruskem totálně prohrálo. Promítla se v tom samolibost
mocných, nekritické zhodnocení vlastních sil, i všeobecné
nadšení obyvatelstva zpracovaného propagandou. Pak přišla
bitva u Sadové a kruté vystřízlivění.
A kocovina byla neuvěřitelně
dlouhá a bolestná. Lidé v Čechách včetně těch, kteří žili
pod Blaníkem, pocítili důsledky prohrané války s Pruskem
vrchovatě. Byli nuceni pruské vojáky ubytovat a živit. Navíc
ve zmíněném Domašíně zapracovala i lidská nedbalost. Onoho
roku zde oheň pohltil pět domů, a krátce na to jich shořelo
dalších osmnáct. Navíc začala řádit i cholera. Přes třicet
mrtvých v jedné obci za necelý podzim. Přisadila si příroda
a trestala obyvatelstvo neúrodou, která trvala několik let.
Deště a zimu střídala vedra a sucho. Profesor na gymnáziu
František Augustin Slavík tuto neblahou historii podrobně
popsal ve své knize Dějiny Domašína, jeho farní osady a
bývalého statku v Táborsku, vydané v Táboře roku 1882. Bída,
hlad nemoci. Mizerná životní perspektiva.
Rakouské úřady ztrácely nervy.
Příkazy, zákazy, omezení. Každý tábor lidu, každé setkání,
každé ochotnické divadelní představení jako by znamenalo
nebezpečí. Rok 1848 zůstával v paměti lidí velice živý.
Kladení základních kamenů k Národnímu divadlu však bylo
něco, co si úřady netroufly zakázat. Jeden domašínský občan,
reálný Václav Podbrdský, vzal osud do svých rukou a odhodlal
se k tomu, co v té době učinila řada jeho krajanů. Vydal se
za vidinou lepšího života do Ameriky. Sehnal nějaké peníze,
prodal, co mohl, a pak už jen z paluby třetí třídy sledoval,
jak se blíží Socha svobody. Byla to jedna z možností, jak
vysvětlit Podbrdského nepřítomnost, která trvala osmnáct
let.
Cleveland ve státě Ohio je dnes
velkoměsto se třemi miliony obyvatel. Leží na břehu
Erijského jezera mezi průmyslovými giganty Pittsburghem a
Detroitem. V době, o které píšeme, zde žila téměř
třicetitisícová česká menšina. Město ve městě a česky
tištěný časopis Dennice novověku. V pátek 20. května 1887
zde v rubrice Muzeum hlouposti vyšel zajímavý článek. Přesně
týž článek, který se o rok dřív objevil v Budivojovi a o dva
roky později v Národní politice. Z Čech ho odeslal do USA
jakýsi důstojník ve výslužbě. Zajímavost a kuriozita, kterou
pan Václav Šnajdr, takto majitel Dennice novověku, pro české
krajany s radostí přetiskl. A úplně na závěr: zajímavé je,
že Dennice novověku zveřejnila o dvanáct let později, ve
čtvrtek 26. ledna 1899, článek s názvem Nedělní rozjímání a
s podpisem Podbrdský.
Kdo se to tehdy v roce 1886
ocitl před vojenským soudem?
Poznali ho prý příbuzní i
sousedé. Pokud jeho vyprávění byla jen báchorka, proč se
vracel? Stesk po domově? Soud ho tehdy osvobodil, přiklonil
se k názoru obhajoby, že to s duševní rovnováhou obviněného
zřejmě nebude nejlepší. Vojáci o něho ztratili zájem a úřady
patrně také. Zcela duševně mimo ale Podbrdský určitě nemohl
být. Podle kamenického mistra Šolínka pracoval tehdy se
střelným prachem. Svěřil by mistr svému dělníkovi takovou
práci, kdyby to neměl v hlavě v pořádku? Kdo tedy byl onen
Podbrdský v Dennici novověku z ledna 1899? To už dnes
nejspíš zjistit nepodaří.
PŘÍPAD RYTÍŘE PUTZLACHERA
Snad bychom mohli celou historii
uzavřít tím, že obrozenečtí autoři sehráli spolu a nakonec i
s námi jakousi šarádu, jejíž smysl nám dnes už uniká, a
odkázat příběh o Blaníku a jeho rytířích tam, kam patří,
tedy do říše pověstí a bájí.
Co si ale máme myslet o dalším,
tentokrát již reálném příběhu, který se odehrál ještě o
několik desetiletí dřív a který velmi nepokojil tehdejší
úřady? Zevrubně je vylíčen na stránkách 444—446 v časopisu
Ilustrierte Chronik von Bohmen, Praha 1853. Tištěno
kurentem, naštěstí kvalitním, takže se text dal přečíst. S
pomocí překladače a přiměřené logiky jsme získali tento
text:
„Příspěvek k dějinám hory Blaník
v Čechách.
V roce 1826 nebo 1827, za
teplého a slunečného letního dne, přijel berounský okresní
komisař, rytíř Tomáš Putzlacher z Prahy, do jedné vesnice v
okolí hory Blaník, kde měl úřední jednání. Po komisi se
rozhodl udělat si zajížďku ke svému příteli z mládí, hraběti
z Kiienburgu, kterým byl již dříve pozván do Mladé Vožice.
Cesta vedla velmi blízko kolem hory Blaník.
V dobré náladě začal upovídaný
pan Putzlacher vyprávět svému průvodci, se kterým seděl v
kočáře, o rytířích pod velením urozeného Zdeňka. Jeho
posluchač se tomu vysmíval a dovolil si urážlivé poznámky o
spících rytířích. Okresní komisař upozorňoval posměváčka,
aby byl zticha, ale nebylo to nic platné. Cestovatelé měli
Blaník ještě za zády, když jim vyjela v ústrety početná
skupina jezdců. Skupina rytířů v tmavomodré zbroji, s hledím
přes obličej. Tváře s dlouhými, huňatými vousy. V rukách
svírali bojové meče. V oblacích prachu cválali těsně za nimi
koly kočáru, aby je cestující mohli sledovat. Kočí se snažil
jet co nejrychleji.
Putzlacherův průvodce upadl do
hlubokého bezvědomí. Zástup jezdců je doprovázel velmi
dlouhou dobu, až se nakonec ztratil v oblacích prachu
písčité cesty. V Mladé Vožici musel lékař omdlelému kolegovi
pustit žilou a trvalo to dlouhé čtyři hodiny, než se
vzpamatoval.
Pan Putzlacher zůstal u přítele
hraběte několik dní, dokud se pacient neuzdravil. Zvěst o
setkání s blanickými rytíři se však brzy roznesla po městě i
okolí. Již třetího dne Putzlacher obdržel dopis od okresního
hejtmana z Tábora se vzkazem, aby ho navštívil před cestou
do Prahy. V Táboře pak musel odpřisáhnout, že se vše
odehrálo, jak bylo právě vylíčeno, a zároveň mu byla
nařízena nejvyšší úřední mlčenlivost o této události. Rovněž
mu bylo uloženo zajistit také mlčenlivost svého průvodce a
kočího. Protokol o celé této záležitosti zaslal okresní
hejtman neprodleně do Prahy tehdejšímu nejvyššímu purkrabímu
hraběti Chotkovi.
Vše zde uvedené mi na své čestné
slovo vyprávěl Jeden postarší hraběcí úředník. Uvedl ještě
jednu událost, ke které mělo dojít na podzim následujícího
roku. Na hoře Blaník se konal velký hon. Jeden z myslivců
zastřelil daňka, a když si pro něj šel, jeden z rytířů už ho
nesl přímo k němu. Rytíř položil daňka na zem, poodešel o
několik kroků a náhle se ztratil.
Pro ověření pravdivosti
vyprávění by bylo velmi žádoucí, aby se některý z pánů,
kteří pracují na této ilustrované kronice, obrátil na
archivy dotyčných úřadů, na kancelář hraběte Küenburga a na
jeho úředníky v Mladé Vožici nebo k bývalému okresnímu
komisaři v Berouně, panu Tomáši Putzlacherovi, v současnosti
okresnímu hejtmanu v Chrudimi.
Vše se odehrálo tak, jak jsem
popsal, a nepřidal jsem ani slovo navíc, což potvrzuji svým
podpisem.
Jan Křtitel Peterka,
praktikující lékař
V Praze 12. 3. 1852“
Zajímavé, že? Existenci rytíře
Tomáše Putzlachera (1795-1872) si autor tohoto
příspěvku pochopitelně ověřil. Skutečně jde o reálnou
postavu. Přitom Putzlacher nebyl ani zdaleka zkostnatělý
rakouský úředník té doby, ale projevoval se jako vzdělaný
člověk. Jako krajský hejtman v Plzni například prosadil
opravu a opětné vysvěcení kostela svatého Jakuba Většího v
Nepomuku (1857-1859), jenž byl zrušen v době josefínských
reforem. Za logický a pochopitelný můžeme mít i postup úřadů
v souvislosti s uvalením mlčenlivosti, tehdejšího
„informačního embarga“ na zúčastněné osoby. Co kdyby se
začalo mezi Čechy šuškat, že mají v Baníku v záloze opravdu
své vlastní vojsko?
TAKÉ ZÁJEM TŘETÍ ŘÍŠE
Blanický příběh poutal
dlouhodobě zájem nejen Čechů a rakouských c. k. úřadů, ale
jak se zdá, i ideologů takzvané Třetí říše. Při pečlivější
prohlídce Veřejové skály lze na zemi jednoho z výklenků
objevit několik pečlivě provedených otvorů. Proslýchá se, že
jde o práci skupiny lidí z nacistického projektu Ahnenerbe.
Říšský vedoucí SS Heinrich
Himmler, jenž byl pověstný svou posedlostí germánskou
mystikou, zřejmě projevil o Blaník zájem, i když jednoznačné
listinné potvrzení o tom zatím chybí. Zdá se, že vstup do
tajemné podzemní říše Agartha začali jeho lidé hledat i zde,
paralelně s expedicemi do odlehlého Tibetu.
Karel Dudek |
